Archa zrůd - aneb pointa nade vše

recenze

Vždy se ráda vracím ke čtení knih autorů české sci-fi a fantastiky s nadějí, že zase napsali něco dobrého. A nebývám zklamaná. Ale opravdu nečekané nadšení mi přinesla kniha s názvem Archa zrůd od méně známého autora Pavla Fritze.
Pavel Fritz, hlavním povoláním vědecký pracovník, má z předchozích let na svém kontě dvě knihy sci-fi – Letka 307 a Přístav u řeky Styx. Nejnovější kniha Archa zrůd je sbírkou 13 povídek žánru sci-fi, fantasy i hororu, jejichž nejsilnějším článkem je nečekaná pointa na konci každé z nich.

Povídky zabírají širokou škálu časovou i tematickou. Nejdále do minulosti se podíváme ve dvou povídkách z období středověku, kniha ale obsahuje také fragment z druhé světové války, současnost a samozřejmě blízkou i tisíce let vzdálenou budoucnost.
Velmi časté je zde setkání člověka s živou i mrtvou mimozemskou formou života ve vesmíru, střet s duchem, démonem nebo „vyšší mocí“.
Hlavní postavy:
- objevují tajemná i temná místa
- hledají cestu dovnitř i cestu ven
- bojují za sebe i za ostatní
- zkoumají sebe a své možnosti
…za svého života a některé i po smrti.

Samotné názvy povídek (např. To, co milovalo Arthura Brookse / Zahrada slepců / Hotel nekonečno) toho příliš nenapoví, stávají se zřejmými až během čtení. Pojďme si tedy dát alespoň malou ochutnávku z toho, co nám obsah povídek může nabídnout:
- klášter sužovaný nelidským zlem
- výpravu za pirátským zlatem
- vraždící monstrum v labyrintu
- beztvarou hmotu se závislostí na konverzaci
- konkurz na nového Boha
- průzkum mimozemské lodi
…a mnoho dalšího.

Již první povídka s názvem Bestie obsahuje skvělou pointu a vy jako čtenáři potom tak nějak čekáte, že ji najdete i v těch ostatních. A skutečně – každý z 13 příběhu je zakončen více či méně (ale spíše více) překvapivě.
Příjemné zpestření nabízí také jazyk, jenž je obohacen o terminologii z oblasti vědy – fyzikální jevy, programy, technika, astronomie…občas se dokonce může stát, že budete tápat v tom, které pojmy skutečně existují a které už si autor vymyslel. Ale nebojte, vše je zakomponováno do srozumitelného dějového kontextu, takže na opravdovosti zas až tak nezáleží.

Jediný nedostatek tohoto souboru může představovat fakt, že povídky nemají, až na výskyt lidí, na první pohled nic společného. Dá se snad uvažovat nad střetem člověka s jinou formou existence nebo možná nad demonstrací lidské sobeckosti v extrémních situacích, kdy jde/může jít o život, ale to jsou jen mé domněnky.
Na druhou stranu – někdo by tuto žánrovou a tematickou různorodost mohl naopak uvítat. A navíc, pokud se přeneseme přes uspořádání stylu „každý pes jiná ves“, všechny povídky jsou opravdu zajímavé. Každý si určitě najde tu svou nejoblíbenější. Za mě – „To, co milovalo Arthura Brookse“. Najděte si i vy tu svou :)

Komentáře (0)