Andrew Pyper - Zloděj příběhů

recenze

Jenže dvůr je prázdný. Je to zase ten smutný obdélník naší nemovitosti jako předtím, zanedbaná zahrada a kůlna s pavučinami na okně. A vzadu u plotu nikdo nestojí. Pokud tady vůbec byl, ten hrozný muž, který páchá hrozné věci, je pryč.
- Zloděj příběhů

Pyperův Démonolog mi vzal dech. Sice mě nenadchl, možná spíš trošku vyděsil, ale už tehdy jsem byla rozhodnutá, že si přečtu i jeho další knihu – Zloděje příběhů! Nejenže obálka byla stejně úžasná jako u Démonologa, ale i anotace slibovala napínavý příběh. A musím přiznat už teď na začátku, že tato kniha se mi líbila mnohem víc!
Zloděj příběhů je příběh muže jménem Patrick Rush, který po smrti své manželky sám vychovává svého syna. Je nespokojený se svou prací, se svým životem a jedinou radost mu přináší právě jeho malý ….
Děj začíná retrospektivou, únosem jeho malého synka, a pokračuje příběhem, který tomuto únosu předcházel.
Patrick chtěl být vždycky spisovatelem, a když jednoho dne narazí na nabídku do spisovatelského kroužku, ani sám neví, jak se do něj přihlásil. Conrad White, muž, který kroužek vede, je bývalý emigrant, který se teprve nedávno vrátil zpět do Toronta. Všichni účastníci jeho kroužku jsou zapamatovatelné osobnosti. I přes jejich vágní a nezajímavé příběhy. Tedy až na jeden. Na ten, ze kterého mrazí. A i vy, čtenáři příběhu v příběhu, se chcete dozvědět víc, i když vás to děsí. Je to právě tento příběh, který nastartuje celý koloběh vražd a tajemství. Příběh se stínem jménem Sandman.
Postav je ve Zloději příběhů nespočet. Dlouho mi trvalo, než jsem si je všechny zapamatovala. Především ty ze spisovatelského kroužku. Některé jsem si pletla skoro až do konce. Většinou jsem si spíš vybavila jejich příběhy a podle nich jsem si je zařadila do vztahu, který měli s Patrickem. A když se k těmto postavám připočítají ještě jeho kolegové z práce nebo detektiv vyšetřující ty děsivé a násilné vraždy, je postav opravdu požehnaně. Ale každá z nich má svůj neuvěřitelně propracovaný charakter a svůj životní příběh.
V originále se kniha jmenuje The Killing Circle – Zabijácký kroužek. Jak tento, tak český název knihu dokonale vystihuje. Ten český navíc prozrazuje o něco víc, než by měl.
Postava samotného Patricka vám asi bude chvílemi lézt na nervy – přece jen se utápí v alkoholu víc než je zdrávo a jeho závistivá povaha vůči ostatním spisovatelům je na stupnici od jedné do deseti tak patnáct. Pyper to v tomto ohledu přece jen trošku přehání. Ano, asi každý začínající spisovatel tak nějak závidí těm ostatním a rád by svoji knihu taky konečně držel v ruce, ale na odiv svoji závist přece tolik nedávají, nebo ano?
Může se zdát, že námět Zloděje příběhů kopíruje Démonologa. Především v muži, který sám vychovává dítě, které se mu ztratí. Ale je to spíše naopak. Démonolog byl v originále vydaný v roce 2013, kdežto Zloděj příběhů v roce 2008. I přesto si ale myslím, že Zloděj příběhů je o hodně lepší. Zapůsobil na mě, nemohla jsem se od něj odtrhnout, i když mě děsil. A když už jsem tušila, kdo za vším je, kdo je Sandman, ukázalo se, že se pletu. Ačkoliv mnoho z vás by mohlo namítnout, že jste věděli už od půlky knihy, jak to vlastně je, myslím si, že i vy sami budete napjatí až do konce a takový závěr, jaký si Pyper tentokrát vymyslel, očekávat nebudete.
Tím mi nezbývá nic jiného, než vám tuto knihu jednoznačně doporučit! A pokud se pro Pypera teprve rozhodujete, asi bych vám řekla, abyste si nejprve přečetli Zloděje. Pyper má totiž svůj specifický styl vyprávění. Ne každému může sednout. A když se ohlížím zpětně, jsem ráda, že mě Démonolog neodradil od přečtení jeho další knihy. I přes to, že jsou tyto dvě knihy v zásadě podobné, jsou vlastně naprosto odlišné. Takže pokud máte rádi thrillery, které zavání duchařinou, s mnohačetnými vraždami a napínavým koncem, rozhodně dejte Zloději příběhů šanci!

Dnes lidé nečtou tolik jako dřív. Viděli jste studie, máte doma teenagery, byli jste v nákupním středisku - už to víte. Jenže je tu něco, co možná nevíte:
Čím méně lidé čtou, tím víc chtějí psát.
- Zloděj příběhů

Stefanie G.

Komentáře (0)