Andersi, ty jsi mi ale zatraceně chyběl!

recenze

MemoRandom 2: UltiMatum (2016) / Thanyss

Čas je relativní. Může letět jako splašený, anebo se bolestně vléct kupředu. To platí i v případě knih. Jsou takové, u nichž máte dojem, že čas plyne svým správným a přiměřeným tempem, poté jsou případy, u nichž se může zdát, že se při čtení brodíte hustou tekutinou a jen obtížně postupujete vpřed, přičemž se čas neúprosně natahuje jako žvýkačka. A pak existují knižní časožrouti. Příběhy, u jejichž čtení vám budou časové jednotky protékat pod rukama rychlostí světla. Poslední jmenovaná varianta se týká právě nejčerstvějšího počinu Anderse de la Motte. Tím je UltiMatum.

Předchozí Andersovy počiny byly od začátku do konce plné paranoie, zběsilých nápadů a zápletek a navíc měly pořád poměrně slušné tempo. Série Game pak byla celkově něčím novým a neokoukaným. Naproti tomu MemoRandom si šlo odlišnou cestou. I když bláznivé bylo i tak. UltiMatum je oproti tomu zatím zřejmě nejuhlazenějším dílem ze všech. Dospělo. Je sofistikovanější. Jenže taky zatraceně nebezpečnější.

Už od prvních stránek mi bylo jasné, že jsem nastoupila do sakra rozjetého vlaku, který staví jedině v cílové stanici, aniž by kdekoli byť jen zpomalil.

David Sarac je veřejností oslavovaný policista, který zázrakem přežil masakr na Skarpö. Ve skutečnosti je to však troska zavřená na psychiatrii toužící po jediném – zemřít. I když vlastně těsně předtím chce ještě jednu věc. Spravedlnost. Ví, že to bude pravděpodobně to poslední, co ve svém životě udělá, jenže to je přesně, co chce. Je čas splatit dluhy a zaplatit za všechny hříchy.

V MemoRandu jsme tradičně hráli paranoidní hru na kočku a myš, v UltiMatu ovšem rozehráváme hru na těch nejvyšších postech. Nevěřte nikomu. Raději ani sami sobě.

Šachovou partii těch nejvyšších zahájí nález rozřezaného těla na dně jezera. Patolog stěží dokáže určit pohlaví oběti, jelikož si někdo dal slušnou práci, aby pokud možno znemožnil identifikaci. Navíc se to ještě zkomplikuje v momentě, kdy se bezejmenné lidské ostatky ztratí v policejní byrokracii. Julia Gabrielssonová má před sebou pořádně zamotaný případ s minimem stop a důkazů a ke všemu jí neustále někdo hází klacky pod nohy. A co její nový kolega, který se zjevil zničehonic a ihned je přidělen k vyšetřování záhadné vraždy, co ten je zač?

Anders protentokrát hraje s figurkami vysokých politických funkcionářů, policejních činitelů i nekompromisních zabijáků a mafiánské smetánky. A hraje rychle, přímo zběsile rychle.

UltiMatum je kniha, u níž vám reálně hrozí problémy s dýcháním. Zběsilé tempo a jedno překvapení za druhým vás pomalu nenechají nadechnout. Jede se pořád dál, hráči odpadají, další přicházejí, strany se mění a vůbec nikdo si nemůže být jistý, že na příští stránce neschytá kulku do mozku. Lupněte do sebe svoje prášky na srdce a přidejte se!

Říkám to málokdy, ale druhý díl překonal ten první o celou délku. Výborná akce a děj tak komplikovaný, že můj mozek sem tam uvažoval o celoroční dovolené. A přitom je to celé tak pěkně uhlazené a učesané a nablýskané. Prostě jen vstoupíte na scénu a už se vezete po namydlené podlaze reprezentativního sídla, přičemž až do konce netušíte, kdo do vás na začátku strčil a poslal vás na tuhle zatraceně nebezpečnou, ale taky zatraceně povedenou cestu.

Pravda, možná se mi chvilkami zastesklo po těch starých bláznivinách a záplavě anglických výrazů, ale vem to čert, tohle za to stojí i tak.

A co vy? Jste jen další figurka nebo tušíte, kdo je králem šachovnice?

---

--- Na místě, kde měla mít mrtvola obličej, nezbývalo téměř nic. Jen zbrázděný povrch tvořený úlomky kostí, kůží a chrupavkami. Oční důlky zely prázdnotou, nos chyběl úplně a ze zbytků rozbitých čelistí vykukovalo jen pár pahýlů zubů. Jako by se na ně mrtvola usmívala. Culila se vlastnímu příšernému stavu. ---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---