Anděl spásy

recenze

Po delší době jsem měla chuť začíst se do nějakého příběhu, jehož součástí by byla láska. Pátrala jsem, až jsem nakonec našla. Jmenuje se Poppy Day a autorkou románu je britská spisovatelka Amanda Prowse. Ta je v zahraničí pro své romány oceněna několika cenami. Já jsem se s ní však setkala poprvé. Měla jsem to štěstí si knihu přečíst ještě před jejím oficiálním vydáním.

Poppy Day, kniha, jejíž název je zároveň jménem jedné z našich hlavních postav, je první knihou z plánované série Není větší lásky od nakladatelství Omega. Poppy Day v překladu znamená vlčí mák a je i symbolicky vyobrazen na obálce knihy. Zároveň dalším symbolem je anděl, který květinu drží. Vše se váže k naší hlavní ženské postavě. Autor obálky si na ní dal pěkně záležet.

Dokážete si představit, v jaké míře naše dětství a dospívání ovlivní náš dospělý život? Odpověď zní ve velmi hojné. Poppy Day a Martin Cricket měli dětství, které by si nikdo z nás nepřál ani za nic na světě. Rodiče, kteří byli ke svým dětem nevšímaví. Jejich vlastní dítě pro ně bylo přítěží, protože třeba alkohol byl pro Poppyinu matku daleko zajímavější než její vlastní dcera. Co může z takovýchto jedinců vyrůst? Někdo by si myslel, že osoby bez srdce a bez nějakého valného zájmu o cokoliv, ale v případě Poppy Day a Martina se stalo něco jiného.

Poppy Day a Martin se seznámili ve škole, od té doby byli nejlepšími přáteli, od čtrnácti let tvořili pár. Stali se neodlučitelnými, jeden bez druhého nemohli fungovat, milovali se nade vše, doplňovali se a ujišťovali se o své lásce hlavně z toho důvodu, že v dětství takové štěstí neměli. Oni vědí, jaké to je trpět pro lásku. Nejen té lásky ze strany rodičů.

Když se Poppy Day provdala za Martina, bylo vše dokonalé až do té doby, dokud se Martin nerozhodl nastoupit do armády. Přemlouvání, hádky, nedůvěra, zrada, to vše se po jeho bezhlavém rozhodnutí stalo součástí jejich domácnosti. Místo toho, aby ve svém společném životě byli šťastní, tak se mají začít odloučit a mají se začít strachovat. I když strach o Martinův život, to je něco o čem se nesmí mluvit nahlas, jinak by se z toho oba dva zbláznili. A tak Martin narukuje a dostává se na misi do Afghánistánu pod Královským plukem princezny z Walesu. A tam se stane něco hrozného, sice není Martin zabit, ale je zajat nepřátelskou skupinou. V tu chvíli pro Poppy Day, která pracuje jako kadeřnice, začíná boj za právo na lásku.

Poppy Day je nebojácná dvaadvacetiletá mladá žena, která svého manžela miluje více než svůj vlastní život. Mně přirostla k srdci už jen proto, že se snaží nic nevidět tak černě, i přesto, že má strach až na půdu. Zůstala najednou na vše skoro sama, sama na ten nepředstavitelný strach, na naději v lepší zprávy a v lepší zítřky, zdá se jí, že armáda pro Martinovu záchranu vůbec nic nedělá. Poppy Day zůstala pouze její milovaná babička, ale ta bohužel trpí stařeckou demencí, takže když jí Poppy Day něco vypráví, za chvíli už o tom babička, bohužel, neví a je to jako když hází hrách na zeď. Ale hlavně díky ní se Poppy Day stává takovým andělem spásy…

Příběh je rozdělen na kapitoly, které jsou střídavě vyprávěny z pohledu Poppy Day a Martina. To beru jako plus, protože čtenář je neustále přítomný ve všem dění a ve všech těch pocitech, kterými je kniha doslova nasátá. Zároveň se čtenář stává svědkem té velké lásky, která je mezi mladými manželi a která je nutí bojovat s neblahou situací, která se jim přihodila. Zvládne jejich láska i hory přenést? Zachrání armáda Martina nebo už svou Poppy Day nikdy nesevře ve svém objetí?

Knihu jsem měla za dva dny přečtenou. Jsem zvyklá na to, že čtu pouze večer, když mé dcery spí, ale musím se přiznat, že když jsem četla Poppy Day, mimochodem v době letních prázdnin, kdy starší dcerka nechodila do školky, tak se mi po dvou letech stalo, že jsem knihu vzala do ruky i přes den. Já prostě musela vědět, co bude dál. Příběh je napsán tak čtivě, že mi zvědavost nedovolila jen tak knihu odložit.

Příběh Poppy Day a Martina by se mohl stát skutečným. Vždyť jakou hrůzu prožívají vojáci, kteří jsou v armádě a jsou součástí nějaké zahraniční mise? Můj otec byl v roce 1994 na vojenské misi v Iráku a ten strach, jaký jsme o něj tenkrát měli celá rodina, bych nepřála ani úhlavnímu nepříteli. Na začátku knihy je psáno, že od začátku operací v říjnu 2001 do července 2012 přišlo jen v Afghánistánu o život 422 členů britské armády. Jména všech padlých vojáků jsou zde vypsána a právě jim je věnována tato kniha.

Bohužel ale musím jednu hvězdičku z hodnocení ubrat a to díky závěru knihy. Ten je pro mě nepovedený a až moc za vlasy přitažený. Těžko takovému konci uvěřit po tom všem, čím si čtenář prošel společně s Poppy Day a Martinem.

Poppy Day zaujme nejen čtenáře young/adult literatury, ale všechny, kteří jsou i třeba příležitostnými romantiky, stejně jako je tomu u mě. Občas je třeba nechat se unést příběhem tohoto typu. Těším se, až od této spisovatelky vyjde nějaká další kniha, nenechám si jí ujít.

Komentáře (0)