ADRIAN MOLE vs. NICK TWISP (AM vs NT)
recenze
Tajný deník Adriana Molea (2008)

Když jsem si tenhle článek před lety začal do harddisku psát, bylo shodou okolností venku z každé série právě šest dílů. Dnes, v roce 2013 má Adrian Mole venku knih osm, devátá je prý na cestě a o Nicku Twispovi jich je venku sedm, oba už to jsou staří fotři s děckama, jejich životní cesty se vinuly různými cestami a vtipné to bylo v obou případech. Tak se na to podívejme podrobněji – a pozor, malinko, ale opravdu jen malinko v článku spoileruju, kdo si chce užít všech překvápek, ať jeho čtení raději zde ukončí.
Deníky krušného dospívání a smolného života Adriana Molea obecně, začala psát a stále píše, jak už bylo řečena, britská žena. Deníky krušného dospívání a kapku divočejšího života Nicka Twispa psal a asi už i dopsal americký muž. A jde to znát! Oba dva životem zkoušení teenageři začínají psát kolem třináctého roku života a jisté životní vstupní podmínky a problémy mají skoro identické. Po přečtení prvního dílu Mládí v hajzlu jsem si říkal, že to je jen sprostá vykradačka Townsendové. První díly MvH jsou s jistotou opravdu skoro-kopií prvních dílů Deníků AM. Oba dva naši hrdinové jsou literárně nesmírně nadaní, avšak tím nechápavým světem dospělých nespravedlivě zneuznaní, oba se zamilují do své Femme fatale už v těchto letech a celý život nebude jaksi jejich, i když tu a tam trochu přičuchnou nebo dokonce se s ní nepříliš šťastně ožení a zplodí děti;-) Oba mají strašné rodiče, kteří je nejen že vůbec nechápou, jsou navíc tak sobečtí, že bez ohledu na city a zdravý psychický vývoj svých synů se rozcházejí a pořizují si nesnesitelné nové partnery a další otravná děcka. Oba mají své Nemesis, kteří jim nejenže ohrožují jejich sen soužití s vysněnou ženou, musí se s nimi stýkat, mluvit a dokonce i bydlet, případně získávají slávu jako skinheadští básníci z basy, i když jejich dílo stojí samozřejmě za starou belu. Život se s nima nemazlí a celý svět je zkrátka proti nim.
Deníky AM, psány britskou ženou, jsou takové decentnější, citlivější, vytříbeného jazyka, slušné, bez vulgarit, nezabíhají do takových explicitních detailů, jde-li o sexuální poznávání sebe a tak toužených žen. MvH psal americký chlap a ten se s tímhle tématem nemaže a my se dozvídáme téměř vše, co trápí mladého neukojeného panice, jak mu pořád stojí, kolik fleků má na prostěradle a vůbec se nebojí vulgárních výrazů a hovorové mluvy. Oba časem ochutnají z pohárku slasti a jejich ztrátou panictví se otevírá další úsek jejich životů, u NT je popis opět mnohem pečlivější. Zatímco AM se drží u země, nevrhá se po hlavě do divokých dobrodružství (nepočítáme-li za dobrodružství nákup loftového bytu bez dostatečného zajištění) a je to takový trochu sucharský usedlý páprda, vyzbrojen vrcholným britským suchým humorem, NT je ztřeštěný američan, který staví větší a větší kulisy mystifikací, bezohledných manipulací a odvážných nesmyslných výmyslů, které na něj holt občas spadnou a trochu ho podrtí. NT se nebojí do každého svého zběsilého nápadu po hlavě skočit, což stejně nepomáhá rozptýlit trochu úporné mlhy neuvěřitelnosti jeho příběhů a chování – občas jsem četl se zdviženým obočí, a říkal si, že “to už je snad příliš!“ Kdežto příběhy AM jsou plně uvěřitelné. AM se taky soustavně vyjadřuje svým kouzelným způsobem k politické situaci v zemi a tak celkově k dění ve světě, a tak to celé pak zapadá i do časového rámce kdy kniha vznikala a dělá ji celkově zajímavější - v jednom díle třeba glosuje, že prezidentem Československa se stal nějaký dramatik. To u NT nenajdeme, ten si jede tu svoji jízdu trochu s klapkama na očích a nemá čas se ohlížet vlevo, vpravo. Nicméně vtipné jsou obě dvě řady, každá svým specifickým způsobem.
Po prvních dílech se naštěstí literární osudy NT a AM začínají rozcházet a každý si jde svoji cestou. Osobně mi je bližší skvělý britský humor Townsendové, už jen pro zmíněnou vyšší realističnost celého díla, ale líbil se mi i Paynův divoký výtvor Nicka. AM zůstává po celou dobu v podstatě žebrákem a jeho introvertní problémy se odehrávají na velice omezeném prostoru bez život naruby obracejících zvratů. Nickova finanční situace, začínajíc na dně, dílem štěstěny a smůly osciluje jak seismometr před výbuchem sopky, a stává se místy i velmi zámožným, načež padá do naprosté chudoby a naopak – taky se NT se životem bije podstatně srdnatněji než AM, s typickým americkým sebevědomím. Jeho extrovertní eskapády jsou divoké a nespoutané, cestuje bez problémů po státech, je i stíhán policií a dokonce se nebojí ani si nechat změnit ksicht na nějaké pochybné klinice v Mexiku.
Kvalita Deníků AM je poměrně konstantní, spíše časem vyzrává, kdežto u NT mám pocit, že to jde v průběhu knih kapku dolů a poslední knihu jsem dočítal už trochu na sílu. Pokud ale tedy máte rádi podobný způsob vysoce, až výbušně vtipné a oddechové literární fikce, sáhněte podle vkusu a chuti po libovolné z těchto sérií a určitě nebudete litovat. Já doporučuji vřele obě dvě, každá má něco do sebe.
Komentáře (2)
kniha Tajný deník Adriana Molea recenze

Harry: pěkný přehled - akorát mám pocit (a vypadá to tak i na tom časovém grafu z wikipedie, co tam máš), že ve "Zbraních hromadného ničení má takových cca 35let - a ve "Ztracených denících" je mladší. Jsou to jenom přece ztracené deníky ze starších let.

Díky za zajímavé porovnání "deníkových knih", s popisem knih AM souhlasím, třebaže neznám všechny. Pokusil jsem se česky vydané knihy shrnout zde: http://www.harryho.info/adrian_mole.htm