ADRIAN MOLE vs. NICK TWISP (AM vs NT)

Píšete si deník? Permanentně nebo jen ve chvílích, kdy Vás život mele, nic se nedaří, potácíte se v bahnu psychického marastu a čisté stránky deníku jsou spásnou výlevkou Vašich svíravých pocitů před tím zlým a nenávidějícím světem? Čtete rádi cizí deníky? Vtipné deníky mladých nadržených puberťáků, které rostou a vyvíjí se stejně jako imaginární pisatelé? Tak právě Vy si můžete vybrat hned ze dvou takových deníkových sérií. První je anglická série “Deníky Adriana Molea“ Sue Townsendové, druhou sérií je pak americké “Mladí v Hajzlu“ o Nicku Twispovi od C. D. Paynea.

Když jsem si tenhle článek před lety začal do harddisku psát, bylo shodou okolností venku z každé série právě šest dílů. Dnes, v roce 2013 má Adrian Mole venku knih osm, devátá je prý na cestě a o Nicku Twispovi jich je venku sedm, oba už to jsou staří fotři s děckama, jejich životní cesty se vinuly různými cestami a vtipné to bylo v obou případech. Tak se na to podívejme podrobněji – a pozor, malinko, ale opravdu jen malinko v článku spoileruju, kdo si chce užít všech překvápek, ať jeho čtení raději zde ukončí.

Deníky krušného dospívání a smolného života Adriana Molea obecně, začala psát a stále píše, jak už bylo řečena, britská žena. Deníky krušného dospívání a kapku divočejšího života Nicka Twispa psal a asi už i dopsal americký muž. A jde to znát! Oba dva životem zkoušení teenageři začínají psát kolem třináctého roku života a jisté životní vstupní podmínky a problémy mají skoro identické. Po přečtení prvního dílu Mládí v hajzlu jsem si říkal, že to je jen sprostá vykradačka Townsendové. První díly MvH jsou s jistotou opravdu skoro-kopií prvních dílů Deníků AM. Oba dva naši hrdinové jsou literárně nesmírně nadaní, avšak tím nechápavým světem dospělých nespravedlivě zneuznaní, oba se zamilují do své Femme fatale už v těchto letech a celý život nebude jaksi jejich, i když tu a tam trochu přičuchnou nebo dokonce se s ní nepříliš šťastně ožení a zplodí děti;-) Oba mají strašné rodiče, kteří je nejen že vůbec nechápou, jsou navíc tak sobečtí, že bez ohledu na city a zdravý psychický vývoj svých synů se rozcházejí a pořizují si nesnesitelné nové partnery a další otravná děcka. Oba mají své Nemesis, kteří jim nejenže ohrožují jejich sen soužití s vysněnou ženou, musí se s nimi stýkat, mluvit a dokonce i bydlet, případně získávají slávu jako skinheadští básníci z basy, i když jejich dílo stojí samozřejmě za starou belu. Život se s nima nemazlí a celý svět je zkrátka proti nim.

Deníky AM, psány britskou ženou, jsou takové decentnější, citlivější, vytříbeného jazyka, slušné, bez vulgarit, nezabíhají do takových explicitních detailů, jde-li o sexuální poznávání sebe a tak toužených žen. MvH psal americký chlap a ten se s tímhle tématem nemaže a my se dozvídáme téměř vše, co trápí mladého neukojeného panice, jak mu pořád stojí, kolik fleků má na prostěradle a vůbec se nebojí vulgárních výrazů a hovorové mluvy. Oba časem ochutnají z pohárku slasti a jejich ztrátou panictví se otevírá další úsek jejich životů, u NT je popis opět mnohem pečlivější. Zatímco AM se drží u země, nevrhá se po hlavě do divokých dobrodružství (nepočítáme-li za dobrodružství nákup loftového bytu bez dostatečného zajištění) a je to takový trochu sucharský usedlý páprda, vyzbrojen vrcholným britským suchým humorem, NT je ztřeštěný američan, který staví větší a větší kulisy mystifikací, bezohledných manipulací a odvážných nesmyslných výmyslů, které na něj holt občas spadnou a trochu ho podrtí. NT se nebojí do každého svého zběsilého nápadu po hlavě skočit, což stejně nepomáhá rozptýlit trochu úporné mlhy neuvěřitelnosti jeho příběhů a chování – občas jsem četl se zdviženým obočí, a říkal si, že “to už je snad příliš!“ Kdežto příběhy AM jsou plně uvěřitelné. AM se taky soustavně vyjadřuje svým kouzelným způsobem k politické situaci v zemi a tak celkově k dění ve světě, a tak to celé pak zapadá i do časového rámce kdy kniha vznikala a dělá ji celkově zajímavější - v jednom díle třeba glosuje, že prezidentem Československa se stal nějaký dramatik. To u NT nenajdeme, ten si jede tu svoji jízdu trochu s klapkama na očích a nemá čas se ohlížet vlevo, vpravo. Nicméně vtipné jsou obě dvě řady, každá svým specifickým způsobem.

Po prvních dílech se naštěstí literární osudy NT a AM začínají rozcházet a každý si jde svoji cestou. Osobně mi je bližší skvělý britský humor Townsendové, už jen pro zmíněnou vyšší realističnost celého díla, ale líbil se mi i Paynův divoký výtvor Nicka. AM zůstává po celou dobu v podstatě žebrákem a jeho introvertní problémy se odehrávají na velice omezeném prostoru bez život naruby obracejících zvratů. Nickova finanční situace, začínajíc na dně, dílem štěstěny a smůly osciluje jak seismometr před výbuchem sopky, a stává se místy i velmi zámožným, načež padá do naprosté chudoby a naopak – taky se NT se životem bije podstatně srdnatněji než AM, s typickým americkým sebevědomím. Jeho extrovertní eskapády jsou divoké a nespoutané, cestuje bez problémů po státech, je i stíhán policií a dokonce se nebojí ani si nechat změnit ksicht na nějaké pochybné klinice v Mexiku.

Kvalita Deníků AM je poměrně konstantní, spíše časem vyzrává, kdežto u NT mám pocit, že to jde v průběhu knih kapku dolů a poslední knihu jsem dočítal už trochu na sílu. Pokud ale tedy máte rádi podobný způsob vysoce, až výbušně vtipné a oddechové literární fikce, sáhněte podle vkusu a chuti po libovolné z těchto sérií a určitě nebudete litovat. Já doporučuji vřele obě dvě, každá má něco do sebe.