A já si pořád říkám, jestli autor náhodou není jenom převlečená autorka!

recenze

Poslední píseň (2010) / Rinoa18

Nicholas Sparks je můj srdcový spisovatel. Je lepší než ženská. Vážně. Ať už jsem od něj četla cokoliv (a z jeho tvorby jsem toho přečetla už opravdu dost), pokaždé mě to dokázalo chytit za srdíčko tak, jak se to zatím povedlo jenom málokteré autorce. V tomto ohledu je jeho tvorba zkrátka raritou. A já vám dnes přináším jednu ze svých starších recenzí na známou knihu Poslední píseň.

Nikdy, opakuji, nikdy(!) se nedívejte na film dříve, než si přečtete knihu. Alespoň ne u Sparkse. Opravdu, je to hrozný... ale teď už k oficiální anotaci:
Život vzpurné sedmnáctileté Ronnie se obrátí vzhůru nohama, když musí odjet na letní prázdniny za svým otcem do ospalého městečka u moře. Na městské pouti se Ronnie seznámí s výstřední dívkou Blaze, která by mohla být skvělou kamarádkou nebýt jejího násilnického kluka Marcuse, a potká pohledného Willa. Ronnie ho považuje za hloupého frajírka, ale brzy bude muset svůj názor změnit. Ostatně o těchhle prázdninách na ni čeká krom velké první lásky i mnohem větší a osudovější překvapení. Na konci léta bude Ronnie dospělejší, moudřejší, o trochu smutnější a - zamilovaná.

Ronnie, sedmnáctiletá dívka z New Yorku, se v létě spolu se svým mladším bratrem vydává na dva měsíce na jih k tátovi. Nutno podotknout, že se jí do toho příliš nechce. Stevea neviděla už tři roky - od doby, co svoji rodinu opustil. Je tedy celkem pochopitelné, že se zpočátku bouří. Zatímco Jonah, její desetiletý bratr, se svým tátou vychází dobře, ona hledá společnost jinde. Nakonec se tady seznámí s Blaze a bohužel i s jejím klukem Marcusem. Tato parta není proslulá zrovna chvalně, z čehož kouká docela průšvih, k němuž také dojde. Ale abych vám nepopisovala pouze ty stinné stránky, najde se tu taky něco dobrého. Třeba chvíle, kdy se Ronnie seznámí s jedním úžasným mládencem jménem Will. Nebo taky začátek doby, kdy na svého otce konečně promluví bez toho, aby v tom byla špetka ironie nebo vzteku…

Musím říct, že prvních několik desítek stran jsem nad hlavní postavou jenom kroutila hlavou. Zpočátku jsem nechápala tu trpělivost jejího otce, a ačkoliv se nepovažuji za příliš násilného člověka, byla tam spousta situací, kdy by ode mě schytala pár facek. Nakonec se můj pohled na Ronnie ale přece jen mění. Třeba po tom, co zastaví rvačku kvůli malému dítěti. Nebo ve chvíli, kdy přespává několik nocí u želvího hnízda jen proto, aby se želvičkám nic nestalo. A hlavní, pro mě nejdůležitější, je jedno z jejích zásadních rozhodnutí, které nastává až ke konci knihy. To už bych ale prozradila mnoho. :-)

Ten, kdo se začte do této knihy, nemůže očekávat žádný složitý děj. I jazyk je jednoduchý a srozumitelný. Kniha ovšem nepatří mezi ty, ve kterých je samotný děj stěžejní. Není to jen další romantický román pro náctileté dívky. Když řeknu, že se tu jedná hlavně o mezilidské vztahy, dospívání a hledání odpovědí, budou to příliš abstraktní pojmy. Ale věřte mi, tahle kniha za to stojí. Je tu totiž něco důležitého… nesmíte ji číst jen hlavou, ale i srdcem. Pak pocítíte ten pravý požitek a bohatost všeho, co se na těch několika stranách ukrývá. Mě osobně to zasáhlo poměrně náhle a dost neodvolatelně. Věřím, že po tomto si pana Sparkse z paměti jen tak někdo nevymaže.

Více recenzí můžete nalézt i na mém začínajícím blogu Střípky příběhů.