Ženy v krajině s řekou přehled

Poslední román Heinricha Bölla, spisovatele „svědomí německého národa“ v období po druhé světové válce, životní bilance a účtování s poválečným vývojem společnosti v tehdejším západním Německu. V době svého vzniku významově mnohými nepochopena.

Formálně netradiční forma – redukce románu na souhrn monologů a dialogů, ovšem bez zdánlivé dramatické výstavby. V prvém plánu – což může vést k významovému zmatení – ironická (až sarkastická) freska z prostředí bonnských politických elit. Kaleidoskop vztahů, antipatií, manipulací, psychologických her a soupeření o moc, kde vyhrává ten, kdo má nejméně morálních skrupulí a selhání znamená rychlý pád, někdy i smrt. Svět mocných mužů a jejich souboje o moc zde stojí v poměrně výrazném protikladu oproti ženám z daného prostředí – zdánlivě bez oficiálního vlivu a moci, svět vnitřního prožívání, který je lidsky opravdovější ve své schopnosti přijímat život v jeho opravdovosti, schopnosti nezkreslené lidské náklonosti. Freska z prostředí politických špiček je v širším obraze kritickým pohledem na poválečnou západoněmeckou společnost, která – navzdory všem zpětným zkresleným pohledům – se nikdy dostatečně nevyrovnala se svou temnou nacistickou minulostí. A tak mnoho bývalých nacistů a příslušníků SS vstoupilo (či kontinuálně setrvalo) v nejvyšších patrech politiky, justice i hospodářství a v široké společnosti převládlo nadšení nad tzv. witrschaftswunderem – ekonomickým zázrakem. Doba charakterizována předevšm érou kancléře Adenauera, kdy morálka svědomí zhusta ustupovaly snahou zapomenout na temnou minulost (a spoluvinu na jejím utváření) a soustředit se především na budování blahobytu. Postavy jsou redukovány na typy – i z jiných Böllových děl tak známí tzv. buvoli – ti, co byli ochotni své svědomí a morálku potlačit a sloužit nacistickému režimu, aby se v nových podmínách stali váženými „demokraty“ a oproti nim stojící tzv. beránci – kteří odmítali zamlčování morálních pochybení a byli ochotni proti nim vystoupit, byť často společensky ostrakizovaní mlčící většinou. Od šedesátých let 20. století se část těch, kteří aktivně vystupovala pro společenskou reflexi nacistické minulosti, stále více radikalizovala – např. období působení teroristké RAF (Rote Armee Fraktion). Tato Böllova generační výpověď – sám byl mnohými konzervativními prominenty označování v období působení teroristů RAF jako jejich duchovní původce a sympatizant a veřejně zostuzován – je především bilančním srovnáváním se s poválečným vývojem německé společnost, obtěžkané mnohými stíny minulosti, které nebyly nikdy náležitě zpracovány, s polaritou, která posléze vyústila v mnohé tragédie. Mnohdy skeptická kritika společnosti, která se navzdory útrapám války morálně neobrodila – což vedlo k legitimizaci pachatelů nacistických zvěrstev. Navzdory této skepsi lze vnímat ale i optimistické momenty – jak už v případě zmíněných žen, které jsou nahlíženy jako autentické v tom, že jsou nositelkami lidské humanity a příslibem budoucího morálního obrození, tak v přesvědčení, že oproti pragmatismu a odevzdanosti je možno jednat, a že jedině čin se počítá jako vymezení se proti nepřijatelnému statu quo a mlčení. V tomto aspektu je tento bilanční román i velmi aktualizační – neboť proti zlu je nutné vystupovat, je nutné jej pojmenovávat a vymezovat se proti němu ještě dříve, než dokáže zničit celou společnost. V tomto ohledu je třeba vnímat nejen tento román, ale i celé Böllovo dílo, jako svého druhu morální apel. Na snahu hledat (a snad i nacházet) to, co umožní společnostem umět označit svá pochybení a nacházet způsoby (a principy), kterými je možno se s těmito pochybeními vyrovnávat. Vyrovnávat tak, aby nikdy nevymizel huamistický étos a poslání takových společností...