Vlak do pekla a jiné povídky přehled

Již jsem držela v rukou horší povídkové antologie. Tato u mne zaznamenala poměr tři čtvrtiny zábavy ku jedné čtvrtině nudy, a to je dobrý poměr, soudím. Jednoznačně vedou: „S úctou Jack Rozparovač“ (znám ze skvělého povídkového výboru „Hlas krve“; na to jak je „rozparovačské“ téma literárně nadužívané, je tohle pátrání po zlo-pověstném Jackovi originální); „Hladový dům“ (pěkné a silně nepříjemné, z původce zla čiší strach a je to velkou měrou jeho vlastní strach). Těsně následují: „Enoch“ (řádění psychicky narušeného jedince - nebo ne?); „Belzebub“ (můžete si vybrat – vyprávění o člověku, který urgentně potřebuje psychiatra nebo exorcistu); „Vlak do pekla“ (kam se dostanu, když vše odkládám na „potom“). Dobrý průměr: „Čestné slovo“ (je pravdomluvnost vždy dobrem?); „Hlavní je příběh“ (záliba by neměla přerůst v posedlost, zvlášť ne záliba v hororech); „Mám rád blondýnky“ (ne vždy jdou lidem setkání třetího druhu k duhu); „Sabat“ (připomíná mi vele-oblíbenou Bradburyho povídku „Psanci“ - neznat ji, možná bych tento popis střetu vědy a nadpřirozena hodnotila výše); „Němý film“ (jak může vypadat nesmrtelnost – určitě i hůře); „Nový den“ (doklopýtala jsem do konce a ocenila text jako nepodařenou moralitu). Zbytek povídek spadá pod výše zmíněnou jednu třetinu.