V objetí zrady: Partyzáni bez legend přehled

Události 2. světové války budou v každém regionu velmi citlivou záležitostí. Bohužel se však již spoustu věcí nedozvíme a tak si mnohé teorie, domněnky nebo tajemství budou žít i nadále svými životy. Po válce se díky 40 letům komunismu například o partyzánech muselo mluvit jen kladně, zatímco po roce 1989 se zase naopak začali démonizovat, že to byli "zločinci". Je tak těžké po takové době mlčení dojít k objektivním závěrům a každý, kdo se o to pokusí, tak nese svou kůži na trh (samozřejmě plus pátrání v archivech a dalších zdrojích informací). Ostatně, mám známého, jehož otec byl za války zapojen v odboji a před svou smrtí vše řekl právě svému synovi. Když jsem mu řekl, aby vydal knihu pamětí svého otce, že by to pomohlo vnést do mnohého chaosu trochu světla, řekl mi jen: "Blázníš? Já nechci, aby mě tady lidi tahali po soudech, abych měl vymlácené okna, nebo aby někdo nadával a vyhrožoval mým dětem a vnoučatům." Dnes už mu rozumím, neboť napsat o někom, že byl konfident gestapa, nebo že udával později STB, by v očích jejich potomků vyvolal značný odpor a potřebu se bránit (třeba žalobou u soudu). Dozvědět se, že něčí otec nebo děda byl konfident není nic příjemného (tím spíše, když žijete na dědině či maloměstě, kde se lidé vzájemně znají a kde by podobných informací mohl i dnes někdo zneužít, i když děti za činy svých rodičů či prarodičů nemohou). Díky tomu však spousta pamětníků si své zkušenosti a prožitky odnesla do hrobu nebo je drželi jen v úzkém kruhu nejbližších, kteří již také mlčí (asi ze stejných důvodů, jako můj známý). Pan Pospíšil si také vykoledoval žaloby, ale na druhou stranu, nevím o tom, že by nějaký soud prohrál (krom toho obdržel mezinárodní cenu za literaturu faktu E. E. Kische). Tak či tak obdivuji jeho urputnost a odvahu se o tato citlivá témata nejen zajímat, ale také o nich psát - a jak jsem uvedl, nést svou kůži na trh. Ostatně slyšel jsem o jedné události, která se stala před léty, kdy snad v Rajnochovicích při besedě s občany řekl několik nepříjemných vět, kdy někteří lidé začali nadávat a řvát po něm. Ano, slyšet pravdu někdy bolí. Na druhou stranu, sám bych neřekl výrok, pokud bych vnitřně věděl, že nemám patřičně "nabito" a že bych si svůj výrok nedokázal obhájit (tím spíše v takto citlivých záležitostech). Nevím, kolik se toho dnes po desítkách letech mlčení ještě podaří objevit ve spleti pravd, polopravd, omylů či lží, nebo se něčeho dopátrat, každopádně pan Pospíšil je jedním z těch, kteří se o to s velkými nasazením pokoušejí.