Umíráme každý den: Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání přehled

Kniha uznávaného tibetského mistra a opata tří klášterů Yongey Mingyura Rinpočhe popisuje prvních několik týdnů jeho odchodu, či lépe řečeno útěku do ústraní, dokonce do bezdomoví. Jedné noci tajně opustil svůj klášter Tergar v severoindické Bódhgaji, jehož byl věhlasným opatem, aniž by komukoliv předem oznámil, že hodlá zmizet na několik let, aby se po vzoru Buddhy Šákjamuni zřekl svého dosavadního života a ověřil si, zda jeho celoživotní výcvik, postoje, návyky a probuzené vědomí obstojí v tvrdých podmínkách indických ulic. Vinou zkaženého jídla, které vyžebral, se ocitl na samotném prahu smrti a z této hraniční zkušenosti si přinesl osvícení.
Ačkoliv mi způsob vyprávění tibetského buddhistického mistra není blízký, o mnoha popisovaných věcech nemám šajnu a něco z buddhistické nauky mi bylo zcela nesrozumitelné (třeba bardo takovosti nebo šamatha), oceňuji autorovu upřímnost, opravdovost, autenticitu a skromnost. Zaujalo mě motto knihy, které zní: NECH TO PROSTĚ JEN TAK BÝT a mnoho dalších myšlenek, z nichž některé vypisuji:

„Naše problémy nepotřebují k vyřešení nějakou vnější sílu.
---
Když se člověk snaží přivést zpátky svou mysl ztracenou v tenatech smyslových objektů nebo řešení problémů, neznamená to, že by mysl zmizela nebo zemřela. Přesně naopak. Pokud člověk vyvede mysl z jejího zaujetí nekonečnými sériemi různorodých objektů, myšlenek či problémů, tak ji rozšíří: učiní ji nezměrnou, průzračnou a nepředstavitelnou.
---
A tak jsem nakonec objevil jediný spolehlivý zdroj vysvobození z utrpení: člověk se nesmí snažit se jej zbavit. Kritický vhled mi přinesla kontemplace o pomíjivosti.
---
Začalo mi připadat, že problémy, které trápí obyvatele moderního světa na vrcholu jejich rodinných a pracovních životů, jsou vlastně tytéž, které řeší na sklonku života lidé na celém světě: neschopnost přijmout zákon pomíjivosti, lpění na tom, co nemohou mít, a neschopnost nechat věci prostě jen tak být.
---
Neprosazujeme silou svá očekávání, neevokujeme možnosti, co by se mohlo a mělo stát, nejednáme vychytrale a nejsme podezřívaví, neděláme z komárů velbloudy a nepopíráme existenci nepříjemných věcí.
---
Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, a pasivita jsou dva úplně rozdílné stavy mysli. Je důležité chápat rozdíl, zvláště v případech, kdy lidé házejí všechny termíny jako nenásilí, mír pasivní resistence a pasivita do jednoho pytle. Dokonce i někteří buddhisté si myslí, že jediný způsob, jak čelit nebezpečí, je ulehnout na koleje. Skutečná schopnost přijímat věci tak, jak jsou, vyžaduje otevřenou mysl, člověka schopného zkoumat cokoliv, co vyvstává. Není to věc, která by se dala naprogramovat. Přesně naopak, nezbytně totiž vyžaduje, aby člověk přistupoval ke světu svobodně a dokázal si ve všech situacích udržet čerstvou mysl. Vyžaduje se schopnost akceptovat nejistotu. Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, způsobuje, že namísto toho, aby naše rozhodování omezovaly mechanické myšlenkové vzorce, vyvstane v naší mysli moudrý a objektivní úsudek.
---
Bdělé vědomí si můžete představit také jako penzion. Projdou jím všechny druhy pocestných – vjemy, emoce, všechno. A všichni jsou vítaní. Bez výjimky. Občas některý pocestný vyvolá problémy, které vyžadují speciální druh pomoci.
---
Pomalu jsem všechny smyslové vjemy ubytoval v penzionu svého bdělého vědomí. Vzdal jsem se jakéhokoliv vzdoru, vzdal jsem se negativity a pokusil jsem se spočinout v pocitu, že jsem nicotný, nemilovaný a k ničemu. A přenesl jsem pocity do mysli – do velké mysli bdělého vědomí, kde se nicotnými staly ony samy. Penzion mé mysli, mého bdělého vědomí do sebe pojal pocity, depresi, bezútěšnost a stal se mnohem větším než všechny vjemy dohromady, umenšoval jejich působení a měnil svůj vztah k nim.
---
Individualizovaný prostor je jako prázdný šálek. Prostor je uvnitř šálku, ale není jeho součástí. Když se šálek rozbije, prostor doposud zadržovaný uvnitř se spojí s neohraničeným prostorem, který není nijak a ničím omezený.
---
Je-li pro mě lepší být nemocný,
kéž mám sílu být nemocný.
Je-li pro mě lepší se uzdravit,
kéž mám sílu se uzdravit.
Je-li pro mě lepší umřít,
kéž mám sílu umřít.
---
Mimo jakoukoliv pochybnost jsem věděl, že zářivá prázdnota je v každém z nás. Nacházíme se v tomto stavu, když mluvíme, kráčíme a myslíme. Ať jsme zdraví, či nemocní, bohatí, nebo chudí. Neumíme rozpoznat vzácný poklad, který máme. Ve skutečnosti umíráme neustále. Naše mysl nám však neumožní to poznat. Nemůžeme se znovuzrodit, pokud si nedovolíme zemřít. Pochopil jsem, že umírání je znovuzrozením. Smrt je život.
---
Všichni společně sníme sen o svém bytí. Umíráme a rodíme se. Vznikáme a vznikáme. Neustále vznikáme.“