Střepiny v trávě přehled

V knížce jsem se při čtení schoval, před světem, který žijeme teď. Stejně jak si Jindřich podtrhl v kníže: "Život nespočívá v minulosti, ta je pryč, ale ne v budoucnosti, ta je zahalena v temnu, nýbrž v okamžiku, který tu právě skutečně je. Co je tvoje přítomnost? Knížka je to útlá a krátká, smutná a truchlivá. Marie Vláčilové je mi líto, vrátí se do domu, kde žila se svou rodinou a po válce se tu shledá jen s dívkou, která je sice její dcera ale je cizí, život plyne a lidé vedle sebe žijí, ale jejich životy se už po vytržení válkou a utrpením nikdy nespojí. Po návratu se člověk nemá potřebu usmívat, studená chalupa a venkovský kraj je najednou cizím místem, bez zázemí a lásky. Chvilku snad jen zahřeje vzpomínka na nemoc, kdy maminka leží vedle a srdce vzpomíná na život před válkou. Klára je uzavřená a neví jestli je doma tady nebo u vysokých štítů Alp, kde žila v době odloučení od své rodiny. Ten chlad co se plíží kolem domu, pomníky padlých a zavražděných, studené meze a rybízové keře jsou tu tichým místem příběhu, který člověka zasáhne a podobně jako ve Zrození horského pramene už rodný kraj člověk bez některých lidí po čase nepozná a je pro něj cizím místem pro život. Člověku je po přečtení takového příběhu smutno, zvlášť proto, že skončí tak jak skončil a žádné veselý dětský smích nebo malý bílý psík už se do chalupy nevrátí.