Sophiina volba přehled

07.07.2025

Je pozoruhodné, jak William Styron ve své knize Sophiina volba dokáže i po desetiletích oslovit čtenáře s takovou intenzitou. Knihu jsem četla před maturitou a naprosto mě pohltila, teď při poslechu tomu nebylo jinak a značnou zásluhu na tom má m můj oblíbený knižní interpret, Martin Stránský.
Srdcem románu je příběh banálního zla, které se v hraničních situacích proměňuje ve zlo radikální. William Styron nás přivádí do Brooklynu, kde se mladý spisovatel Stingo snaží najít klid pro svou tvorbu. Namísto toho je však neúprosně vtažen do spletitého a bolestného vztahu mezi svými sousedy: neurotickým Nathanem, který se propadá do duševní choroby, a Sophií, krásnou Polkou, jejíž duše je navždy poznamenána hrůzami prožitými v Osvětimi.
Právě Sophiino vyprávění, postupně odhalované Stingovi, tvoří osu, kolem které se rozvíjí děsivě realistický obraz společenského zla. Toto zlo je vykresleno nejen ve své nepředstavitelné podobě, neúprosně a zákeřně proniká do osobních životů, zanechávajíc v lidské duši nenapravitelné škody, tyhle hrůzy si my dnes nedokážeme absolutně představit, absolutně si nevážíme toho, co dnes máme a bereme jako samozřejmost. Autorova síla spočívá v tom, jak citlivě a zároveň brutálně upřímně odkrývá vnitřní svět postav, jejich traumata, volby a nezhojitelné rány.
Sophiina volba není pouhým příběhem o přežití; je o neuvěřitelné lidské odolnosti, vině, odpuštění a nepochopitelné krutosti, které je člověk schopen. Úspěšnost toho díla podle mě spočívá ve Styronově schopnosti vytvořit tíživou atmosféru, kde se osobní tragédie prolínají s velkými dějinami. Kniha nutí čtenáře k zamyšlení nad hranicemi lidské morálky a nad tím, jak se vyrovnat s tíhou minulosti. Je to dílo, které se nekompromisně usadí ve vaší paměti a bude tam dlouho žít.

04.06.2025

„Takže, víš, Stingo, já musela pořád žít s tou hrozně, hrozně těžkou vinou, které se nemůžu a nemůžu zbavit, i když vím, že tu neexistuje žádný důvod. Ale já ten silný pocit viny mám pořád v sobě. Je to zvláštní, Stingo, ty víš, že jsem se zase naučila plakat, a to myslím znamená, že jsem zase lidská bytost. Možná aspoň to. Možná jen kus lidské bytosti, ale ano, lidské bytosti. Často pláču o samotě – když naslouchám hudbu, která mi připomíná Krakov a ty zašlé roky. A víš, existuje jedna skladba, kterou poslouchat nemůžu, při té se tak rozpláču, že se skoro můžu zalknout a vůbec nemůžu popadnout dech a z očí mi tečou potoky slzí. Je na těch deskách Händla, co jsem dostala k Vánocům, jmenuje se Já vím, že můj Spasitel žije, a při té se rozpláču pro všechnu tu svou vinu, a taky protože vím, že můj Spasitel už nežije a do mého těla se dají červi a rozpadne se a mé oči už nikdy, nikdy Boha neuvidí…“

Byla to pro mě těžká kniha. Rozporuplné čtení, které přineslo rozporuplný zážitek. Ani odstup několika týdnů, které mně teď dělí od otočení poslední stránky mi nepomohlo udělat si úplně jasno, co jsem to vlastně četl a co to ve mě zanechalo.
Myslím, že v tom hraje roli i pozice evropského čtenáře 21. století. Román dnes jen sotva může někoho překvapit titulní zápletkou, těžko si představit někoho, kdo by netušil, mezi čím bude muset Sophie volit. Ale v obecném povědomí současného člověka jsou i další aspekty příběhu, které mohly čtenáře v době napsání knihy překvapovat: mám na mysli třeba důraz na banalitu zla (s tím přišla Hannah Arendt v roce 1970 a akceptování tohoto pohledu na nacismus bylo dost pozvolné) nebo vědomí dlouhého doznívání válečných traumat a jejich různorodá podoba.

Za zmínku možná stojí styl Styronova psaní a délka románu. Nezjišťoval jsem si, jaký byl autorův cíl, jestli se k tomu někdy vyjadřoval a jak. Pouze instinktivně tedy chápu jako autorský záměr kontrast mezi tím, jak málo prožil Stingo (a co mu tedy přijde životně důležité) s tím, čím vším si musela projít Sophie.
Přesto mi ta délka, dlouhé popisné pasáže a exkurzy do Stingova světa přišly prostě … no, prostě dlouhé. Občas úmorně dlouhé. Dočetl jsem, to ano, ale bez zvláštní čtenářské radosti. Vlastně jsem byl docela rád, že to mám za sebou a nejvýraznější emocí byla nejspíš úleva.

Nakonec na mě nejvíc zapůsobila Sophiina volba ne jako zpráva o nacistickém zlu, ale spíš jako zpráva o všudypřítomném zlu – kdo je viník a kdo oběť je jasné pouze v retrospektivních pasážích, bezproblémové rozdělení na dobré a zlé v románu jako celku nefunguje. Alespoň v mých očích ne. Vlastně naopak. Vlastně pro mě bylo až šokující vidět, že Sophie se sice po válce dostala do vnějškově bezpečnějšího prostředí, ale setkala se ve svém novém domově s ohleduplnějším jednáním, s větším respektem k ní jako ke svobodné lidské bytosti? Nezdálo se mi. Nevím, jestli to pan Styron zamýšlel, ale ve mě vyvolal dojem, že lidské kvality lidí, se kterými se Sophie musela potýkat, byly na obou stranách Atlantiku dost podobné, dost nevalné. Kromě Stingova otce a Nathanova bratra jsem jen obtížně hledal postavu, která by mi byla lidsky aspoň trochu blízká.
Vrcholem byli oba Sophiini nápadníci. Dobře, Nathana může omlouvat jeho psychická nemoc, ale Stingo? Tváří se jako kamarád, ale přitom jen čeká, jestli náhodou nebude moct profitovat z nějakých momentálních neshod mezi Sophií a Nathanem. A pro dosažení svého cíle, kterým bylo ovládnutí a podmanění Sophie (láskou jeho cit nazvat nemůžu, s láskou to nemělo nic společného) se neštítí využívat její křehkosti ani jejich emocionálních propadů. Pokus odvézt si ji na jih je toho nejviditelnějším projevem, ale ne jediným.
Vyčítáme právem nacistům, že se k lidem nechovali jako k lidem, ale jen jako k prostředkům. Jenže o co je vlastně mladý americký intelektuál lepší než táborový velitel Höss?! Jaký je v jejich přístupu rozdíl, z pohledu vztahu k bližnímu?! Ani jeden z nich nemyslel na Sophiino dobro … a německý důstojník to alespoň nepředstíral.

„Někdy si myslím, že život je strašná past.“