Slávy dcera přehled
Sbírka sonetů, v níž se vzájemně prostupují dva ideály - láska k ženě a láska k národu. Autor podřídil svůj osobní prožitek nadosobním vlasteneckým a humanistickým hodnotám. V alegorickém obraze slovanské mytologie vyzvedl myšlenku slovanské vzájemnosti, která posilovala naději a sebevědomí malých národů, podřízených tehdejší vládě habsburské monarchie. Pod vlivem dřívějších autorů, Danta, Byrona či Komenského, je využit motiv putování. Básník je na své cestě po slovanské pravlasti doprovázen bůžkem Mílkem a bohyní Mínou. Vystupující slovanští bohové jsou tvořeni po vzoru antického panteonu. Mílek představuje poslovanštělého Amora, syna bohyně Lady (Venuše), a Mína, dcera bohyně Slávy, zosobňuje ideální symbol slovanské budoucnosti.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Slávy dcera. Přidejte ho na této stránce. Přihlašte se a napište ho.
Nový komentář
všech 28 komentářůSouvisející novinky - Slávy dcera (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Slávy dcera v seznamech
(aktualizováno 1x za hodinu)
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 311x |
| ve Čtenářské výzvě | 21x |
| v Doporučených | 2x |
| v Mé knihovně | 51x |
| v Chystám se číst | 49x |
| v Chci si koupit | 10x |
| v dalších seznamech | 3x |
84 %
73 %
Ján Kollár vytvořil dílo, které spojilo lásku k Míně s touhou po slovanské jednotě. Výsledek? Básnická sbírka, která místy působí jako milostný dopis Míně, jindy jako manifest panslavismu, a občas jako zájezdový katalog po slovanských řekách.
Většina sonetů by šla shrnout jako: „Ó, miluj národ, ó, cti slávu, ó, nezapomeň být hrdý.“ Opakování je matka poezie, ale i ta má své hranice! Ó, kdyby tak byl každý verš o trochu kratší a o trochu méně slavnostní, možná by to středoškoláci nečetli jen pod hrozbou písemky. Kollárův zápal je obdivuhodný, ale dnešní čtenář může tápat, kde končí city a začíná ideologie (a proč to všechno pořád tolik vzdychá).
Přesto, v rámci obrození je to zásadní kus literatury, který ukazuje, že poezie umí být zároveň láskyplná a vlastenecká (a únavná). Ó, kéž by sonety měly méně veršů a více soucitu se čtenářem.