Poslední léto přehled

16.03.2025

Zajímavě napsaný příběh puberťačky, která byla vlastně pořád na zabití. Nevěděla co se sebou ,rodiče se o ni až tak nezajímaly a pak přijde nemoc sousedky, maturita, přijímačky,Literát... Konec mi přišel moc otevřený..

17.02.2025

Ta holka opravdu nemá vůbec žádnou úctu k nikomu, ničeho si neváží a pohrdá čím se dá – i sama sebou. Rozmazlený, paličatý spratek mi dost lezl na nervy a zároveň mi jí bylo hodně líto, neuměla ze své situace vystoupit a přitom tak moc toužila po jakémkoli hlubokém zájmu. Je to kniha o pubertě jedné sněhové vločky – dítěte své doby. Rodiče žijí spíš vedle ní než s ní, a navíc ve velkých domech stačí zalézt do pokojíčku a když nechceme, nemusíme se vůbec potkat. Pak se možná někdo (rodič) diví, co ta holka, do teď úplně „bezproblémová“, blbne. Nejvíc na tohle všechno doplácela samozřejmě ona sama. Byla to skvěle napsaná sonda do puberty a doporučuji ji hlavně dospívajícím a ještě víc jejich rodičům. Naše generace tohle totiž moc nechápe, za nás by prostě dostala po tlamě a pořádnou domácí práci (neříkám, že to tenkrát bylo dobře, jen že dnes zase všichni děláme ve výchově pravý opak a dopadá to víceméně nějak takhle). Autorka perfektně vystihla myšlenkové pochody, hledání sebe sama, pochybnosti, rebelii, vzdor i opovržení a i to, že puberta se prostě musí nějak přežít, což platí jak pro děti, tak pro jejich zoufalé rodiče. A v neposlední řadě mám ráda, když se v knížkách odkazuje na další knížky, příběh tak nabývá další rozměr.

„Zase se blíží Vánoce. Připadá mi, že se pořád jenom něco blíží. Nějaké milníky. Vánoce, prázdniny, přijímačky na vysokou školu. Žiju od důležitého momentu, který mě vůbec nezajímá, k jinému, který mě zajímá ještě míň.“
„Jen moje obvyklé nasrání chybí, což je dost problém, protože zatímco vztek mě občas dokáže posunout z místa, s tímhle balíčkem úzkostí skoro nehnu.“

„Kromě většiny svých věcí jsem doma nechala taky velký kus sebe, mám ten pocit. Ztratila jsem ho. Zůstal ležet, ani nevím kde. Nevšimla jsem si, že se to stalo. Když o sobě přemýšlím, co dělám, jak se chovám, co říkám, nepoznávám se. Anebo by se taky dalo říct, že se neznám, když vzpomínám na to, jaká jsem ještě nedávno byla. Obě varianty můžou být správně a není na mně, abych to rozklíčovala. Bezpochyby celé dětství jsem prožila s přesvědčením, že dospívání je synonymem k nabývání. Svobody, znalostí, sebevědomí, zodpovědnosti a já nevím, čeho všeho ještě. Ale začínám mít podezření, že je spíš o pozbývání. Ten můj kus, co se někde rozplynul, po sobě nechal prázdné místo. Nezabydlené. A nejde o to, že bych tam nechtěla vybalit kufry, žádné nemám.“