Píseň o čápu a velbloudovi přehled

Jsem zvědavá na další a další komentáře, protože budou asi velmi různorodé. Za sebe částečně souhlasím s tím předchozím (prvním) z 27. 9. 2024 - i mně se totiž knížka jeví jako zapeklitá, takřka bez jakéhokoliv odlehčení, až podezřele plná morbidních motivů a smutná tak, že by samotné sestry Brontëovy pravděpodobně byly takovou atmosférou překvapené. Na druhou stranu, velmi se mi líbilo, s jakou účastí autorka k tématu přistupuje a jak pečlivě líčí kulisy jednotlivých příběhů i pocity osob. Věřím, že v pozadí je podobně silné zaujetí, které připsala staré paní Susan z první kapitoly. A tak jsem na ukázku vybrala slova o první chvíli, kdy se Susan setkala s maličkou Elizou, budoucí spisovatelkou.

Zemřela jedna ze starších dcer venkovského faráře, Susan ji přišla připravit na poslední cestu a byla při své práci nečekaně vyrušena:

„… Pak někdo zalomcoval dveřmi, klika se pohnula dolů a nahoru, a ještě jednou dolů, jako by na ni dosahovalo dítě na špičkách… Byla to Eliza May, druhá nejmladší dceruška faráře Draydena. Sem nesmíš, napomenula ji Susan, na sestru se můžeš přijít podívat za chvíli, až budu hotová. Eliza nic neřekla, upírala pohled na Sařino tělo pod prostěradlem, dveře za sebou zavřela a zamířila k ní… Vypadala jako děcko z chudé čtvrti. Hrála sis na vřesovišti, zeptala se Susan. Eliza natáhla paži a opatrně se dotkla Sařiny tváře. Sestřina proměna ji zarazila, a tak ruku zase rychle stáhla. Susan jí vysvětlila, že tohle jsou Sařiny ostatky a že její duše odletěla do nebe. A ta ji zahřívala, zeptala se Eliza. Plaše na Susan pohlédla. V hubeném dětském obličeji byly nejkrásnější oči, jaké kdy Susan viděla, šedomodré s přídechem nazlátlé hnědi a velké a lesklé, průsvitné jako tůň v letním slunci.

Sedni si tamhle, ukázala Susan na židli, ať můžu pokračovat v práci. Eliza na židli vyšplhala a vážně pozorovala, jak Susan pod prostěradlem myje Sařino tělo mokrou žínkou. Ten nevinný, šedomodrý dětský pohled všechno změnil…“
Str. 17 a 18

„… Susan se na dcerušky faráře Draydena čas od času nenápadně ptala… Nerozstonaly se. Když Susan chodila na hřbitov na Suseyn hrob, vídala je někdy, jak si v truchlivých smutečních šatech vesele hrají na trávníku před farou, a jednou je potkala, to bylo už o měsíce později, na vřesovišti. Byly úplně samy, nedoprovázel je žádný dospělý. Když je Susan míjela, pozdravila je, ale neodpověděly jí, tak zabrané byly do hovoru…“
Str. 19 a 20