Poustevník přehled

„Čas a prostor, který člověk ve svém dni věnuje modlitbě je praktickým znamením toho, že upřímně přijal svou slabost a zcela věří v Boží moc, která se v plnosti může projevit jedině v naší slabosti. Stěží narazíte na křesťana, natož pak na kněze, který by vám neřekl, že se netouží přiblížit Bohu, být jím stráven, vybudovat hlubší modlitební život. Nicméně, jsem připraven ho nebrat vážné, dokud neuvidím, že na tom den po dni usilovně pracuje, že vytváří čas a prostor, aby se věnoval tomu, co dle vlastního tvrzení považuje za prioritu svého života. Touha nestačí. A právě tak nestačí dobrý úmysl. Naučit se modlit a otevřít se Bohu je umění jako každé jiné, vyžaduje to trpělivost a čas. Na koláče je potřeba zadělat, nevím o takových, které by se upekly na dobrém úmyslu. Každý, kdo to s čímkoliv chce někam dotáhnout, musí na věc vynaložit hodiny a hodiny času, i když na to má buňky, i když má nadání.“ (kráceno)

Kvalitní duchovní život nám nespadne k nohám jako dar z nebes. Tedy, přesněji řečeno, nezasloužený dar to samozřejmě je, jen jsme ho dostali v jakési zárodečné, nerozvinuté podobě. A pak záleží na každém z nás, jak s tímto darem naložíme, jak pečlivě se o to semínko budeme starat. Torkingtonova krátká kniha nás nutí vzdát se toho trochu alibistického pohledu na svět, ve kterém vnímáme svatost jako něco určeného jiným, lepším lidem; že Bůh prostě čas od času ukáže na někoho prstem a ten se stane svatým. Ne, kdepak, tuhle pohodlnou představu Torkington rozbíjí: to, že se nám nedaří v modlitbě proniknout blíž k Bohu neznamená, že holt nejsme vyvolení – znamená to, že jsme se prostě zatím modlitebnímu životu nevěnovali dostatečně.

Ta hlavní myšlenka není nová, psal o tom už Órigenés nebo třeba Terezie z Ávily: naše schopnost modlit se je stejná dovednost jako jakákoli jiná (třeba hraní na kytaru nebo kopání do balónu), posvátnost a tajemnost modlitby neznamená, že se na ni nevztahuje to základní pravidlo: tedy že výsledek činnosti je v přímé závislosti na vynaloženém úsilí.
Nebyl jsem zrovna nadšen rámcovým příběhem, zdál se mi trochu násilně vystavěný a vždycky jsem už netrpělivě čekal, až se pánové dostanou od povídání o ostrovech a ovcích k teologickému výkladu, ale přesto oceňuji velmi srozumitelný a vstřícný styl. Poustevník je právě pro svoji přístupnost knížkou velmi užitečnou, myslím, jsem rád, že jsem se do ní na Proglasu zaposlouchal.