Palte mou duši přehled

Uvědomíme-li si, že většinu těch básní psala náctiletá dívka v poslední čtvrtině devatenáctého století, je nám zřejmé, že šlo o mimořádný talent, byť v první části (tj. výboru ze Zikové sbírky Z dnů samoty) se jedná o dobově příznačnou, zejména lumírovci ovlivněnou tvorbu, jakkoli s ohledem na autorčin věk v době vzniku nebývale obratnou:

[...]
Smavá luka, žírná pole
vidím všude, všude dole
jen se mihotat,
klikatinou prašných silnic
stráně révonosných vinic
v slunce jasu plat.

Pyšných hradů čela burná
pnou se k nebi mračná, chmurná,
až mi úzko jest,
však hle! tam vísek chatky
družně stojí mezi statky. -
v dálce báně měst.
[...]

Jako výraznější a kvalitnější čísla z výše zmíněného prvního oddílu jsem si vypsal ještě tyto: V lese; Proč doufat; Podzim; Pozdě bude a 23/7 1892.

Krom přírodních a vztahových reflexí, obsahem nijak zvlášť nepřekračujících dobově a/nebo autorčiným věkem podmíněná klišé, je zřetelným průvodním motivem reflexe básnířčiny vážné choroby (souchotin), a to včetně prvního chrlení krve. S tím se pojí i pocity bezvýchodnosti, osamění, úzkosti a vědomí neodvratného předčasného konce-skonu.

Zajímavější je druhý oddíl, který už nese zřejmé stopy vlivu dobové dekadence a symbolismu (patrně zejména okruhu kolem Moderní revue – Karáska, Hlaváčka, jehož by tedy musela znát spíše jen z časopiseckých otisků, nebo Neumanna a pak samozřejmě rozličných básníků cizích), avšak jde o básně vcelku originální, v několika případech dokonce s výrazně vyhraněným autorským tvůrčím i osobním gestem (Palte mou duši! a pak zejm. Na poslední stranu své knihy), výraz – „Já chtěla v sobě stvořiti ráj svým uměním / a stvořila jsem peklo!“. Jako velmi solidní jsem si dále – krom zmíněných – poznamenal z tohoto oddílu básně: V nemoci; Světlé stopy…; Stín v stínu… a Když v létě parkem jdu.

Škoda jen poněkud neprůhledné práce editora – v krátké a nedostačující ediční poznámce např. píše, že vynechává háčky u substantiv ženského rodu typu smrť, avšak jednak se v knize řada takovýchto substantiv přesto vyskytuje s -ť na konci, takže není jasné, zda vůbec něco měnil, jednak – a především – je pochybné takovouto změnu podnikat, podobně jako měnit dobově příznačné a módní „juž“ na „už“, v ani jednom případě totiž nejde o pouhou formální úpravu. Přičemž místy byla tato práce dokonce vysloveně omylná (s. 55: *sťastna jsem; s. 57: Jas luny *mangesiový; s. 82: v dav špinavých bláznů, *jež […] křičí a žvýkají; problematická jsou i některá interpunkční řešení, např tečka a následná pomlčka a začátek malým písmenem, viz ukázka výše), což je tedy zčásti vina i redakce.

Má návštěva

Stůj! Klidná chvíli! Nač ten chvat,
je pozdě! Venku tma a noc!
Proč? V duše tišině jest jezero,
jež slabě vlní se, za nocí měsíčných
se topí skvělé zjevy vil. Jas luny magnesiový
oblévá těla jejich čarovná
půvabem hurisek – to sny jsou moje,
pojď, vzbuď je! Prcháš – –
Stůj! Kout je tam – ve kterém se roní síla
ocúnů jedovatých, plá tam měsíc
krvavý na ně – to jsou moje sny,
pojď, vzbuď je. – Prcháš.
Stůj! Ve vonném loubí máčí si mlhy
obruby rouch svých, zlato je bílé
a růžovodné – to sny moje jsou.