Odolná společnost

« Když pečovatel nemá z čeho brát, nemůže dávat. V domovech to funguje tak, že jsou na jednotlivé dny vypsané nejrůznější volnočasové aktivity - třeba každý čtvrtek je výtvarný kroužek. Moje kolegyně k tomu vždy říká: „My pořád řešíme, jestli paní Nováková na vystřihování byla, nebo nebyla, ale už se neptáme, jestli ji to bavilo.“

Je důležité, aby pečovatelé věděli nejen to, co mají dělat, ale taky proč. Aby vnímali každého klienta jako individualitu. Uvedu to na příkladu kafe. Když jsem během covidu vypomáhala v domově seniorů, pečovatelka dělala všem kafe stejné s tím, že nemá čas dělat jiné. A já jí říkala: „Ten člověk leží celý den na pokoji a jediné, z čeho má radost, je právě to kafe. Tak proč mu neudělat takové, jaké má rád?“ Jedna paní se mě překvapeně zeptala: „Vy dáváte čerstvou vodu do rychlovarné konvice?“ A já: „Samozřejmě.“ - „A mohla byste zařídit, aby se voda úplně nevařila, a taky mi dala trošku smetany?“ Já vím, že je to pracné, ale proboha! Ta paní už nemá kromě té postele nic jiného. […]

Hrozně podceňujeme tyhle obyčejné věci, přitom na nich stojí naše identita - jestli dostaneme černé kafe, nebo s cukrem. Když si kafe tak, jak ho máme rádi, zvládneme vařit sami, ani nás nenapadne, jaký to jednou může být problém, když nám ho pak budou cpát s cukrem a mlékem navzdory tomu, že jsme ho pili celý život černé. A jsme zase u té všímavosti. Kdyby si takovéhle věci lidi dokázali uvědomovat, stalo by se to ve společnosti určitou hybnou silou - dávali bychom totiž hodnotu jiným věcem než pětadvaceti lajkům na facebooku. Mně samotné právě tyhle zkušenosti pomohly mít radost z každodennosti. »

--

Tohle je pozoruhodná kniha, už od toho, jak vypadá, až po tu směs obdivu a vděku, kterou pocítíte k lidem, se kterými máme to štěstí tady žít.

Autorky se ptají, kdy je společnost odolná - odolná třeba tak, aby dobře překonala nečekaně zlé časy. A odpovídají jim lidé, kteří o tom sakra něco vědí, Klára Šimáčková Laurenčíková, Kateřina (taky) Šimáčková, Pavla Holcová, Simona Bagarová a jedenáct dalších. Zjišťují, že odolná je společnost, kde je pěstovaná kultura vztahů, že záleží na tom, jaký příběh o sobě a své zemi vyprávíme, jak si důvěřujeme, jak se jeden na druhého můžeme spolehnout, jak jsme propojeni, anebo taky jak pečujeme o pečující profese. Jednoduše, že odolní nikdy nebudeme sami.

Je to strašně dobré. Ale jedna kapitola mě zasáhla totálně. Jsou z ní obě dnešní ukázky.

--

« Obrovským problémem obecně je komunikace s nejbližší rodinou - a často nefungují ani vztahy. Lidé navíc neumí přijmout téma stáři do svého života včas - dřív, než nastane. V produktivním věku máme k dispozici tolik rozptylujících podnětů, že téma příchodu stáří ani nereflektujeme - jdeme si něco koupit, někam jedeme, pustíme si televizi -, nic nás nenutí se stářím zabývat. Stáří je nepříjemné, a navíc se nás dlouho netýká. Já ale říkám, že je nutné si uvědomit už teď, že senioři jsme všichni, i když zatím žádné služby nepotřebujeme. […]

Často, když téma stáří ignorujeme, najednou nám pak vstoupí do života a my jsme zmatení a nevíme, co dělat, kde hledat pomoc. Nejdřív to přichází přes naše rodiče, prarodiče… A to pak nejvíc řešíme technické věci - začneme pro ně hledat domov, ale často jen proto, že se nevyznáme v tom, jaké další služby systém nabízí jako řešení. Jenže jak neumíme s rodinou mluvit: „A jak by sis to teda představoval, představovala?“ Jsou to pak těžké rozhovory. V důsledku toho, že člověk neměl zdravé vztahy, protože se o ně nestaral, nejde pak nějakou takovou extrémně intimní situaci - kdy druhému dáváme najevo, že to s ním jde z kopce - snadno zvládnout. Navíc, kdo chce vlastně žít v domově seniorů? A když pak na nás nastoupí celá rodina a začne: „Hele, musíme to nějak řešit,“ je to těžké. Přitom tohle téma by mělo být normální součástí života. Tím nemyslím bavit se o stárnutí u nedělního oběda, ale být si vědomi toho, že zdravé vztahy jsou ta nejdůležitější věc na světě. A pracovat na nich tak, abychom byli schopni jednou si sednout a bavit se o věcech s respektem. Což se ale často vůbec neděje. Když nemá rodina dlouhodobě zdravé vztahy a příbuzný skončí v zařízení, mnohdy se pak všechno zamrazí úplně - jedna strana má pocit křivdy, druhá výčitky svědomí. Není nic smutnějšího než vidět návštěvy v domovech seniorů, kdy člověk sedí u klienta na posteli a panuje vzájemné ticho.

Ono někdy není příjemné zvědomovat si vztahy, které máme se svojí rodinou. Každý si něco neseme, neznám rodinu, kde by byly vztahy perfektní. Ale v tom je podstata života, pracovat na vztazích tak, abychom pak dokázali ve chvílích, kdy se nám věci pomalu sčítají, situaci uchopit a postavit se k ni čelem - ne se před tím schovávat, jako to děláme s ostatními věcmi většinu našeho života. […] Přitom by stačilo mít v rodině vztahy jako nejvyšší prioritu, pečovat o ně, akceptovat téma stáří a s ním spojené péče jako něco, co se jednou v nějaké formě dotkne každého z nás. »