O snovačce a přemyslovi přehled

Tak tohle mě bavilo. Konečně se někomu povedlo napsat slovanskou mytologickou fantasy chytře a navíc vtipně. A živočišně. A magickorealisticky. Úplně vidím toho přemysla Přemysla viset na secesním zábradlí, v objetí litinových hadů a listoví, na bílé glazuře dlaždic pod vrstvou leknínů z rakovnické šamotky.

Tak jo, jdu si koupit lunici a spirálovitý náramek z bronzu a pak hurá snovat na nějaký ten nepojmenovaný vrch-oškobrh. A doufám, že tam bude působit pořádný genius loci neboli obluda místa :-).

Vilma Kadlečková: O snovačce a přemyslovi (str. 79-80):
"Ve dvacátém slotetí možná ne, ale v jednadvacátém mu lidé postaví svatyni úplně klidně," řekla ta druhá. "Jen se podívej na jeho možné vyznavače. Na stole mají sošky draků a čtou si zaručeně autentickou keltskou kuchařku. Mluví doma elfsky a o víkendu chodí v pláštích. V létě na táboře staví týpí a vyřezávají totemy. Stačí, aby slovanské symboly přišly do módy, a je jen otázkou času, kdy někoho napadne postavit i chrám. Kdy někoho napadne vzývat staré bohy při Dračím doupěti! Pak, za pět set let, lidi jako ty vykopou sošku Svatovíta na ďáblické skládce. Z ní už nepoznají, co si myslel ten, kdo ji vyřezal. Nikdo to nepozná. Stane se to skutečností."

Vilma Kadlečková: O snovačce a přemyslovi (str. 103): (Myslela) na dobu, kdy se ona sama za Libušinými zády milovala s přemyslem, a na dobu, kdy se za přemyslovými zády Libuše milovala s Teth. Tohle se vleklo dlouho; celá staletí. Když je k dispozii prakticky neomezené množství času a k tomu velmi omezené množství osob, postupně dojde na všechny kombinace vzájemných vztahů.

Vilma Kadlečková: O snovačce a přemyslovi (str. 113): Obrození, to byla obdivuhodná záležitost. Obrovský proud energie a idejí, který zformoval skutečnost. Jak strašný boj se sváděl s německým živlem! S jakou neuvěřitelnou urputností, po celá staletí! Načež fabulátoři a snovači uhnětli celý národ prakticky z ničeho.

Vilma Kadlečková: O snovačce a přemyslovi (str. 128): Turisty, kteří měli zájem o české dějiny, naháněl svatý Vojtěch pádlem k horní části náměstí, kde Anežka s Ludmilou, každá u jedné litinové lampy, předváděly tanec u tyče. Prokop vybíral vstupné. Svatý Václav ochotně procházel mezi lavičkami a odpadkovými koši a pózoval zájemcům,...

Vilma Kadlečková: O snovačce a přemyslovi (str. 136):
"Retránské idoly jsou obyčejný podvrh! jak píšu ve své... disertační práci... v osmnáctém století je uplácal jeden... normální zlatník s hrnčířem! Tvrdili, že je vykopali u Prillwitzu... a sedmdesát let jim to všichni baštili (...) Takhle to celé vzniká! Někdo něco vyfabuluje... načež to přebírahí jeden od druhého, opisují... potvrzují si to navzájem... je to pořád totéž jako s Rukopisy... nebo s celou tou pitomou bublinou... kolem slovanských run..."

Obyčejně mám ráda doslovy, ale v tomto případě jde o nejslabší článek celé knihy. Joanna Czaplińska se totiž možná vyzná v literatuře (i o tom jsem však při čtení doslovu nejednou zapochybovala), ale bohužel se neorientuje v historii a archeologii, veškeré její poznámky k matriarchátu a kultu Velké bohyně jsou zastarelé a zcestné, nelze než odkázat na věrohodnější zdroje a doporučit např. knihy a články Kamily Remišové-Věšínové nebo knihu "V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity" kde najdeme příspěvek Josefa Vojvodíka, který ukazuje, že mýtus Velké matky je třeba odsunout do stejného šuplíku jako Rukopisy a další falza a mystifikace 19. století, která měla napomoci emancipaci, ať již celých národů nebo třeba žen.

Kazi, Teta a Libuše podle Czaplińské prý zachovávají svými vlastnostmi a naznačují svými barvami vlasů všechny aspekty Velké bohyně. Za prvé, Czaplińska si ani neumí najít správnou barvu vlasů Kazi (je to černovláska, nikoli bruneta), za druhé, barvy vlasů skutečně nikterak nesouvisí s aspekty Velké bohyně, ačkoli mezi ně dnešní new age a alternativní spiritualita řadí leccos (např. životní etapy - panna, matka, stařena, čas - minulost, současnost, budoucnost,...). Rovněž ono porovnávání Kadlečkové s Urbanem mi připadá moc na sílu. Kniha Pole a palisáda mě moc nebavila, ale povězte mi, v čem je Urbanova Libuše "extrémně antifeministická"? V tom, že je lidsky bezradná a radši se spolehne na chlapa? Tím, že si nehraje na superženu? Nemyslím, že by tři sestry od Kadlečkové byly nějaké emancipované, vědomě jednající ženy, které se dovedou prosadit - vždyť se všechny doberou jen sebedestrukce, z níž je musí v podstatě zachránit Přemysl, který je jakýmsi křížencem Ódina a Krista, který vlastně nemusí hnout ani prstem, ale přece má vše pod palcem. Libuše se k němu sama vydá, sama ho chce zpátky, protože vidí, že jeden bez druhého nemohou být. Z jeho popudu pak Libuše usnová vše znovu v původní podobě, sama a dobrovolně s ním pak splyne v pár.

Ohledně aluzí na jiné literární počiny bych vypíchla ještě Danielu Hodrovou (Perunův den). A když Přemyslovi zůstala na hojících se zádech jizva mezi lopatkami v podobě secesního ornamentu, napadlo mě, že v sobě má i něco ze Siegfrieda :-).