Na západní frontě klid přehled

(SPOILER) Aneb „pokus podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům“. Remarqův druhý vydaný román, který po svém vydání zaznamenal nebývalý čtenářský úspěch,
a který svým způsobem silně ovlivnil jak další autorovu tvorbu, tak jeho vlastní pojímání a ztvárňování svého ústředního tvůrčího téma – zpracová(vá)ní vlastní traumatické zkušenosti aktivního účastníka první světové války (Remarque se dobrovolně přihlásil k odovdu v době svých studií v roce 1916 a účastnil se jí jako voják na frontě do jejího konce v roce 1918). Jedno z nejzásadnějších a čtenářsky nejůspěšnějších prozaických adaptací tohoto konfliktu.

Paul Bäumler (do značné míry Remarqovo autobiografické alter ego) se spolu se svými šesti spolužáky gynmázia v německém maloměste přihlašuje pod vlivem a agitace horlivě nacionalistického profesora Kantorka k odvodu. Plný mladických ideálů, ovlivněn nacionalistickou propagandou a odhodlán splnit svoji „občanskou povinnost“, se ocitá spolu s dalšími rekruty v soukolí mašinerie císařské německé armády, prodchnuté pruským drillem a šikanou, která utápí lidskou individualitu. Pod kuratelou šikovatele Himmelstosse, který Paula a jeho kamarády šikanuje a ponižuje, prodělávají chlapci výcvik, po jehož ukončení se ocitají na západní frontě. Zde jsou konfrontování s mezní situací boje o holý život v jejich zákopech, tváří v tvář umírání a smrti. Zde umírají první Paulovi kamarádi a z Paula se stává frontový voják, utvářející silné poutu se svými nejbližšími spolubojovníky, se kterými prochází peklem zákopových bitev, leteckého i dělostřeleckého ostřelování, i plynových útoků. Paul si stále více uvědomuje, že v něm válka zabíjí jeho lidství – vlivem přivykání k nelidským podmínkám nekončícího lidského utrpení, kterému je neustále vystavován. To se naplno projevuje hlavně při jeho dovolené, kterou tráví ve svém rodném městě, obklopen rodinou a lidmi, kteří jsou mu nyní odcizeni, jelikož s nimi není možné sdílet své zážitky, kteří nejsou s to pochopit jejich krajnost a nesymslnost. Se zděšením zjištuje, že již do takové společnosti nepatří, protože se jí odcizil a již nedokázže nacházet cestu zpět do jejího středu. Odmítá i možnost najít si bezpečnější službu ve frontovém zázemí a hlásí se opět ke své frontové jednotce. Totéž se opakuje i po jeho rekonvalescenci ze zranění, které utrpěl při jednom z nepřátelských útoků. Přivyklý životu na hraně smrti v zákopech postupně přichází o všechny své bývalé spolužáky (většina umírá na frontě, z některých se stávají váleční invalidé) i své nejbližší frontové kamarády. Až jednoho dne, na samém konci války na podzim roku 1918, v den, který zpráva vrchního velitelství označí větou: „Na západní frontě byl klid“...

Autentická zpráva o jedné generaci. Generaci mladých lidí, kteří byli naverbováni do válečného konfliktu, který rozmetal jejich iluze, odcizil je civilnímu životu. Mnohé z nich zahubil, další fyzicky či psychicky zničil a učinil tuto generaci „ztracenou“ pro další perspektivní život v míru. Její reflexe pohledem mladého člověka, přizpůsobujícímu se válečnému šílenství. Naturalistické popisy bitev i (mnohdy banálních) výjevů všedního života frontových vojáků jsou podány autenticky a na svoji povahu velmi civilně. Paul (Remarque) si velmi dobře uvědomue abnormálnost takové situace a svoji osobnostní proměnu z ní pramenící: „Nejsme dobří k ničemu. Válka v nás všechno dobré zkazila... Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem... První granát, jenž dopald, zasáhl naše srdce.“ Vnímá „otupění“ a zlhostejnění, které prožívá. Uvědomuje si nesmylsnost války, její zvrácenou systematičnost i absurditu: „Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, pouslušně, nevině zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby to vše bylo ještě rafinovanější a aby to trvalo ještě déle. Ví, že takhle je ničena celá jeho generace, generace „ztracenců“. Ví, že prožívá absurdní a vykloubený čas, který se vymkl základním humanistickým principům. A přesto – nebo právě proto – zjišťuje, že jej válka pohltila, že z ní už neumí najít žádné východisko. Čtěte Remarqua, dámy a pánové – jeho myšlenky a autentické svědectví válečných hrůz je nadčasovým mementem, bohužel stále s aktualizačním nádechem. Jedno z klasických děl válečné prozaické tvorby – bez přehánění jeden z jejich vrcholů.