Mami, kdy už konečně umřeš? přehled
Martina Rosenberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/281818/mid_mami-kdy-uz-konecne-umres-bNc-281818.png
4
104
104
Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý...... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Příběhy
Vydáno: 2016 , PortálOriginální název:
Mutter, wann stirbst du endlich?, 2013
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mami, kdy už konečně umřeš?. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (38)
(SPOILER) Emočně velmi silná kniha. Člověku se může zdát, že kniha působí velmi sobecky a egoisticky. I já jsem si občas řekla, jestli to nepřehání. Jenže každý se se svým osudem vypořádá jinak a péče o dementní lidi není vůbec lehká. Notabene, když jsou to rodiče. Sama pracuji se seniory, vím jaké to je starat se o tyto nemocné a opravdu to vůbec není lehké. Já mám výhodu, že můžu jít vždy do klidu domů. Nedokážu si představit být v tom v podstatě neustále. Autorka má můj velký obdiv a 5 hvězdičku dostává za to, že mamince ,,pomohla k jejímu konci a byla u ní. Málokdo si dokáže vůbec představit jaké to doopravdy je.
O knižke som sa dozvedela z filmu Tancuj Matyldo. 7 rokov som mala možnosť prežiť s človekom s ALZH. Vôbec, ale vôbec to nie je jednoduché. Pre jedného človeka nadľudský výkon. No, táto kniha ma neoslovila a ani neodporúčam ako návod pre rodinných príslušníkov, ktorí sa starajú o príbuzného s demenciou. Pre mňa, ktorá to mám už za sebou, je tento príbeh pripomenutím si neľahkých udalostí a utvrdením, že som v tom nebola sama a aj ostatní prežívajú náročné chvíle.
Kniha je spoveďou dcéry starajúcej sa matku postihnutú demenciou a popisovaných je 99 % jej pocitov a trápenia. Autorka je z nemeckého prostredia. Sociálny systém v Nemecku a v našom postkomunistickom zriadení je neporovnateľný. Či sa jedná o finančné príspevky, alebo sociálnu výpomoc. U nás môžeme o tom len snívať.
Pre čitateľov v podobnej situácií predovšetkým odporúčam podporné skupiny pre príbuzných trpiacich demenciou s prednáškami odborníkov v rôznych oblastiach (sociálnych pracovníkov, neurológov, psychológov, psychiatrov, právnikov.... )
Autorka nič také nepopisuje, pravdepodobne ani nič podobné neabsolvovala, ak by áno, veľa problémov by spracovávala inak a veľa problémom by predchádzala.
Nemám právo ju súdiť, ale obsah knihy vyznieva veľmi sebecky a egoisticky. Týmto nechcem povedať, že nemáme brať ohľad na seba. Je nesmierne dôležité byť v pohode a hlavne sa starať aj o svoje psychické zdravie. Nezabudnem na slová neurologičky: „Je váš život menej cenný ako život vášho brata, prečo máte svoj plnohodnotný život obetovať jemu.“
Autorkina matka bola po celý čas v domácom prostredí. Ja som bola nútená, s veľkou obavou a výčitkami, po 3 rokoch dať môjho brata do sociálneho zariadenia. Trvalo mi 1 rok, kým som sa s tým zmierila. Spätne to neľutujem. Našťastie sme vybrali dobré zariadenie.
Ak chcete podporu v starostlivosti o človeka s demenciou, v tejto knižke ju, podľa mňa, nenájdete. Iba sa utvrdíte v beznádeji a sebaľútosti.
Môj život s bratom trpiacim ALZH bol v konečnom dôsledku obohacujúci o porozumenie, pokoru, trpezlivosť, empatiu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mami, kdy už konečně umřeš? v seznamech
| v Právě čtených | 2x |
| v Přečtených | 148x |
| ve Čtenářské výzvě | 24x |
| v Doporučených | 11x |
| v Mé knihovně | 16x |
| v Chystám se číst | 172x |
| v Chci si koupit | 54x |
Mami, kdy už konečně umřeš?
Knihu jsem přečetla za chvíli. Zaujala mě, tím spíš, že něco podobné mám krátce za sebou.
Ano, jako u nás. Táta se litoval, pořád mi vykládal, jak zhubnul, jak je strhaný a zničený, jak mu seklo v zádech, litoval se, až brečel, máma úplně mimo. Demence udeřila v plné síle. Do toho máma a pohřební řeči. Navíc táta není trpělivý, jemný, klidný, ale svéráz. A vytočí ho vše a hned. Odmítal pečovatelku, kterou jsem celý víkend sháněla, prý chce lidi z baráku, odmítá platit péči.
Taky mě zaujala myšlenka, že tyhle vzpomínky na máminu demenci a tátovu neschopnost nedokážu vymazat, budou mi tam naskakovat právě tyhle vzpomínky, ta horší část. Škoda.
Můj brácha už nežije, víc dětí není. Rodina se odmítá postarat. Všechno bylo na tátovi, který je ještě starší od mámy. Já bydlím daleko a mám svou rodinu + syna autistu. Navíc, ta demence mámy mě drtila. Kdysi jsem pomáhala opatrovat nemohoucí babičku, ale té to myslelo. Demence je snad to nejhorší, co může být. Kdo nezažil, ten nepochopí. Rodiče jsem dala do Domova důchodců. Ne, nestydím se za to. Tohle by mě zlikvidovalo. A rodiče by tam pak stejně skončili.