Vězeňkyně přehled
Malika Oufkir série
1. díl >
Malika, dcera generála Ufkíra, druhé nejvýznamnější osobnosti marockého království, vyrůstala od svých pěti let, kdy ji adoptoval král Muhammad V., jako princezna v královském paláci v Rabatu. Po jeho smrti se její výchovy ujímá králův nástupce Hasan II. V Rabatu se jí dostalo královského vychování. Ale šťastné období netrvalo dlouho. Během puče, připraveného na 16. srpna 1972, se generál Ufkír pokusí svrhnout Hasana II., neúspěšně… Generál Ufkír je zastřelen, Malika, její matka a pět sourozenců – nejmladšímu jsou teprve tři roky – jsou zatčeni. Do vězení se dostala jako osmnáctiletá dívka a vyšla z něj jako čtyřicetiletá žena. Nepoznala lásku, neporodila děti. Teď může konečně vést svůj vlastní život – i když s vědomím, že své nejlepší roky prožila ve vězení.... celý text
Originální název: La Prisonnière, 1999
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Vězeňkyně. Přidejte ho na této stránce. Přihlašte se a napište ho.
Nový komentář
všech 51 komentářůSouvisející novinky - Vězeňkyně (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Vězeňkyně v seznamech
(aktualizováno 1x za hodinu)
| v Právě čtených | 6x |
| v Přečtených | 288x |
| ve Čtenářské výzvě | 22x |
| v Doporučených | 25x |
| v Mé knihovně | 67x |
| v Chystám se číst | 89x |
| v Chci si koupit | 22x |
| v dalších seznamech | 5x |

86 %
77 %
O příběhu jsem se dozvěděla před pár týdny díky článku na "Médiu" a bylo to pro mě něco úplně nového. V době, kdy se její příběh odehrával, jsem se teprve narodila a hrůzyplným příběhům žen z arabského světa se spíše vyhýbám. Tento byl však jiný - nešlo o rozvedenou/zapuzenou/o děti okradenou manželku/sestru... vlivného muže. Šlo o celou rodinu, resp. nevinné děti, které by opravdu neměly nést následky za činy otců.
Začala bych tím, že popisy jsou velice realistické a já byla hlavou s Malikou celou dobu v Maroku. První polovina knihy mě tolik nebavila, příliš rozvleklé líčení dětství, krátká epizoda jejího dospívání už byla zajímavější a o to větší byl pak kontrast v pádu na dno. Tady by mě zajímaly více její vnitřní pocity, z opravdu rozmazlené holky, co mohla mít všechno, nuznější než žebračka (hází mi to paralelu s bohatými Židovkami, které se najednou ocitly někde v koncentračním táboře). Ty pocity popisuje rozsáhleji až později během uvěznění.
"Na vězení jsem si zvykla lépe a rychleji než moji sourozenci. Nepochybně proto, že jsem si už předtím zvykla být uvězněná. Odjakživa jsem si uměla vymezit své území, zaplnit si čas, uzavřít se do sebe.
... Často jsem se ptala, proč nás Hassan II. odsoudil k tomuto pomalému umírání, místo aby nás hned zabil... Odpůrce se zlomil tím způsobem, že se nechal zmizet, jeho jméno bylo odstraněno... Ale nezabili ho. Jenom se čekalo, až zemře. My jsme sice přežili, ale přitom jsme přešli na druhý břeh. Postupně jsme opustili svět živých a vstoupili do království stínů.
... Ve dne jsem nosila masku, byla jsem ta silná Malika, která má autoritu, ta, která vdechuje druhým život. Jakmile se setmělo, zbavovala jsem se svého krunýře. Ale také jsem byla vystavená svým zlým duchům, svým přízrakům.
... Snažila jsem se zvládat své tělo, vyloučit všechno, co vzbuzuje lidské potřeby, touhu, hlas, zimu, žízeň. Odstranit veškeré vnitřní vzruchy, všechna přání. Umrtvit se.
... Po deseti letech vězení se z nás stali všeho schopní netvoři. Přejít k činu nám bránily jednom naše morální hodnoty. Byli jsme jako narkomani, kteří překročili svoji hranici, a to nás poznamenalo na celý život. Ke konci jsme se chovali jako zvířata v kleci. Byli jsme unavení a zuřiví, agresivní a krutí. Nikdo z nás už nechtěl nic zastírat. Už jsme nevěřili ničemu.
... Za to, že jsem vydrželi v tak dramatických podmínkách tak dlouho, jsme vděčili tomu, že jsme byli pohromadě a měli se rádi. I když jsme žili odděleně, tvořili jsme jeden celek, navzájem se podporovali a dodávali si odvahy. Představovali jsme sílu, a tu nám nic, žádná věc ani člověk, nemohlo vzít. Když jeden z nás selhal, vždycky se našel někdo, kdo ho rozesmál nebo připomněl slova slepého věštce: stane se zázrak, velký zázrak.
... Když vcházíme do jedné kavárny, zakopnu o schod a klopýtnu. Už se ani neumím pohybovat. Ostatně neumím už vůbec nic. Řekněte mi, jak se správně chodí?...
Dvacet let nelze vymazat během pěti minut.
... Musím se všechno učit znovu. Po celá léta jsem byla prvkem času, integrovala jsem se do něho do té míry, že už teď nevím, jak si ho uspořádat. Hodina může trvat dny nebo minuty. Obtížně chápu čas druhých lidí, jejich rychlost nebo pomalost, to, že trvají na rozvržení času.
Znovuzrození je divný pocit."
s. 65, 180, 181, 183, 185, 187, 294, 297