Létal jsem s Třistatřináctkou přehled

Českoslovenští piloti bojující v RAF za druhé světové války jsou něčím skutečně speciálním. Něčím, na co musíme být mimoděk i vědomě vděčni a hrdi. Stali se ikonou mezinárodní a věčnou. Slovy Jana Masaryka citované v knize: "Jste našimi nejlepšími diplomaty v emigraci". Číst jejich příběhy jednoduše neomrzí. Mým osobním favoritem byl od prvopočátku František Fajtl. Těžko bych se snažil přijít na přesný důvod a není to tak důležité. Důležité jsou dojmy z knihy Létal jsem s Třistatřináctkou.

Psána je formou, která očividně (to je takový rozverný výraz ve spojitosti s knihou, zdá se mi) kombinuje autorovy deníkové zápisky s rozvedenými vzpomínkami. Je to nepřeberná a nekončící studnice příhod, událostí. Při čtení se může čtenář snadno přistihnout při jisté nesoustředěnosti, kdy mu ledacos neutkví v paměti. Zároveň je tahle knížka, a to je její patrně nejsilnější stránka, byť stvořená mimoděk, svědectvím jádra toho, čím byli a jsou naši letci v RAF.

Ty ohromující rozdíly mezi životem na nebi, kdy prim hrají rubarby, obrana lodí, svípy či doprovody bombardérů, a životem na zemi, kde kluci (doslova, vždyť jim bylo okolo třiceti!) měli docela pohodičku téměř srovnatelnou s dovolenou. Skvělé anglické snídaně, teplou suchou postel, sport, bály, oslavy, dovolenky. Mezi řádky Fajtl často zmiňuje slovo "kamarádi", a já se nemůžu zbavit vědomí, že v souvislosti s piloty (případně jinými složkami) má tohle slovo zcela jiný význam, než jak je obvykle chápán a který dnes nedovedeme plně pochopit. To samé platí o tom, když některý z kamarádů "měl smůlu" a nevrátil se. Žádné odsuzování druhé strany. Nakrásně je taky během těch pár let zápisků vidět změna na nebi a chování luftwaffe. Od drzých hunů na počátku po vyčerpané jednotky, které ke konci proti bombardérům ani nevzlítaly.

Přijetí letců Angličany je kapitola sama o sobě. V knize velmi snadno porozumíte, proč jsou si národní povahy tak blízké (anglické nadšení pro Smetanu a Dvořáka mě překvapilo), proč se dodnes v Británii těší piloti úctě, která mnohdy překonává naši vlastní. A mě velmi těší, že tomu tak bylo a stále je. Číst o paní Pickardové, hovorech s domobranci, tancovačkách, autorovo působení ve štábech bylo zážitkem. Fajtl často zmiňuje i členky waaf, z čehož nakrásně vyplyne, jak důležitou, byť ne tolik viditelnou, a ctěnou roli hrály britská děvčata v řadách armády.

Ocenil jsem zkrácenou verzi dramatu Sestřelen, kdy se Fajtlovi povedl naprosto fenomenální kousek a rád si ji připomněl. Přesto je utlumena spoustou dalších podrobností o osobnosti Fajtlově. Třeba jeho náklonnost k námořnictvu, kdy je přímo pohlcen návštěvou HMS Furious, jeho fascinace Orkneji a Shetlandy, jejichž popis co do krajinomalby i zážitků je něco nádherného, že by to jistě potěšilo i domácí. Nebo letecká show pro krále Jiřího VI.; to je perlička srovnatelná s veleslavnou výjimkou nosit plnovous.

Nic naplat, při čtení téhle krásné knížky je lehké propadnout představě, jak Británie tančí a raduje se ze života při znění naší písně Škoda lásky. Je to jedna z věcí, kterou ostrované přijali za svou. Stejně jako naše piloty, s jejichž pomocí zachránili svůj ostrov a pomohli porazit nacismus. Škoda lásky zněla při "uzemnění", jenže na nebi to byl odlišný tanec, u nějž šlo o víc než prošlapané střevíčky. A ne všichni byli takovými tanečníky jako František Peřina. Tahle kniha je o všech a každém z nich.