Lesní bratři: Protikomunistické podzemí v Litvě, Lotyšsku a Estonsku 1944–1956 přehled

(SPOILER) Kniha je rozdělena na několik částí, v první kapitole jsou stručné dějiny pobaltských států od vzniku po první světové válce. V meziválečném období ani jeden stát nevytvořil demokratický stát, ve všech třech státech panovali diktatury, které se opírali o vojenské kruhy, paravojenské oddíly silný antisemitismus, antikomunismus. Po sovětské anexi a připojení k SSSR v červnu 1940, následovali deportace protisovětských živlů, stalinský teror, který podpořil vznik partyzánských skupin v boji proti sovětské vládě. Po vypuknutí druhé světové války, napadení SSSR 1941 a obsazení těchto státu Němci, partyzánské skupiny se připojily k Němcům a bojovali proti Rudé armádě. Mnoho členů partizánských skupin, i příslušníku armády vstoupilo později do německých pomocných policejních oddílů, které nechvalně prosluli při masové likvidaci Židů. V Lotyšsku byli také utvořeny dvě divize SS, v Estonsku jedna. Druhá část knihy se věnuje partizánskému odboji za nezávislost těchto států na konci války a v poválečných letech. Nejsilnější skupiny a odpor byli v Litvě v letech 1945 -1946, prakticky ovládaly litevský venkov, kde měli velkou podporu. Hlavním úkolem byla likvidace komunistických činitelů, agitátorů, příslušníků NKVD, Rudé armády, kolaborantů se sovětskou mocí, ničení kolchozů aj. Jak píše autor Litevci byli nejbezohlednější a vraždění jiných národností, přistěhovalců po válce Poláků, Rusů, Bělorusů, Tatarů, cikánů vrhá na litevský boj za samostatnost temný stín. Deportace litevských vesničanů na Sibiř a do Kazachstánu, kteří pomáhali lesním bratrům, kolektivizace, ozbrojené srážky s vojsky NKVD, Rudou armádou zasadilo lesnímu bratstvu těžké rány a přesunulo se do podzemí. O likvidaci se zasloužili i agenti , často z řad bývalích lesních bratrů, kteří reagovali na sovětskou amnestii. Přistoupili na spolupráci s Rusy a infiltrovali se zpět do partyzánských skupin a následovalo prozrazení oddílu a jeho likvidace. V Lotyšku byla situace trochu jiná, před koncem války bylo Skorzenym vyškoleno 2000 diverzantů (operace Divoká kočka), kteří zahájili boj proti sovětské moci už v prosinci 1944. K oddílům se přidali i zkušení příslušníci lotyškých divizí SS a probíhali zde opravdové bitvy , kde NKVD i Rudá armáda ze začátku utrpěla těžké porážky, bojovala proti zkušeným vojákům z Kuronského kotle. V letech 1945-1946 ovládali celý lotyšský venkov, v lesích se skrývalo 20 tisíc osob. Zde pomohla k potlačení opět infiltrace agentů NKVD (vnutrenniku) do řad lesních bratrů, a nasazení ruských falešných partizánských oddlílů ( bojeviku). Léčky, pasti, neustálé pronásledování , likvidace velitelů, většinou důstojníků lotyškých SS v roce 1947 celé hnutí oslabilo a už se nikdy nevzpamatovalo z těchto úderů a přešlo do podzemí. Zajímavý je podíl lotyšské církve, která na úkor oslabení vztahů s Římem, odsuzovala skrývající se partyzány jako mladé nezodpovědné dezertéry, kteří mají na rukou krev žen a dětí, věřící se měli modlit za ,, heroickou Rudou armádu,,.V Estonsku by se odpor dal přirovnat k potyčkám, přestřelkám středního rozsahu. Akce byli zaměřeny na ničení kolchozů, zabíjení stranických funkcionářů, útoky na správní střediska sovětské moci. Velmi dobrá studie, ojedinělá na toto téma, která se na knižním trhu objevila. Autor na 430 stranách odvedl skvělou práci, nechybí prameny odkud čerpal, internetové odkazy, doporučuji.