Kniha o nové fyzice: základy teorie kvantové gravitace přehled

Gaston Bachelard v knize Nový duch vědy popisuje, kterak se vědecká imaginace, jež hrála roli v mnoha revolučních objevech, stává ve dvacátém století mnohdy zavádějící, redukující a v zásadě nedostačující pro pochopení složitostí fyzikální struktury vezdejšího světa. Matematika se stává zásadní v té míře, v níž možnosti lidské představivosti selhávají. Oproti klasické představě, že na jednoduchých základních případech lze pochopit i ty složitější, se nezřídka ukazuje, že jednoduchá varianta problému je spíše speciálním, nikoli základním příkladem složitějších principů. Exemplární ukázkou je newtonovská gravitace, jež je vlastně speciálním případem složitější gravitační teorie Alberta Einsteina. Někdejší televizní scénárista, dramaturg a spisovatel Jiří Horák však jde opačným směrem: abstraktní matematické uvažování zavedlo vědce zcela na scestí a pro pochopení skutečnosti je zásadní vhled a představivost. Zdá se, že té měl autor na rozdávání. Kdyby ještě žil Vladimír Borecký a chtěl by napsat pokračování svého unikátního díla Zrcadlo obzvláštního — jakousi historiografii českého mašíblu, pak by v ní měl Jiří Horák a jeho „gravitonová“ teorie své pevné místo.

Horák cituje jen zpočátku, když se snaží nastínit, kterak je celá moderní fyzika špatně (cituje však také jiného mašíbla Arthura Bolsteina). Jakmile se však dostane k vlastnímu výkladu, opírá se již jen o svébytnou schopnost vhledu do celé problematiky, kterého prý dosahují jen jedinci nadaní dostatečnou představivostí. Pak již své odstavce začíná sebejistými větami na způsob: „Nyní již zcela jasně vidíme, že...“ A co vidíme? Heisenbergův princip neurčitosti je nesmysl — každý prvek je unikátní a má jasnou polohu i rychlost; Einstein je zcela mimo, černé díry patří do sféry sci-fi; nadsvětelná rychlost naopak jen do sci-fi nepatří; mýlil se ovšem i Sir Isaac Newton... Autor dokonce radí jeden úryvek z knihy R. Penrose a S. Hawkinga přečíst dvakrát, pomalu a nahlas, aby si čtenáři vychutnali jeho naprostou nesmyslnost.

Autorova teorie je nicméně natolik zajímavá svou nespoutanou imaginací, že by bylo škoda ji alespoň ve stručnosti nenastínit:

Základ veškerého světa jsou rotující nicoty, kolem nichž se shlukují do vířivých spirál hmotony. Tohle pak tvoří podstatu gravitonů, které jednak různým způsobem obstarávají gravitační působení a jednak vytváření veškeré prvky, energii i samotný prostor vesmíru. Rozdíl, zda graviton tvoří neviditelné částice přitažlivosti, které nejsou žádným známým způsobem měřitelné, nebo zda tvoří základní prvky hmoty, tzv. fermiony, či prvky energie, jako například fotony, je dán právě tím, jak dalece dokázala původní nicota uvnitř gravitonu uzavřít vířící hmotony, nebo naopak – jak dalece tyto hmotony nicotě unikají. Gravitony pak tvoří složité struktury gravitačních vln, jež se šíří v podobě logaritmických či Archimédových spirál. Gravitony se šíří mnohonásobně rychleji než světlo, jelikož vytváří samotný prostor (proto musí být všude první, aby tam takový foton mohl teprve doletět).

Důležité je, že gravitony se nevytvářejí jen tak někde, nýbrž výhradně v centrech galaxií, hvězd či planet. A to tím způsobem, že planeta, hvězda či galaxie má jednak vlastní jádro, z nějž vystupují dvě komplementární gravitační vlny (prý na způsob symbolu jin a jang) nabyvší tvaru kulové plochy, která tvoří gravitaci objektu – v případě Země pak působící na své „obyvatele“. To je také jediný případ, kde platí klasická Newtonova gravitace. Druhá, kvalitativně odlišná gravitační vlna totiž vzniká díky dvěma ohniskám — gravitačnímu centru samotného objektu a pak tzv. barycentru (což je společné centrum tělesa a jeho družice — např. Země a Měsíce). Právě mezi gravitačním středem objektu a barycentrem vzniká gravitační vlna, která se spirálovitě (logaritmická spirála) šíří a „ovládá“ danou družici, tedy způsobuje, že tato družice obíhá. Každé takové kosmické těleso a jeho družice má takovou jednu speciální gravitační vlnu, kterým tuto družici udržuje na její oběžné dráze: Země-Měsíc, Slunce-Země, střed galaxie Mléčné dráhy-Slunce atd.

Těmito speciálními gravitačními vlnami se šíří gravitony z jednoho vesmírného tělesa do druhého. Co se s nimi ale děje? K čemu například Měsíc potřebuje ze Země odebírat tolik gravitonů? Vždyť se tím jeho gravitace neustále zvyšuje. Odpovědí jsou pak případy zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Jestliže je totiž Země, Měsíc a Slunce v jedné přímce, pak oblast, na níž vrhá na Zemi Měsíc svůj stín, mění svoji gravitaci — ano, je s podivem, že na to doposud žádný fyzik nepřišel (prý důkaz, že žádný ze současných fyziků není dostatečně velký duchem, aby si dal věci patřičně dohromady). Na tuto oblast totiž v takové chvíli nepůsobí jen normální gravitace Slunce, ale ještě další, speciální gravitace Slunce, která je zesílená o gravitaci Měsíce. Takto zesílená gravitační vlna odebírá z místa stínu větší než obvyklé množství gravitonů a přenáší je právě do centra Měsíce. V případě opačném, kdy je mezi Sluncem a Měsícem v jedné linii Země, působí ještě silnější gravitační vlna Slunce zesílená o gravitaci Země na Měsíc a tyto gravitony mu zase sebere, čímž jej stabilizuje v jeho oběžné dráze. Takto se pak analogicky děje i ve všech dalších koutech nezměrného vesmíru.