Jeden z nás: Příběh o Norsku přehled

Kniha tří částí a třech rozdílných přístupů, které se však vzájemně doplňují a vypovídají o nejhorší poválečné tragédii Norska skrze osobní příběhy zainteresovaných; včetně Breivika.

První „beletrická“ část se zevrubně soustředí na Breivikovo dětství (včetně obsáhlého popisu jeho porodu), rodinné zázemí, školu, telecí léta, první kariérní a politické (ne)úspěchy i vzorce chování. Stejně detailně se přistupuje i k několika vybraným dětem/pozdějším obětem. Napsané to je jako beletrie (ovšem je to nekompromisně rešeršované a vzešlé ze stovek hodin rozhovorů se snad polovinou Norska a tisíců stran různých analýz, zpráv, posudků). Breivik po této úvodní části pro vás nebude jen těžko uchopitelným symbolem „nacionalistického terorismu“, stejně jako oběti nadále nebudou jen hrůznou statistikou sedmasedmdesáti mrtvých a desítek zraněných; obě kategorie jsou rázem konkrétními lidmi se svými sny, rodinami, plány, koníčky i chybami.

Druhá „procedurální“ část pak krok za krokem, dnem za dnem, kulku za kulkou zdánlivě chladně a nezúčastněně (ovšem v důsledku první části o to působivěji a drtivěji) popisuje jeho postupnou sociální nepřizpůsobivost, přes pozvolnou radikalizaci z diskutéra na obskurních blozích až po (tý)dny před, při a po samotných atentátech. Přesně je zachycen sled událostí na ostrově, jak si Breivik sháněl a vyráběl arsenál i ten svůj pamflet, jak žil, reakce bezpečnostních složek, chyby v procesech i komunikaci, špatná rozhodnutí, reakce politiků i médií, složitá identifikace obětí… Prostě vše. Snad až na detail, že zcela absentuje (údajná?) Breivikova pražská anabáze se sháněním zbraní, kterou naše média svého času hodně propírala. Docela by mě zajímalo, zda chybí protože to byla kachna či byla vynechána z jiného důvodu. S ohledem na to, že autorka pokrývá i jeho výpravu za slovanskou vyvolenou ze seznamky či jak objížděl desítky lékáren, aby mohl drtit tablety a dostat z nich potřebnou složku, tak toto opomenutí minimálně zarazí.

Třetí „procesní“ pasáž pak je tradičně vystavěné soudní drama o deseti týdenním přelíčení, o protiřečících si posudcích, výpovědích, názorech, médiích, zármutku pozůstalých, o specifických nedostatcích i přednostech norského právního systému, o ambivalentních morálních otázkách ve stylu „nebyli si jistí, že je nepříčetný, ale zároveň vážně pochybovali o jeho příčetnosti„ a dle toho vyměřené (ne)přiměřenosti trestu apod.

Jedna každá část je výtečná i nebývale silná sama o sobě; pospolu jako součást jednoho neoddělitelného celku jsou pak zdrcující. Není to však bez výtek. Respektive jedné; na to, že jde stále o svého druhu reportáž, která se až chorobně drží ověřených informací, tak autorka to ráda místy okořeňuje myšlenkami dotyčných. A zatímco u pozůstalých, přeživších, přátel či politiků to ještě smysl dává, mohli jí je sdělit, ale u myšlenek a pocitů obětí v různých fázích životů (včetně chvil před smrtí) už to je vyloženě na škodu. Jsou to momenty, kdy je v přímém rozporu reportážní a beletrický přístup. A v jednom každém případě jsem nad tím skřípal zuby. V první pasáži to až tak nevadí, tam to ke zvolenému stylu ještě i sedne, ovšem neplatí to v té čistě procedurální, kde si to naopak vůbec nesedne a jeden z toho má pocit až jako svého druhu autorčiny neúcty k dotyčným. Výsledkem je však nepopiratelně působivá kniha, kterou jsem každé tři stránky bezmezně miloval a pak jí kvůli pár slovům na pár vteřin upřímně nenáviděl.

Každopádně mě ani na moment nenechala chladným, což o sobě může říci málokterá publikace.