Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy přehled

Nejhorší věc, kterou kdy lidstvo udělalo literatuře, bylo zavedení "povinné literatury" jako aktu násilí na dětské mysli. Ne, Pepíku, ty prostě nemůžeš dostat z češtiny v šesté třídě alespoň trojku, já totiž vím, že tu Babičku jsi doopravdy nečetl. To je nejspolehlivější způsob jak zajistit u většiny dětí upřímnou nenávist k literatuře. Zvrácenost a hnus. Já tak tedy, někdy před devíti sty knihami, asi od páté třídy literaturu neměl rád. Pamatuji si z ní bolest a utrpení. A to, kterak slavný rabín zve císaře Rudolfa do svého skrovného domečku, který zevnitř vypadá jako zámek. Tenhle obraz rabiho Löwa zanechal (asi v osmé třídě?) na mé mysli snad již neodstranitelnou stopu. Snad jen čert ví proč, já tomu vlastně nerozumím. Ale ten velkolepý obraz plný mystické atmosféry jsem z hlavy nikdy nedostal. Kdo ví, jestli se tu nezačala formovat má chuť na literaturu, kterou ještě asi o dva roky později definitivně a již zcela totálně nepodnítila přednáška profesora Hilského o Komedii omylů.

Tak jsem se po tolika letech (a devíti stech knihách) dostal zpět do starodávné Prahy, nad kterou ční veliký obraz Velkého rabína. Rabín je dobrý. Čtivo ne tak moc. Petiška je tu v komentářích chválen za pěkný a srozumitelný styl. Já bych hovořil spíše o literárním primitivismu. Prolog popisující mlhu zahalující pozvolna Starý Pražský hřbitov, ten je ohromující. Pak už je to ale jenom primitivní povídání o primitivních obrazech, které se prostě nemůže na žádné úrovni rovnat třeba s Golemem Meyrinkovým.

Ale to masíčko, to se nezměnilo. Naprosto pozoruhodné obrazy připomínající patrně nejvíce ze všeho středověké mirákly či legendy o životech světců (s podobnými motivy, nelze opomenout klasický příběh o hlavě Jan Křtitele poletující kolem Herodova zámku a křičící na něj vulgarismy), zde však zahalené do hávu kabaly a tajnosnubné moudrosti, která není tak explicitní a narcistní jako v případě modernější tradice křesťanské. Ostatně sama představa Golema je prostě naprosto ohromující. Svět (i dnes) žije Frankensteinovým monstrem jako příběhem vzepření se bohu. Ale ten příběh je přeci nesrovnatelně slabší, než příběh Golema. Monstrum je navrácením života navzdory Bohu. Golem je vytvořením života v jednotě s Bohem. První motiv je Prométheovský (ale přicházející až po Prométheovi), druhý je Božský (přicházející v Bohu, v jednotě s ním). To je prostě krása! A je-li to taková krása, je asi třeba Petišku pochválit za udržení jisté mystické atmosféry židovského náboženství. Ono to ale není tak těžké, vzhledem k dané kulturní provázanosti.

Ale co už. Je to prostě neskutečně nádherný obraz podaný ovšem poněkud primitivním malířem. Stále je to ale kouzelné čtení. V mém vydání (2024) doplněn ještě o perfektní ilustrace (jakkoliv místy velice znepokojivé). Jen je škoda, že v pdf formátu eknihy chybí dvě strany textu.