George Voskovec & John Werich: Americká cesta přehled

(SPOILER) Skvost, který měl dostat tu Magnezii! Olbřímí práce s archivy, nabourání mnoha stereotypů a odhalení stovek souvislostí, o kterých česká kulturní veřejnost zatím neměla tušení. Komunistům se podařilo pobyt V+W v Americe zcela zamlžit, a tato kniha ukazuje, jak krok po kroku, téměř týden po týdnu se slavná trojice (s Ježkem) snažila prosadit. Marná byla sláva, kterou měli zde, nebyla jim tam téměř nic platná, když hráli pro krajanské spolky, Ti jim rozuměli jen málo (měli v sobě humor Hašlera), a ještě jich bylo několik a příznačně se navzájem ty spolky neměli rádi. Kniha je plejádou promarněných příležitostí, které se jim neustále sice otevíraly, ale hned zase zavíraly, bylo to skutečně velmi těžké se prosadit. Nepomohlo ani to, že s nimi sám Orson Welles natočil tzv. "test", nutný pro všechny herce, kteří se v Hollywoodu chtěli prosadit...Až po všech útrapách, kdy se jim nepodařilo prosadit s vlastními hrami a texty, když nikdo nechtěl pochopit, že jsou dva klauni, ale nejsou Laurel a Hardy, když jim zemřel Ježek, byli obsazeni do Shakespearovy Bouře, kde konečně dobyli Broadway. A právě v tom okamžiku se dá začít mluvit o prosazení, proražení té stěny všech pochybností (včetně permanentního podezření, že jsou komunisti apod.) a právě v tom okamžiku končí válka a jejich cesty se musí rozdělit. Werich se vrací do Prahy, Voskovec už fakticky i mentálně v USA zůstává.
Jde to fenomenálně podrobně vylíčený, s bravurou, tahem a v hlubokém ponoru souvislostí, příběh českých intelektuálů a kumštýřů, kteří se na svět uměli dívat skrz nadsázku a humor, přitom však byli na poplach. Ba co víc, první část knihy je dokonce širokým kontextem i jejich československého působení, a i v něm jde o "americkou cestu", protože autor jasně dokazuje vliv americké kultury (filmy, grotesky, jazz, tramping, braková literatura, kovbojové...) na ty dva kluky, kteří se seznámili a dali se dohromady, a z toho dání se dohromady dělali úspěšné aktuální a novátorské divadlo.
Jestli mi přijde v knize něčeho líto, pak je to a) to, že řada fotek je i přes formát knihy tak malinkatá, a potom, že jakoby jí na konci chyběla kapitola. Chybí podobný podrobný dovětek o Voskovcovi, když ten o Werichovi tam je. Úplně bych nesouhlasil s tím, jak to byl zlomený muž, určitě po Dva tisíce slov a roku 1968, ale 60. léta byla Wericha plná a to zejména televize, kterou tady pan Bystrov trochu zlehčuje - werichovské inscenace Medvěd (oceňované v zahraničí), Co tomu říkáte, pane Werichu? apod. je jedna ze zlatých linií historie televize a to se Werich určitě špatně neměl.
Smekám, to je kniha, která je podstatným sukusem pro každého, koho zajímá česká kulturní historie. Skvěle!