Dvě Markéty: Nenávist a láska Jana Jindřicha Lucemburského přehled

U prvních stránek jsem si říkal, že za to může bejt vděčná bába v lázních, co si to čte s čajem a buchtou, ale po přečtení pár desítek dalších si uvědomuju, že jsem byl na tu knížku moc mírnej.

Markéta Tyrolská byla podle všeho pohledná žena, velmi žensky vyspělá a zároveň sexuálně náročná, což mohlo také být důvodem jejího tvrzení o impotenci Jana Jindřicha. Jenže se zamilovala do nějakého jiného feudála, čímž se znelíbila zlotřilé katolické církvi, a dostala za to přezdívku Pyskatá. Jako by nestačilo, že jí ta zločinecká katolická organizace zničila život, musí nebohá šlechtična snášet ponižování ještě 650 let po své smrti. Proč? Protože se vždycky najde p**a, která v tom vidí kšeft, chytne se té přezdívky, udělá z ní fenomén a pak ho rozmazává přes půl knihy, jako by to byl středobod vesmíru, až si říkáte, jestli ta autorka náhodou nespí se zrcadlem a neventiluje si do tý knihy vlastní komplex z beďarů na prdeli nebo co.

A jak to tu někteří označují za čtivé? No, tak nízké nároky bych chtěl mít. Jazyk vypravěčky je neobratný, neslaný, nemastný, zřejmě v důsledku snahy stylizovat se pár století nazpět, ale ve finále to působí, jak když vás někdo opije slabým pivem – čekáte ránu do palice a místo toho jen krknete. Žádná šťáva, žádnej tah na branku. Dějové obraty jak v telenovele po lobotomii a dialogy? Ty jsou jak výpovědi lidí na úřadu práce – nepřesvědčivý, neupřímný a hlavně nudný jak trojitá fronta na poště.

Takže sečteno, podtrženo: blbá kniha vhodná nanejvýš na podpal a autorka by si zasloužila přečíst vlastní sr*čku na hlas, zavřená v místnosti s historikem, kterej by jí po každý větě řekl: „No to je píč0vina.“