Drak, jenž čeká přehled

Kterou knihu jste byste si přáli číst mnohem dříve?

Když si na internetu vyhledáte knihu Drak, jenž čeká, dozvíte se, že jde o jedno z nejzásadnějších fantasy 80. let. U nás si na vydání sice musela pár desítek let počkat, ale mezitím jsme se mohli důkladně seznámit s jejím dědictvím. Byli by dnes G. R. R. Martin a Guy Gavriel Kay slavní, kdyby na začátku nestál John Milo Ford? To už nezjistíme, ovšem tenhle román fantastice otevřel dveře do vod alternativní historie.

Hlavní děj Draka začíná v hostinci vysoko v Alpách setkáním čtyř nesourodých postav. Jenže i když k sobě zdánlivě neladí, rozhodnou se společnými silami pomoci Richardovi z Gloucesteru na anglický trůn. A tady se vracím k úvodu, protože k Drakovi bych si přála se dostat na gymplu, když jsem o Válce růží věděla podstatně více než dnes, a mnohem snáze bych si jednotlivé události propojila.

Tam, kde jiní autoři vedou čtenáře za ruku a děj mu srozumitelně předžvýkají, Ford s klidným srdcem přeskočí. A tak čtenář dostane kostru osvalenou podstatnými částmi příběhu, ale neobejde se bez čtení mezi řádky či rámcové orientaci v událostech evropského středověku. Bez toho je totiž obtížné rozklíčovat náznaky ukryté napříč příběhem a odhalit veškeré úpravy reality. Jiné praští do očí hned, jako Byzantská říše, kterou neovládlo křesťanství, ale její touha po moci zůstala stejně nenasytná.

Nejvíce mě fascinoval způsob, jakým Ford historii propletl s fantastikou a zároveň ději dodal punc reality. O upírech a magii píše nenuceně s takovou samozřejmostí, až by mu jeden uvěřil, že v 15. století šlo o něco relativně běžného, přestože odsunutého na okraj společnosti. Čím déle se v myšlenkách k té knize vracím, tím více cením kolik jejích tajemství jsem neodhalila a jaké množství otázek ve mě nepřestává vzbuzovat. A já vím, že nepřestanu hledat odpovědi.