Červená nit osudu přehled

(SPOILER) Po knize Můj důvod žít se mi do rukou dostala Červená nit osudu z pera další české autorky, která avizovala příběh o osudové lásce. Přiznám se, že jsem čekala něco trochu jiného.
Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na styl psaní, ale pak už se to četlo samo. Příběh sleduje život jedné ženy od střední školy do věku zhruba čtyřiceti let. Vyprávění působilo realisticky, hlavně ta část, kdy je hlavní hrdinka Andrea doma s malými dětmi. Život jí naložil, nejprve dětství bez lásky a poté ve třiceti sedmi letech vdovou. Její původní rodina byla úděsná, ještě, že měla alespoň babičku, díky níž mohla chodit do ZUŠky a nebýt jí, ubíral by se Andrein život nejspíš úplně jiným směrem. Líbilo se mi, že Andrea nechtěla převzít rodinné vzorce původní rodiny, že chtěla svoje děti vychovávat jinak a snažila se za minulostí udělat tlustou čáru, i když se jí to ne vždy dařilo tak jak by chtěla.
„Po té příhodě v ateliéru jsem věděla, že mě s Benem rozhodně žádný klidný život nečeká, přesto jsem do toho šla. Jako když víte, že vás ráno bude bolet hlava, a stejně si večer necháte nalít další sklenku vína, protože ho prostě milujete.“ (str. 34)
Na Benovi mi pořád něco nesedělo, chvílemi se k Andy choval skvěle a budil dojem úžasného partnera, většinu času jsem však cítila nějaké „ale“…Měla jsem pocit, že si ho Andrea dost idealizovala. Neuměl se omlouvat a přiznat chybu, žil si svůj život nehledě na to, že měl rodinu – manželku a tři malé děti, kterým se příliš nevěnoval, dával raději přednost práci (a když v ní nebyl, spal nebo chodil běhat či do posilovny), často mi připadal vznětlivý a popudlivý, byl žárlivý a ta jeho neustálá až nezdravá potřeba pořád někoho zachraňovat... Andy byla na dost věcí často sama, ale dokázala si s nimi, za notné pomoci Benových rodičů, nějak poradit. „Když už si myslíme, že máme všechno v malíku, přijde zlomenina ukazováku.“ (str.68) Sourozenci Alex, Bruno a Meda byli super. Stejně tak jako jejich prarodiče Miriam a Richard. Asi každý rodič by pro své děti chtěl takovou babičku s dědečkem. Obdivovala jsem Richarda, a jeho několikadenní expedice do přírody se třemi vnoučaty.
Byla jsem ráda, že Andy nakonec dělala to co ji baví a její obrazy bych chtěla vidět.
Postava Jindřicha byla zvláštní, sympatický mi nebyl, a doufala jsem, že mu Andy nedá druhou šanci.
V příběhu se objevuje nejen téma ztráty životního partnera, ale i domácí násilí. „Nechtěla jsem to z ní páčit. Když to z člověka nevyleze samo, musí to uzrát.“ (str.71)
Konec knihy mě zklamal. Dějová linka ohledně sázky z doby střední školy mi tam přišla zbytečně navíc a úplný závěr na Madeiře…ano, už od začátku četby jde cítit, že mezi Andreou a Richardem „něco“ je, že bude její spřízněnou duší, ale celý ten plán, který zosnovaly děti...mě to prostě nesedělo. Celkově jsem měla problém se do postav vcítit a prožívat s nimi jejich emoce. Takže jsem si závěrečný happy end osudové lásky nedokázala užít, byť byl pro mě Richard celou dobu velkým sympaťákem, ale kapitola z jeho pohledu to celé nějak zazdila. Hodnotím 3,5* hvězdičkami.