Wichita
přečtené 161
Bílý kůň
2012,
Alex Adams
Tuhle knihu jsem přečetla za dva dny, může za to její rozsah (302 stran), i čtivost, se kterou je psaná. Že vám kniha odsýpá nicméně ještě neznamená, že je po všech stránkách dobrá. Líbila se mi na ní propracovaná psychologie hlavní hrdinky, její promyšlená a uvěřitelná osobnost, tuto stránku knihy jsem si vyloženě užívala. U příběhu to už ale poměrně vázne. Neubránila jsem se lehkému porovnání s Přechodem od Justina Cronina a Bílý kůň bohužel zdaleka nedosahuje takové kvality. "Líbivost" hlavní dějové linky šla s počtem stránek dolů, urputná snaha o to přinést něco nového vyšla vniveč a zařadila ji mezi průměrné dystopie, konec knihy mě pak zanechal v jistých rozpacích.... celý text
Terapie láskou
2013,
Matthew Quick
"There is always some madness in love but there's also some reason in madness" - Friedrich Nietzsche Terapie láskou je neuvěřitelně laskavá knížka. Byť to není jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, jsem si jistá, že patří k těm lepším, a to jak po obsahové, tak po stylistické stránce.... celý text
Muž jménem Ove
2014,
Fredrik Backman
Ove si mne naprosto získal. Netřeba více slov. Pozn.: Celkový dojem z knihy mi trochu pokazil pohádkový konec.
Vrazi bez tváře
2013,
Henning Mankell
Vrahy bez tváře mám doma bezmála rok, pátrat spolu s komisařem Wallanderem jsem po nich začala až před několika málo dny. Poslední dobou u mě severská krimi vede, nicméně Mankellovo dílo není ničím výjimečné a nenaplnilo má očekávání. Klišé objevující se snad ve všech severských krimi, tj. rozvedený detektiv, alkoholik, neruda, nechybí ani zde. Hlavní postava komisaře Wallandera je s přivřením očí docela sympatická a hlavně uvěřitelná. Příběh má jakýs-takýs spád, nicméně autorovi se nepodařilo mě vtáhnout do děje a nervózně si hryzat nehty při očekávání věcí příštích. Vrazi bez tváře je průměr průměrů, nenadchne, neurazí. Další příběhy ze série si určitě přečtu, navzdory jejich hodnocení.... celý text
Analfabetka, která uměla počítat
2014,
Jonas Jonasson
Moje první přečtené dílo Jonase Jonassona, které mne bavilo od první do poslední stránky. Veliké plus této knihy je, že se nesnaží být prvoplánově vtipná, alespoň já jsem to tak nevnímala. Maličko Jonassona podezřívám, že se nechal inspirovat Danem Brownem a jeho hrdinou, Robertem Langdonem (který, jak známo, vyvázne z každé, i sebebeznadějnější situace). Zároveň si myslím, že narozdíl od Browna se u psaní Jonasson jistě netvářil smrtelně vážně a nesnaží nás svým dílem přesvědčit, že se jedná o souhru zcela neuvěřitelných a velmi nepravděpodobných náhod. A za tenhle latentní výsměch dávám palec nahoru!... celý text
