Přečtené 188

Tak nevím… Čekala jsem román, ale jako bych četla něco, co ani neumím zařadit. Jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Dáme tam tohle, a taky tohle, všechno je to dobré, tak musí být výsledek prostě super. Pro mě to nebylo. Asi chápu autorku, že chtěla poukázat na rasové problémy. Ale přišlo mi, že čtenáře považuje za ne příliš bystré a tak místo příběhu, ve kterém je v tomto směru spousta nevyužitého prostoru, nám předkládá sáhodlouhé rozbory o rase úplně mimo dějovou linku. Možná jsem to špatně pochopila a vlastně to celé bylo jen o těch rasových otázkách, poslepovaných náznakem příběhu. Mimochodem, samotný příběh mě moc bavil a kdykoliv se přerušil, byla jsem zklamaná. A také mě mrzí, že nebyl více propracovaný, o obou protagonistech i o jejich rodné zemi jsem se dozvěděla žalostně málo.

Těžko uvěřitelný, ale krásný, brilantně napsaný příběh.

Životopisy moc nečtu. Možná bych měla začít. Tato kniha je totiž velmi pěkně napsána, navíc je doplněna spoustou fotografií. Hodně zajímavé bylo číst o stejných událostech z pohledu Emila i z pohledu Dany. Po přečtení jsem se vypravila na film Zátopek a musím smeknout, podle mě je velmi zdařilý.

Autentické vzpomínky lidí, které černobylská katastrofa nějakým způsobem zasáhla. Zpovědi záchranářů, dobrovolníků, manželek likvidátorů (protože ti většinou nepřežili), novinářů, vědců, stranických funkcionářů, učitelů, dětí... Zpovědi lidí, kteří tam tenkrát žili, ale také těch, kteří se z nejrůznějších důvodů přistěhovali až pár let po výbuchu a cítili se zde bezpečně, protože tam, odkud přišli, bylo ještě hůř. Čtete monology těch lidí, útržky vzpomínek a všechno to je neskutečně emotivní. Mrazilo mě při čtení té knihy a rozhodně nešla přečíst na jeden zátah. Trvalo mi dlouhých 15 měsíců, než jsem to zvládla.

Hurá, konečně autorka nezobrazuje ženy v tom útrpném postavení jako v předchozích dvou románech. Měla jsem takové tušení, že udělám dobře, když dám šanci ještě další její knize. Vyplatilo se. Z tohoto díla, i přes ne úplně dobré duševní rozpoložení hrdinky (vlastně obou hrdinek), sálá optimismus, víra v sebe sama a hřejivé teplo. Chvíli jsem přemýšlela, zda postava Niny není v knize vlastně tak nějak navíc. Jestli by nestačilo vyprávět jen o životní pouti Alžběty. Ale ne, tak jak to je napsáno, to funguje naprosto skvěle a vnučka Nina má v příběhu velmi důležité místo. Věřím, že další romány Jany Poncarové budou mít vzestupnou tendenci. Baví mě číst její knihy.

"Dobrá kniha, Marcusi, je taková, u které nám je líto, že skončila." A mně bylo moc líto, že je konec. Opravdu výborná kniha.

Po nemastné-neslané Mapě dní tak trochu návrat "ke kořenům". Docela pěkně se to v té Americe rozjíždí a jsem ráda, že Jacob opět bojuje s netvory. Těším se na závěrečný díl.

Úžasný příběh na pozadí skutečných historických událostí. Kniha, kterou jsem zhltla za pár večerů a která mě donutila kouknout na web, jak to tenkrát v tom (pro mě tak vzdáleném) Slezsku vlastně bylo.

Těsně před tím, než jsem se pustila do této knihy, jsem dočetla Sexy mlékaře s jasným předsevzetím, že nic podobného nechci pěkně dlouho vidět. Jenže jsem si nepřečetla anotaci a "S hlavou v oblacích (pejru)" byla jediná oddechovka, kterou jsem zrovna měla staženou v telefonu. Vůbec jsem netušila do čeho jdu. Než jsem si uvědomila, že obě knížky jsou o tom samém (dokonce i hlavní hrdinka pracuje v reklamní společnosti), už jsem se smála skoro nahlas a byla jsem chycená. Z toho pomyslného souboje vychází česká autorka jako jednoznačný vítěz. Neřeším reálnost situací, to u tohoto druhu literatury snad ani nejde. Ale kniha má spád a je napsána s úžasným humorem. Jako oddechovka na odreagování, nebo do MHD naprosto ideální.

Jen díky tomu, že nerada odkládám nedočtené knihy, jsem vydržela přes zhruba první čtvrtinu knihy. Nakonec musím uznat, že to nebylo zas tak špatné. U této knihy obálka vypovídá naprosto jasně o tom, jaký bude obsah. Vlastně kvůli obálce jsem si tu knihu vybrala do čtenářské výzvy 2020. I když jsem ji, nejen proto, že mě moc nebavila, dočítala až letos.

Další skvělá kniha od F.B. Ta protivná baba si mě získala a každou chvíli mi v mysli proběhne nějaká ta její průpovídka. Občas by stálo za to zkusit zareagovat podobně, jako to umí Britt-Marie.

Pro mě byl tohle přešlap. Zmatené přeskakování ve vyprávění odpovídá zmatku v hlavě hlavní hrdinky. Čtenáři to alespoň pomůže vcítit se do ní a možná ji i trochu pochopit.

Výborné zakončení série. Opět nechybí špetka suchého humoru. Na rozdíl od předchozích dílů, zde není spousta rozřezaných mrtvol a jiných zvrhlostí. Příjemný návrat ke klasické detektivce. Jedna mrtvola, jeden vrah, spousta mravenčí vyšetřovatelské práce. A navrch - uzavření příběhů hrdinů předchozích dílů.

Z téhle knihy prýští člověčenství. Ostatně jako ze všech knih, které jsem zatím od Backmana četla. Příběh plný moudrosti obsahuje pravdy, které ani sami sobě nechceme přiznat. Je to dojemné a humorné zároveň. B. mě prostě baví a začínám ho řadit k mým oblíbeným autorům.

Zpověď ženy trpící duševní chorobou, napsána v rámci terapie. Upřímná, bez příkras. Nehodnotím styl, hodnotím odvahu a otevřenost.

Zatím nejslabší díl, který beru jako přemostění k dalším příběhům. Nesmí chybět v současné době moderní politická korektnost. Zde konkrétně vyhranění se vůči otrokářství a vůči utlačování černé menšiny v Americe 60. let. Přišlo mi to do příběhu dost násilně našroubované, ale doba si holt žádá svoje.

Pro mě to bylo slabší, než Hadrový panák. Možná proto, že jsem si dala mezi díly delší prodlevu a občas jsme tápala, jak to vlastně v prvním díle bylo. Leccos už jsem zapomněla a odkazy na předchozí vyšetřování mi moc platné nebyly. Je příjemné, že ani zde nechybí špetka anglického humoru, který vyvažuje určitou surovost příběhu. Rouche mi přišel jako sympaťák, získal si mě. Teď jdu na další díl, než zase úplně zapomenu, co bylo v tomto.

Nebylo to úplně špatné, ale asi jsem čekala něco víc. Bojovku jsem si moc neužila, tak sečtělá zase nejsem, navíc bylo od začátku jasné, jaké je to tajemství a jak to celé dopadne. Doufala jsem, že se pletu, že přijde nějaký zvrat a překvapení, které by nakonec omluvilo, proč to celé bylo takové natahované se spoustou zbytečných stránek.

Zajímavá sonda do života našeho nejznámějšího komika. Pěkně je zde vykreslena jeho komplikovaná povaha. Jen je škoda, že nejsou uváděna pravá jména.

Jelikož jsem z Plzně, docela jsem se těšila na druhý román od Jany Poncarové, ačkoli její prvotině jsem nepřišla úplně na chuť. Popis města, hotelu, historických událostí, to vše se mi moc líbilo a příběh Eugenie si určitě zaslouží románové zpracování. Bohužel, ke způsobu, jakým je vylíčen osud Eugenie mám výhrady. Stejně jako v Podbrdských ženách, i v této knize je hlavní hrdinka vykreslena jako chudinka trpitelka. To za celá ta dlouhá léta v Plzni nenašla ani ždibec radosti? Tomu se mi ani nechce věřit. Ženy to v minulosti rozhodně neměly jednoduché a skutečně mnohdy nemohly se svým osudem nic moc dělat. Zde je nám však Eugenie představena jako velmi sebestředná osoba, která se sice podvolí vůli rodičů, ale celému světu pak roky dává na srozuměnou, jak je nešťastná. Přitom okolí by jí sneslo modré z nebe. Nejhorší pro mě bylo, jak je zde popsán její vztah - nevztah k dětem. Zajímalo by mě, zda skutečně taková byla doopravdy, nebo má jen autorka potřebu znázorňovat ženy v tomto světle. Nevím, možná dám ještě šanci dalšímu románu a budu doufat, že ta zahořklost zmizí. Protože vypravěčka je Jana Poncarová výborná.