Trixi0207 přečtené 5

Propast smrti 2021, Robert Bryndza

Robert Bryndza mě zatím nezklamal, četla jsem všechny jeho knihy. Kate s Tristanem jsou sympatičtí a kniha se čte velmi dobře. Ale souhlasím s mnoha komentáři, že tento díl není úplně TOP. Za mě je to možná i tím, že mně příběh odehrávající se v komunitě gayů zase až tolik blízký nebyl:-).... celý text

100 nejkratších cest k Tobě aneb příběh duše 2017, Petr Casanova

Moje první přečtená kniha od Petra Casanovy a i když nejsem zrovna typ pro tento druh literatury, tak musím přiznat, že na většině myšlenek něco je. A pokud se ještě člověk nachází právě v té životní fázi, kdy potřebuje radu a myšlenkovou podporu či vysvětlení věcí, které se nám v životě dějí, tak určitě doporučuji.... celý text

Hotýlek 2019, Alena Mornštajnová

Hotýlek jsem asi v návalu povinností nějakým omylem "přeskočila". A jsem ráda, že jsem si toto léto našla čas, protože vyprávění to bylo, jak už je u paní Mornštajnové zvykem, opravdu famózní. Knížka se čte jedním dechem, i když je to vlastně takový obyčejný příběh jedné širší rodiny 20.století, což bych si ale dovolila tvrdit, že právě potvrzuje autorčin talent. Není třeba se nad osudy a rozhodnutími hrdinů nijak pohoršovat, ta doba byla prostě taková a člověk si tím připomene, jak právě 20.století bylo plné zvratů, které dost často lidem obrátily život vzhůru nohama.... celý text

Pláž v Chorvatsku 2020, Julie Caplin

Po Pláži v Chorvatsku jsem sáhla po přečtení knihy Aleny Mornštajnové Listopád, a to záměrně, právě kvůli tomu, jak moc jsem byla po této skvěle napsané dystopii "zničená". Bohužel jsem ji dočítala doslova s přemáháním, tentokrát byl pro mě příběh opravdu velmi slabý a velmi lehce předvídatelný. Asi nejsem správný typ na letní románky plné modelek, luxusu, pro mě byly postavy příliš povrchní, i když na druhou stranu popis přístavů i pláží byl velmi pěkný. Ale zatím na Julii Caplin nezanevřu a určitě jako oddechovku ještě něco zkusím.... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Do této knihy se mi vlastně moc nechtělo, ač jsem velkým fanouškem Aleny Mornštajnové. Možná proto, protože dystopie zrovna nepatří k mým oblíbeným žánrům. V roce 1989 mi bylo 14 let a musím přiznat, že jsem za tu dlouhou dobu i já jako mnoho jiných zapomněla, jak moc se vše změnilo a jak se nám od roku 1989 i přes mnohé problémy daleko volněji dýchá. Čtení to bylo neveselé a často až děsivé, ale každopádně 5* si kniha za mě bezesporu zaslouží, i když zřejmě už nebudu mít nikdy odvahu se k ní znovu vrátit. Po jejím přečtení jsem musela sáhnout k opravdu oddechovějšímu letnímu žánru, abych se z toho trošku "vzpamatovala". Každopádně jsem autorce vděčná, že se podle informací, které jsem slyšela v rozhlasovém rozhovoru s ní, rozhodla po mnoho letech rozmýšlení takovou knihu napsat. Ono občas neškodí si připomenout i to, co už vlastně vědět nechceme.... celý text