Terva přečtené 1692

Zombie z Marvelu 2024, Robert Kirkman

„Vím, že být snědený není nic příjemnýho, ale dávám ti své slovo; když se vzdáš, postarám se, abys zemřel bezbolestně.“ „Jsme mrtví, ale neumíráme.“ Úvodní předmluva Roberta Kirkmana je tak přehnaně upravená, že se skoro nedala přečíst. Žluté písmo na černém podkladě – to jako fakt? Docela dlouho mi trvalo, než jsem se tím prokousal. No, i tak jsem se toho moc nedozvěděl. Ale teď k příběhu samotnému. „Tohle není svět marvelovských hrdinů. Tohle je svět, kde vládnou zombie z Marvelu.“ Hned na začátku jsem se rozesmál. Vidět Kapitána Ameriku (v tomto příběhu je to Plukovník) bez půlky mozku je fakt ikonické. Je to jedna z postav Marvelu, kterou moc nemusím. Moc u toho přemýšlí. Malá ochutnávka: Myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že jste mě vy idioti podcenili. Jak jste si jen mohli myslet, že budu snadná oběť? Jsem vládce magnetismu a jsem obklopený betonem a ocelí! Všechny vás přežiju. Vážně jste si mysleli, že mě porazíte?! Ke kresbě bych měl ještě jednu připomínku. Hnědý podklad s výraznou červenou podporou. Opravdu museli tvůrci vybrat hrdiny, a zahalit je převážně do rudé? Kresba v celém svazku pak vypadá strašně jednotvárně. Naštěstí je tu Hulk (Hulkovo jídlo se rozbilo!) a je z nich nejhladovější. Přináší více zelené barvy do marvel zombi světa. Scénář je vlastně velmi povedený. Dává mnohé možnosti k dobrým hláškám, které jsou ve velké míře využity. Tak že jsem se dost slušně zasmál. (Plukovníku Ameriko, visí ti mozek z lebky.) Citát: Mám rád tu chuť lidského masa. Jestli se mi podaří najít lék na to, co se nám stalo . . . jestli se věci vrátí zpátky k normálu, myslím, že budu pořád jíst lidi. Vlastně je v příběhu strašně moc úvah o existenci a životě jako takovém. Skoro každý marvelovský zombík, který v tomto příběhu vystupuje, má osobní dilema. Každý si to „zombictví“ vykládá jinak a každý s ním i jinak naloží. Ale vesměs jsou všichni jeden tým a toho se drží. I když některé zkraty v tom najdete. Například Pym a jeho žena. Fakt síla. Je to vlastně trochu strašidelné a svým způsobem i smutné. Avšak já se hodně bavil. Tento svět se mi moc líbil, i když musím přiznat, že příběh byl jen o žrádle. Tak že nic duchaplného, jen plný žaludek. Prázdná akční žánrovka. A má to strašně šíleně geniální konec. Tohle jsem sežral!!!! Citát: Snědl jsem svoji ženu, . . . i svoji tetičku! Proč?! Proč jsem to udělal?!... celý text

Zabiják 2 (druhá část) a 3 2024, Matz (p)

Můj společník, můj přítel, můj rádce, můj bankéř . . . všechna vajíčka v jednom košíku. (Ozubená kolečka 2) Ozubená kolečka příběh druhý začíná tam, kde skončil příběh první. Tedy na horách. Hlavní hrdina si sice chce dát pauzu, ale na dovolené stejně přijme zakázku. A to je dobře, protože čtenář nebyl zvědavý na nějaké nudné lyžování. Tak že se to rozjede pěkně z kopečka a hned od začátku. Navíc je v tom dost mouder. Skoro každá věta, kterou Zabiják vysloví by se dala použít jako citát. Jako například oznámení, že objednatel vraždy je stejně vinen jako ten, kdo stiskne spoušť. Osobně se mi líbil výrok s Adolfem Hitlerem. Tento příběh je o pomstě. Malá ochutnávka: Kdo není připravený na smrt, nesmí tohle řemeslo dělat. Není na to stavěný a nejde mu to, ať už je na kterékoli straně. Zločinec nebo ne. Ať věří čemukoli. A jestli chcete znát můj názor: Všichni lidé ať dělají cokoli a ve kterékoli chvíli v životě, by měli být připraveni podívat se smrti do očí. Dalším příběhem v této sérii je Dluh. Dluh je vlastně pokračováním, nebo lépe řečeno, důsledkem Ozubených koleček. Všechno navazuje na jedno a základem je povolání Zabijáka. A jak už jsem několikrát slyšel jedno zásadní heslo: Když to hodně dá, na nic se neptej. No, jest-li to někdy není chyba. A když vám prozradím, že v tomhle příběhu maj prsty Kolumbijci, každý tuší nějaký průser. Co se týče kresby tady je to na pováženou. Není to poutavá kresba, je jen účelová. Vlastně tu nenajdete jediný zapamatovatelný obraz nebo situaci. Tak že asi nejzajímavější je krokodýl na titulní straně. Citát: Nakonec je jedno, kdo je zadavatel. Pořád stejná práce. (Dluh)... celý text

Když peklo zamrzlo 2024, Mike Mignola

„Jen pojďte, parchanti! Chcípnete stejně jako ti před vámi!“ (Když Peklo zamrzlo) Sedmá část odnože Ú.P.V.O. Peklo na Zemi je rozdělena na dva příběhy. Pustina (Kresba: Laurence Campbell) a Když Peklo zamrzlo (Kresba: Peter Snejbjerg). Tak že, jak jste určitě pochopili, Mike Mignola má jen scénář a aby se neřeklo, nakreslil si spolu s Dave Stewartem, obálku. Už jsem na to jednou (možná vícekrát) upozorňoval, jak je to od mistra hnusný. (Tak to je možná poprvé). Já si vlastně kupuju Mignolu bez Mignoli. Rozhodně nemám stoprocentního mistra. Citát: Byl jsi dobrej chlap. Fakticky mě mrzí, že jsem tě musel zastřelit. (Pustina) Po nějakým Peteru Snejbjergovi bych možná nikdy ani neštěknul. Ale protože je v mé oblíbené sérii, musím jeho kresbu strpět. Na Laurence Campbella jsem si už tak nějak zvyknul, ale přiznejme si, není to klasická kresba Mike Mignoli – jen jeho napodobování a ne zrovna moc povedené. A protože se tvůrcům v celém univerzu Hellboy udělují licence, aby mohli kopírovat styl M.M. tak si tak říkám, zda je vůbec Mike Mignola tak jedinečný, když ho všichni můžou (a někdy i perfektně dokážou) kopírovat. Citát: Mohlo to dopadnout líp. (Když Peklo zamrzlo) A teď něco ke scénáři. V příběhu „Pustina“ to byla ubohost. Několik absolutně nelogických situací u kterých jsem skřípal zubama. Něco málo najdete v komentáři u této povídky a víc se k tomu nebudu vyjadřovat. Kdyby totiž jo, byly by to spoilery jako prase. Oslí můstky prostě musí být, aby příběh pokračoval tam, kam tvůrci chtějí. Ale někdy všeho moc škodí. „Jak říká kámoš: Všichni máme jednu díru do prdele.“ (Pustina) V příběhu „Když Peklo zamrzlo“ jsem už skoro brečel. Obsahově je to furt to samé. Někam se vydají někoho zachránit a pak jen bojují z příšerama. Místo, aby se tvůrci věnovali budoucnosti, neustále se vrací do minulosti. Děj se nikam nehne. A tak to může klidně pokračovat dalších pět šest knih. Citát: Mokrej šátek plynovou masku nenahradí, ale je to lepší než nic. (Pustina)... celý text

Pád 2024, Mike Mignola

„Nikdy jsem ho neměla v lásce, ale musím přiznat, že měl důstojný konec.“ (Baba Jaga) „A do hajzlu.“ (Hellboy) Mike Mignola vymyslel další odnož v sérii Hellboy univerzum. Tentokrát s Hellboyem samotným po jeho smrti. A já jsem zvědav, kolik knih vydrží pan Mignola sám nakreslit. Respektive, kdy ho to přestane (zase) bavit a předá to jiným kreslířům. Tak to totiž dopadá se všema odnožema z tohoto univerza. Většinou tak po druhé nebo třetí knize. Tak že Hellboy v Pekle – Pád, zatím zůstává v rukách klasiků: Mike Mignola a Dave Stewart. „Mike Mignola v této knize používá strukturu pekla podle Ztraceného ráje Johna Miltona, který je velmi symbolický a abstraktní.“ Malá ochutnávka: ED - Povím ti teď něco, co mi kdysi řekla jedna velmi moudrá žena. „Lidé jsou jako domy.“ Čím víc mají vzpomínek, tím více místností mají v domě své mysli. Do některých z oněch místností se rádi vracejí, a jiné je lépe ponechat zamčené, zabedněné a zazděné. HELLBOY – Je to tak snadný? ED – Možná. HELLBOY – Ede, z tebe by byl parádní cvokař. Myslím, že sám Mignola je velmi symbolický a abstraktní ve všech svých dílech. A není tomu ani jinak v tomto Pádu do Pekla. Kresba je prostě dokonalá. Na konci knihy, za Skicářem, si můžete vychutnat i několik jeho obrazů. Ovšem scénář je skoro čirá hrůza. A teď to myslím v tom negativním slova smyslu. Hellboy se sice propadne do Pekla, ale pak se z nějakého nevysvětleného důvodu ocitá v nějakém, čtenáři nevysvětleném, městě, kde potkává obyčejného člověka. Pokud je to tedy „kdesi v Pekle“, jak nás informuje nápis na začátku kapitoly, tak kde se tam vzal ten člověk? Navíc ta scéna se Satanem je taky velmi podivná. Tak že tak, jak jsem se na Hellboye těšil, tak jsem i lehce zklamán. 70% Citát: Svět není spravedlivý. To bys měl vědět lépe než kdokoli jiný. (Edward Greey)... celý text

Pánův návrat 2024, Mike Mignola

„Měli jsem tu drobný problém . . . který ovšem přerostl v globální.“ Já mívám při čtení těchto příběhů v poslední době vize nekonečna. Jakoby tvůrci prostě jen kreslili a psali, ale k cíli se jim moc nechtělo. Zdá se mi, že těch příběhů a odnoží je v poslední době nějak moc. Tohle je sice šestý příběh z Ú.V.P.O. Peklo na Zemi, ale přiznejme si, že předcházející Ú.V.P.O. mělo sedmnáct dílů, k tomu připočtěte sérii Hellboy (asi patnáct dílů), zatím vyšlé dva svazky Abe Sapiena a teď jeden díl Ú.P.V.O. a Hellboy a v nedavno vyšlé Hellboy v Pekle první díl. Malá ochutnávka: Otče Lazare! Jsou tu a útočí. Co máme dělat? „Pokračujte v tom, co děláte.“ Ale my jen umíráme pane! „Umírejte tedy dál.“ Tak že abych se dostal k tomu, co chci napsat o tomto svazku. Opět se nic zvláštního nestalo. Příběhy v těchto pěti sešitech jsou ještě rozdělené na několik příběhových linií a tak jen skáčeme od události k události, až na pár drobných akčních scének se vlastně jen chodí a nebo mluví. Zase si tu zavzpomínáme na Hellboye, zase si vzpomeneme na Abeho, a obsahovou linii vlastně vedou lidi, které moc neznáme, a upřímně, osobně mě ani moc nezajímají. U mě tedy zklamání. Nejzajímavější postavou byl vlastně Lazar. Citát: Každý z vás, padlý v této bitvě, mne posiluje!... celý text

Trestancem na Edenii 2000, Jean-Pierre Garen (p)

„Zajímalo by ho, jaký je to život, když jeden přesně ví, co si myslí druhý.“ „Ed Tand, narozen v New Yorku na Zemi, 23 let. Před třemi lety absolvoval s vyznamenáním Astronautickou akademii . . .“ „Trestancem na Edenii“ je docela krutý příběh. Tím krutý nemyslím ani tak „krvavý“, ale „krutý“ tím faktem, jak dlouho Ed Tand čeká na svou pomstu. Dokonce bych mohl i říci, že tohle je tak zajímavý příběh, z pera Jean-Pierre Garena, že by si zasloužil i celou knihu. Mám pocit, že materiál by se našel. Časový úsek v této „bružůrce“ je dostatečně dlouhý, aby vydal na celý román. A navíc jsem si tuto zkrácenou verzi docela užíval. Ed Tand je tak trochu jiný hrdina, než jsme si u pana Garena zvykli. Malá ochutnávka: Povídejte mi o Kalo. Je vás hodně? „Tak milion. Už delší dobu se snažíme udržovat stálý počet obyvatelstva. Dožíváme se zhruba vašich dvou set let a neznáme nemoci. Kdybychom nekontrolovali porodnost, byly by nás brzy miliardy a život by byl nemožný . . . Čtenář ví, že je Ed odsouzen neprávem. Ale hlavní hrdina nikam nespěchá. A jak léta běží, jeho úmysl se pomstít narůstá a zdokonaluje se. Tak že jsem to jeho vězení na Edenii chápal. A jako on, jsem i já přijal trest a jen čekal jak se mu pomsta povede. Zajímavý jsou také protivníci na planetě, kterou Země využívá jako trestaneckou kolonii. Jsou to létající hmyzí mutanti, unášejí trestance i dozorce a kdoví, co s nimi dělají. Navíc je tu i zvláštní mimozemská inteligence. Konec příběhu je perfektní a po dlouhé době jsem musel i zatleskat. Deset půlek létajících hmyzích Hetešáků. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ) Citát: Ještě štěstí že tento národ je mírumilovný, jinak by klidně dobyl celou Galaxii.... celý text

Zůstanou jen skvrny 2022, Ross Jeffery

„Ubližovali mi tolik, že jsem se rozštěpil, fyzicky i psychicky.“ „ V létě roku osmdesát dva jsem zjistil, co je potřeba k zabití dítěte.“ Věděl jsem do čeho jdu. Po přečtení anotace to bylo celkem jasné. Netušil jsem však, že příběh dvou bratrů bude tak krutý. Tedy mohl jsem to vytušit, jen jsem nepočítal s tím, že Ross Jeffery z toho udělá opravdové kruté drama. Všechno je to barvitě a detailně napsané. Veškerý ten teror, zneužívání a mučení na obou chlapcích byl čin velmi krutý, podrobný a nechutný. Jediné, co mi tak trochu na příběhu vadilo, byl akt pomsty. Možná už to ani nebyl akt pomsty, spíš se to blížilo zločinu. Respektive, on to byl zločin. Avšak hlavní hrdina si to chtěl užít, tak mu to pan spisovatel umožnil. Tohle je příběh jen pro otrlé čtenáře. Malá ochutnávka: Kdykoliv je něco špinavé, vždycky můžete skvrnu vydrhnout, pokud opravdu, opravdu chcete, aby to zmizelo – chce to jen vytrvalost, spoustu času a předvídavost, abyste věděli, kdy je to příliš daleko, a vy to potřebujete odříznout nebo zahodit. Moje dětství bylo takové, obrovská rudá skvrna.... celý text

Smrt je má tanečnice 2016, Hana Hozová

„Zůstal jsem s tátou, dokud nepřišla Ona. Morti, bílá dáma se kterou tančím ve svých snech.“ Po přečtení několika knih Jakuba Hozy jsem narazil na dvě knihy jeho sestry Hany Clerien. Neodolal jsem a do jedné z nich se pustil. Smrt je má tanečnice sice v anotaci na zadní straně knihy slibuje strhující fantasy román, ale není tomu ani z poloviny pravda. Rozjezd celkem slušný, člověk je v očekávání a po krvavé scéně, kdy hlavní hrdina opouští město, jsem opravdu očekával krvavou pomstu. Jenže pak se Malako dostane do školy v Tarn´Utu a zde se nám paní spisovatelka prostě zasekla. Několikrát se tu opakují stejné scény. Boj v aréně, boj v kleci, koupání, boj, koupání, boj, koupání a sem tam ve vaně přibude ke koupání i sex. Malá ochutnávka: Ten večer se můj amulet rozezněl písní Morti znovu a neustal, dokud se poslední z duší nedostala bezpečně na Onen svět. Na naší straně nebyl žádný mrtvý, bojový trans, do kterého jsme se všichni uvedli, včetně mě, vnes do našich pohybů zuřivost a necitlivost k únavě či bolesti, nedovolil nám žádné zaváhání. Jakoby naše tělo samo nejlépe vědělo, jakým chvatem a kdy udeřit tak, aby zanechalo na protivníkovi fatální následky . . . Tak že Malako ještě nevykonal krvavou pomstu, ale stačil se asi desetkrát vykoupat. Musím se přiznat, že když už lezl zase do vany, chtěl jsem knihu odložit. Je v tom strašně moc zbytečných detailů, které paní Hana Hozová obšírně rozepisuje až to začne nudit. Ale, když se tou střední částí příběhu prokoušete, nebo prokoupete, záleží na úhlu pohledu, dostanete celkem povedené finále. Není to zrovna strhující, ani nějak výjimečně akční, je to spíš jen převyprávěný příběh o pomstě. Citát: Věřím, že konečně jsem připraven. Jen nevím, jestli je smrt dostatečná pomsta za to, co provedl. V příběhu najdete několik oslích můstků, aby se příběh někam posunul. Jako největší postrčení děje jsem shledal ve scéně se ztraceným náramkem. Takové náhodě se nedá moc uvěřit. Víc neprozradím. Musím přiznat, že na konci knihy už jsem si vzpomněl jen na . . . koupání. Pevně věřím, že druhá kniha nazvaná Smrtonošův slib bude lepší a to hlavně díky tomu, že má méně stránek. Této knize by slušela tak půlka z těch cca čtyřista stran příběhu. 50% Citát: Já neumím dělat zázraky. Ještě ne.... celý text

Nepřítel z paralelního vesmíru 2000, Jean-Pierre Garen (p)

„Jestli vaši muži nejsou schopni poradit se s hrstkou degenerovaných primitivů, pak si ani nezaslouží žít.“ Opět další z příběhů v sérii Mark Stone bez Marka a Raye. A druhý příběh se sympatickým ochranářem primitivních civilizací kapitánem Jessem Kanem. Jen pro upřesnění, Jess Kan byl napsán o několik let dříve, než Jean-Pierre Garen začal psát příběhy s Markem Stoneem. Nepřítel z paralelního vesmíru byl napsán v roce 1976, kdežto první kniha s Markem Stoneem, Poslední obyvatel z planety Zwor, byla napsána až v roce 1982. Tak že ten chaos vydávání příběhů stále pokračuje a přináší nová a nová překvapení. Malá ochutnávka: Když si Kan zvykl na přítmí, začal si prohlížet vězení. Podlaha byla z udusané hlíny a posypaná napůl shnilým listím, které sloužilo zřejmě za podestýlku. Větralo se tam dvěma malými otvory těsně pod stropem. Vzadu leželo na zemi asi dvacet zcela apatických vězňů. Pozemšťané ještě nějakou dobu zůstali stát, potom klesli k zemi. Někteří, a byli mezi nimi i tvrdí lodníci, propukli v pláč . . . Příběh je opět akční, plný překvapení a smrti. Jess Kan se v první knize usídlí na jedné planetě, kde žije se svou družkou Brit. Objevují se zde opět rosolovití humanoidi, kteří si Jesse Kana žádají, jako mluvčího unie. Jess Kan se vydává na další dobrodružství. Jeho málomluvná žena je s ním. A to ona připravuje zajímavá překvapení v příběhu, i když vlastně skoro vůbec nemluví. A objevuje se zde i strojník Gregory. Pokud nevíte, o čem to tu píšu, doporučuji si nejdříve přečíst příběh s názvem Magnetická bouře. Citát: Vysekl mu facku něžnou jako náraz buldozeru a hned nato druhou.... celý text

Vzácný druh 2022, Erik Hofstatter

„Chodím ve spánku, nevraždím ve spánku!“ Hlavní hrdinka tohoto příběhu se mi vůbec nelíbila. Zora, (to je ona), se provdá za muže (tady je to ještě normální), ale Aurel (její muž) má jistý druh nemoci. Zora do toho jde dobrovolně, ale když se začnou dít věci, způsobené tou nemocí, tak si začne stěžovat. Najednou se jí její rozhodnutí nezdá tak dobrým nápadem. Ano, příběh se odvíjí od situace, která vůbec nemusela nastat. Vlastně je to celé postavené na hlavu. A když jsem se pročítal do finálního „překvapení“, nějak jsem tomu nechtěl uvěřit vůbec. Citát: Proč by někdo takhle znesvěcoval hrob? Myslíš, že chtěl ošukat mrtvolu? Zora se chová silně divně a v nouzi nejhorší se dokonce vydává na cestu, kterou jsem vůbec nepochopil. (Jen tak mimochodem, co si představujete pod pojmem „tunel v okolí“?) Ale, aby mohl pan spisovatel Erik Hofstatter příběh dokončit, tak jak měl v plánu, byla cesta vlastně nevyhnutelná. Konec mě dostal, to už jsem fakt kroutil hlavou. Byl jsem připraven křičet, jak se píše v anotaci, ale úplně z jiného důvodu. Tohle mě vůbec neoslovilo. Dávám 40% a to jen za to, že Zora má ráda pivo. Citát: Nic se nevyrovná jednomu chlazenýmu uprostřed noci!... celý text

Okovy osudu 2017, Jakub Hoza

„Nejhorší na práci zabijáka je odklízení mrtvol.“ „Jak by řekl klasik – co s nimi? Zbavování se mrtvol bylo obzvláště ve městě skutečným kumštem.“ Další, v pořadí druhý, příběh ze světa Nathaniela Darnsworna. Jedná se vlastně o fantasy, se špetkou humoru, a velkou nadílkou gore scén. Příběh trochu tlumí fakt, že zde vlastně sledujeme tři linie příběhů. Tři dvojice pan spisovatel prostě střídá podle potřeby. Až jsem měl někdy pocit, že si nabral velké sousto a sem tam to nezvládal. A díky tomu se tak ve své podstatě konec příběhu neustále oddaluje. Někdy to bylo i částečně nudné, nebo spíš otravné. Příběhu by sedla tak o třetinu menší gramáž. Něco vynechat, něco urychlit a vše zkrátit o osmdesát stránek. Malá ochutnávka: „Úkol zněl – sebrat bankéře Potterova gangu,“ pokračoval velitel Archer. „A vy jste z toho udělali jatka! Víte vůbec, vy dva, jak dlouho trvalo, než vynosili mrtvoly a jejich části a vytřeli krev!? A to se ani nechci zmiňovat o tom, že než jsme zjistili, která z uťatých rukou je toho bankéře, nedokázal mu ji ani náš nejlepší léčitel přihojit zpět! Nechci se zmiňovat, ale musím, protože teď nemůže ani podepsat doznání!“ „Tři křížky levou rukou snad zvládne,“ poznamenal Nathaniel. Ve všem tom ději se ztrácí i humorné scény, které si myslím čtenáři očekávají nejvíc. Avšak faktem je skutečnost, že pan spisovatel Jakub Hoza se rozjíždí. Okovy osudu jsou jeho teprve druhým příběhem, který napsal. A protože jsem četl i některé novější, je mi jasné, kam se bude jeho cesta ubírat. Ovšem tato kniha, tento příběh, opět naznačuje, že dokáže použít litry prolité krve a k tomu přidat humorné scény. Rozhodně však Okovy osudu doporučuji, protože svět Nathaniela Darnsworna je velmi zajímavý a propracovaný. Jsem zvědav na jeho další osudy. V tomto příběhu se totiž dost posunul a jeho sebevědomí rozhodně vystoupalo a pár příček výše. Citát: Přijde mi, že v rámci těch nejvypečenějších akcí pravidelně končím v kanálech.... celý text

Blacksad 2012, Juan Díaz Canales

Ano. Máte už něco? „Naprosto nic. Žádná zbraň, žádný motiv, žádní podezřelí.“ (Kdesi uprostřed stínů) „Blacksad je krystalicky čistý styl americké detektivky drsné školy ze 30. let.“ S tím rozdílem, že místo lidských tváří zde uvidíte pouze zvířecí. Vidět psa kouřit cigáro asi způsobí některým „psovodkám“ srdeční kolaps. Zato soukromé očko Blacksad (ano, chápete dobře – kočka, tedy kocour) vypadá s tím cigárem ještě drsněji. (kočkomilky zalapají po dechu) V tomto svazku najdete šest samostatných příběhů. Citát: . . . nic tak nerozčílí ochránce zákona, jako špinavý a smrdící anarchista. (Národ ledu) Kresba je příjemná a některá komiksová okna jsou fakt pastvou pro oči. Plné detailů v pozadí a zajímavých stvoření. Co mě však na kresbě vadí je fakt, že zatím co mužská část opravdu vypadá jako zvířata, včetně hrubé zvířecí srsti po celém těle, chováním i rysy, jsou ženy spíš víc lidé. Například Natálie, postava, kvůli které celý svazek začíná vůbec nevypadá jako kočka – zvíře. Je to totiž kočka a ze zvířecí kočky má jen špičaté uši. Jinak pleť hladká, bílá – inu, vypadá spíš jak elfka. Mám pocit, že tvůrci je také měli udělat víc zvířecí. Jen tak, pro dorovnání atmosféry. Citát: Mám ten dojem, že člověk se do smrti nedozví, jestli měl v životě kliku. A pak už je pozdě. (Rudá duše) Bohužel od prvního celkem dobrého příběhu to šlo rychle z kopce. Úroveň klesala příběh od příběhu. Tomu poslednímu jsem dal odpad, protože tam mi tvůrci Blacksada totálně znechutili. Čekal jsem drsné noir hlášky, krev a honičky, ale k tomu jsem dostal obrovskou dávku přistěhovaleckého klišé, barevného umění a politiky. Jako celek to působí vyrovnaně, ale musím přiznat, že k příběhu už se nikdy nevrátím. Citát: Máme právě takový svět, jaký si zasloužíme. (Plivnout do nebe)... celý text

Magnetická bouře 1999, Jean-Pierre Garen (p)

„Pokud si ještě pamatujete nějakou modlitbičku, začněte si ji říkat, protože během několika minut budeme na atomy.“ „Jednoho dne stejně musíme zemřít.“ Toto je další příběh ve kterém nevystupuje Mark Stone ani jeho věrný robot Ray. V tomto dobrodružství má hlavní roli kapitán Jess Kan. Jess Kan je rebel, dezertér a ochránce nevyvinutých primitivních civilizací. Jak se k tomu všemu dostal se dozvíte v tomto prvním dobrodružství s tímto sympatickým džentlmenem. Nebyl problém jej přijmout místo Marka Stonea. A vlastně se tento příběh odehrává ještě před vznikem Služby pro dohled nad primitivními planetami. Malá ochutnávka: Yag se posadil na postel. Úzkým okénkem vnikalo dovnitř zapadající slunce a osvětlovalo pokoj. Slastně se protáhl. Delší odpolední klid mu udělal dobře. Pohlédl na mladou otrokyni, která klečela u postele a chvěla se strachy. Na chvíli ho napadlo, že by si s ní mohl zalaškovat. Hlatal pohledem pevná ňadra a pravidelné rysy jejího obličeje, ale potom od svého úmyslu upustil . . . Ovšem s touto „výměnou“ nastává tak trochu zmatečné literální prolínání. On totiž tak nějak pan spisovatel Jean-Pierre Garen nechce opustit myšlenku příběhů Marka Stonea a tak Jess Kan dostává skoro stejné schopnosti jako Mark. (ve skutečnosti je to obráceně) V neposlední řadě je to schopnost telepatické komunikace, která je později navýšena díky jedné mimozemské postavě. Že vám to něco připomíná? Ano, takhle začínal Mark Stone, tak jak knihy vycházejí u nás. Rozhodně to však neznamená, že by tohle byl nějaký podřadný příběh. Citát: První pravidlo po přistání na neznámé planetě zní, že se má všemu nedůvěřovat. Ubyl humor, protože kapitán Jess Kan nemá věrného robota. Je tu možná více akce, ale prostředí je stále stejné - primitivní planety. Akorát se tu trochu otočila politika. Jess Kan bojuje proti velkým korporacím a zabraňuje jim plenit planety s primitivními domorodci. Vlastně tak připravuje půdu pro vznik úřadu Služby pro dohled nad primitivními planetami. Je na místě prozradit, že se s kapitánem Jessem Kanem ještě v budoucnu setkáme. Tohle bylo na sto procent. A opět jen upozorním, že v reálném světě byl Jess Kan napsaný dříve než Mark Stone. Citát: Rozhodl jsem se, že nesmíte umřít.... celý text

Oko čarodějnice 2021, Nelly Černohorská

„V dobách, kdy ještě neexistoval čas, Bůh stvořil anděla a dal mu jméno Lucifer.“ Příběh se velmi pozvolna rozjíždí, ale konec mě velmi překvapil. Už jsem jednou v komentářích použil slovo cukumogami. Zrcadlo, které má Sofiina máma doma pověšené mi to trochu připomínalo. Ale nejde o to, zda to pojmenovat japonsky, nebo zůstat u klasického českého ducha. Tento je ovšem dost krutý a tak trochu mi současné rodiny bylo líto. Příběh má vše, co by měla duchařina mít. Napětí, krev, lásku, smrt a jistou dávku brutality. Malá ochutnávka: OPAVA Pohřešovaná Drahoslava Kejřová byla naposledy viděna svou matkou v pátek 13. září, jak v 7:30 vychází z domu na ulici Stalková a míří do školy. Tam ovšem nikdy nedorazila. „nechápu, co se mohlo přihodit. Nikdy by neutekla,“ říká její plačící matka. Jako o zodpovědném dítěti hovoří o dívce také její třídní učitelka. Ovšem, co mi na příběhu samotném dost vadilo, je přemíra německého jazyka. Nechce se mi moc číst nějaký příběh a v tom spousty cizích slov, bez vysvětlení pod čarou. A hledat v nějakém slovníku, co jaké slovo znamená – inu, do toho se mi nechtělo a nevím hlavně proč bych to vůbec dělat měl. Uvítal bych například na konci knihy místo Playlistu třeba nějaký slovník. Chtěl jsem dát průměr, šedesát procent, ale ten super konec si vysloužil o dvacet víc. 80% Citát: Dneska se na ženy všechno šije tak nechutně úzké, že nevzhledné boule dělá i zastrčená pětikoruna.... celý text

Zákon genu 2022, * antologie

Červenější rajče, kulatější broskev, létající velryby a co přijde dál? Krásnější ženy a poslušnější manželky? Postaví si nové lidi? (Sousedská láska – Michaela Merglová) Nejsem si jist, zda výběr tématu byl nějakým dobrým tahem. Je sice hezké si připomenout nějaké to výročí, ale někdy je třeba nad tím i trochu popřemýšlet. Upřímně, komu svitlo, když uslyšel jméno Gregor Mendel? Já jsem si třeba vzpomněl na periodické tabulky. Ups . . . to nebyl Mendel, ale Mendělejev. Tak že místo železa (Rus) je tu fauna a flora (Čech) a její genové mutace. Po delší době musím po přečtení antologie prohlásit, že snad nejlepší jsou předmluvy, než povídky samotné. Na svědomí je mají pánové RNDr, Jiří Grygar, CSc. A profesor RNDr. Jan Konvalinka, Csc. Už jenom podle zkratek před a za jmény je jasné, že tady se genový fond vyřádil v kladném slova smyslu. Malá ochutnávka: V duchu se otřásl. Všechna ta barevná nádhera kolem, všechna ta zraku lahodící fauna a flóra . . . Nic než drápy a jed. A pod povrchem neviditelné, vysoce infekční podhoubí. Zákeřná genetická chiméra nenávidící vetřelce. Cizí DNA se tu netrpěla. Cizí DNA bylo třeba zlikvidovat. Zlikvidovat nebo podmanit. (Pláž – Pavel Fritz) Ovšem i zde se najdou nějaké povedené příběhy. Jeden takový povedený mě doslova uchvátil. Svým provedením by si možná zasloužil celou knihu. Jednoznačně pro mě nejlepší povídku napsal Pavel Fritz. Jmenuje se Pláž a je prostě perfektní. Dalším krutým a povedeným příběhem je Sousedská láska. Precizně napsaný smutný příběh s jistou dávkou ironie do této antologie dodala Michaela Merglová. Čtyři hvězdy jsem přidělil povídkám Ztraceno z paměti od Lucie Lukačovičové a Mendelovy včely, kterou napsal pan Jan Hlávka. Nejsou dokonalé, ale velmi dobré. Ostatně, antologii jsem koupil díky třem spisovatelům. Pan Hlávka byl jedním z nich. Malá ochutnávka: Kolem viděl dřevěné stěny – nějaká chatrč. Na stole ležely plechové misky a mezi nimi hrozivě zabodnutý dlouhý bodák. O zeď byla opřená puška. V malých kamnech v rohu praskal oheň a na nich se ohřívala očazená konvice. Komín netěsnil, byl tu cítit kouř. Za jediným oknem vládla úplná tma. Všechno se pořád lehce třáslo. (Mendelovy včely – Jan Hlávka) Ale . . . Bohužel, tohle jsou jen čtyři příběhy, které opravdu za něco stojí. Jinak jsem udělil příběhům (celkem jich je 16) převážně jednu až dvě hvězdy. Dalším spisovatelem, kvůli kterému jsem si tuto knihu pořídil je pan Ondřej Neff. Jeho povídka je strašná. Ostatně jsem tu našel, tuším, čtyři povídky, kde se mluví o soudruzích a Sovětském Svazu, nebo o komunismu. Jest-li je tohle opravdu nějaký krutý žert o genech, tak se rozhodně nesměji. Poslední povídka dala jméno celé této antologii. Napsal ji můj oblíbenec František Kotleta. Jak to dopadlo z jeho příběhem se dozvíte v sekci „části díla“ u této knihy, kde najdete komentáře a hodnocení všech povídek. Citát: Evidentně je tu každý příbuzný s každým, jako ve všech podobných prdelích okolo Brna. (Zákon genu – František Kotleta)... celý text

Pravěcí vládci Evropy 2020, Vladimír Socha

Dinosaurus na obálce: Jedna z možných podob velkého dravého dinosaura, který zanechal otisky svých stop na území současného Polska. Kolikrát jste četli o dinosaurech a vzpomněli jste si na Evropu? Já ani jednouu, tedy snad jen jednou, ale to bylo v době, kdy jsem viděl Český film Cesta do pravěku. V jedné vědecké studii z roku 1992 autor tvrdí, že „dinosauři“ jsou nejvíce americkými zvířaty, která kdy žila. (Je to samej Crichton nebo Spielberg – to nejsou dinosauři, ale umělci.) Faktem však zůstává, že pojem „dinosaurus“ vznikl v Evropě. Přišel s ním přírodovědec a anatom Richard Owen (1804 - 1892) roku 1842. Těch „Evropských“ dinosaurů jsme si moc neužili. A přeci nám díky této knize svitla naděje, že snad i tady u nás byl nějaký ten dinosaurus. Torvosaurus gurneyi: Zřejmě největší zatím známí dravý dinosaurus z Evropy, a to z kteréhokoliv období. Původně vědci předpokládali, že mohl dosahovat délky přes 12 metrů, přesnější odhady ji však snížily asi na rovných 10 metrů . . . Tak například zjistíte, že dokonce máme i jednoho s Českým názvem. Jmenuje se Burianosaurus augustai. Pojmenoval ho tým dvou Čechů - Daniel Madzi a Martin Mazuch. Dostal samozřejmě jméno po nejslavnějším Českém „brontosaurovi“ Zdeňku Burianovi. (1905 – 1981) Dinosaurus od Kutné hory tak konečně našel své označení. Jinak v Evropě bylo samozřejmě víc druhů. Například Maďarsko má také dinosaura a jmenuje se Hungarosaurus. Ostatně dinosauři po celou éru (asi 300 milionů let života) „zalidnili“ určitě celou planetu. Tak proč ne Evropu? Času na to měli dost. Celkem 52 zemí světa má na svém území formálně popsané druhy dinosaurů s oficiálním vědeckým jménem. Compsognathus longipes: Dlouhou dobu byl považován za jednoho z nejmenších známých dinosaurů, kterému byla přisuzována délka kolem 60 cm a hmotnost pouhý jeden kilogram . . . Průserem pak zůstává jeden krutý fakt. Dinosauři žili dost dlouho a dost hluboko v minulosti naší planety Země a mi „lidé“ o nich zdánlivě víme vše. Alespoň se všechny knihy o těchto impozantních zvířatech tváří, jako že je to pravda. Jenže lidstvo ani netuší, co se například stalo v roce 3114 před Kristem. Ale přesto si troufnou zmapovat život dinosaurů. A tak i tato kniha, jako všechny knihy o dinosaurech, je plná slov tipu: Asi, možná, se domníváme, zhruba, pravděpodobně, odhadujeme, mohli a podobně. Tato slova najdete ve své podstatě na každé stránce. A také v malých ochutnávkách, které provází tento komentář. Plateosaurus engelhardti: Délka 4,8 až 10 metrů, hmotnost dle různých odhadů 600 až 4000kg . . . Vše je totiž závislé jen a jen na představivosti paleontologů a dalších logů, kteří dokážou z jedné kosti, stopy, klu nebo zubu vytvořit celé zvíře. Věřím tomu, že kdyby malíř pan Vladimír Rimbala měl možnost kreslit barevně, máme tu škálu ne nepodobnou akváriu s rybičkami. Všechno by to hýřilo barvami se slovy – pravděpodobně. Je ale jasné, že pan Vladimír Socha o této tématice ví hodně a tohle je jedna z těch velmi povedených studií. Ale i tak tento komentář musím zakončit slovy, že vlastně jediné, co víme je, že o dinosaurech nevíme zhola nic. Tervus Databazus:* Pravděpodobně holohlavý, možná s tvrdým čelem, kterým asi mlátí do stromů, aby z nich získal sladké plody. Měří možná až sto osmdesát centimetrů a mohl by vážit asi 90 až 120 kilogramů. Domníváme se, že jeho zálibou jsou sladkosti, ale odhadujeme, že má rád i maso. Sem tam prý chodil okolo pivních lázní. Žije zhruba na území Prahy. *Fiktivní vymyšlené zvíře.... celý text

Beznadějné pátrání 1999, Jean-Pierre Garen (p)

„Jestli to, co jedí pozemšťané, je vždycky tak nechutné, potom už chápu, proč jsou tak zlí.“ Elsa Swensonová se stane objetí havárie helijetu. Mark Stone a jeho věrný přítel robot Ray letí na planetu Terranie V najít její tělo a uskutečnit náležitý pohřeb. Začíná to smutně, co? Ale všechno se to zvrtne v nečekané a nebezpečné dobrodružství s perfektní zápletkou a ještě lepším koncem. V příběhu jsou minimálně dvě překvapení. Jedním z nich jsou krasové. Těmito tvory je několikrát vyhrožováno, a když se pak čtenář dozví, jak vypadají a co dokážou udělat, je jasné, že jako nástroj výhrůžek, jsou tito „sympatičtí“ tvorové na svém místě. Malá ochutnávka: Mark si vztekle utřel slzu na tváři a zavrčel: „Odletím na Terranii V. Nesnesu představu, že Elsino tělo leží opuštěno na poušti. Musí být důstojně pohřbena. Zároveň chci objasnit, jak k tomu došlo a kdo v tom má prsty.“ „A případně se pomstít,“ zabručel Neuman. Další povedený, akční a napínavý příběh v sérii Mark Stone kapitán pro dohled na primitivními planetami. Dokonce tu zažijeme, na poměry pana spisovatele Garena, nevídaný sex. Takový tu ještě nebyl. Ale víc vám neřeknu. Zajímavostí je informace na konci knihy. Jedná se o posledního Marka Stonea, který prý ve Francii už ani nevyšel. Více není řečeno, jen to, že tento příběh vyšel pouze v Čechách. Předpokládám, že v dalších (je jich ještě 44) příbězích se dozvíme o tomto faktu víc. Rozhodně se ale máme ještě na co těšit. Citát: Nevzala jsem si kvůli tobě ani kalhotky.... celý text

Okko: Cyklus vzduchu 2023, Humbert Chabuel (Hub)

„Podívejte se na toho mrtvého ptáka. Právě spadl z nebe a přímo mně pod nohy. To je neblahé znamení.“ Třetí příběh ze série OKKO nese podtitul: Cyklus vzduchu. Po rybičce a kyji je na začátku třetího dvoj svazku docela zmatená kresba. Jedná se o hlavu alá kyberpunk. Po chvilce pozorování této kresby pochopíte, že se jedná o papírového draka u kterého na zemi leží mrtvý ptáček. Musím říci, že tato kresba mě trochu zarazila a vůbec jsem netušil, co si pod ní mám o příběhu myslet. Ale čas ukázal a čtenář pochopil. Opět je tu informace, že scénář i kresbu dělal Hub, respektive jeden člověk s původním jménem Humbert Chabuel. Jak by řekla Milla Jovovich – ukaž „multipas“. On se totiž Hub podílel na tvorbě filmu Pátý element. Citát: Copak v tomhle kraji nikdo nepije? Jinak se v tomto příběhu na začátku stane z Okka léčitel. Vyléčí, pomocí opilého mnicha, jednu dívku. Najdou totiž v její blízkosti cukumogami * a náležitě se s ním vypořádají. Nemůže u toho chybět láhev saké. (mimochodem mnichu, vůbec nechápu, kdes to saké sehnal) První příběh však v této fázi záhy nabere šílený konec. Skoro až neuvěřitelný. Až mi zatrnulo. Druhý příběh v tomto svazku sice začíná trochu zmateně. Ale nakonec se vše vysvětlí. A hlavně zde proběhne rekapitulace souboje z předešlého sešitu. Z pohledu prodavačky sake ** a soba *** to čtenář také vidí trochu jinak, než by se na první pohled mohlo zdát. Citát: Ty vrahu, to bylo sake!!!! Mohlo by se zdát, že alkohol hraje prim v tomto příběhu, ale nezapomínejme na draka. Toho papírového. Určitě nám ještě přinese pár zajímavých překvapení. Tak že další dávka napětí, sem tam sranda, samá smrt, dobrodružství, čest a odvaha. Kresba nádherná, obsah trochu sem tam pokulhává, ale jinak u mě dobrý. No a teď zase čekat, zda vyjde další cyklus. Připomínám, že jsou ještě dva. Cyklus ohně a cyklus prázdnoty. Snad se brzy dočkáme. Citát: Jsem ráda, že jsem našla ta pravá slova, jež vám pomohou se snažit. * Cukumogami: podle tradice duch, který začne obývat jisté předměty, když tyto dovrší sto let stáří. ** Sake: Rýžové víno *** Soba: Nudle... celý text

Mise na Miře 1999, Jean-Pierre Garen (p)

„Vzhledem k tomu, že se jedná o velice zvláštní misi, máte právo odmítnout a nikdo vám to nebude mít za zlé.“ Mise na Miře (Mark Stone 43) tady na Databázi knih někdo zařadil do podskupiny v sérii Anticipation. Vůbec nechápu, kde ten název ten dotyčný sehnal. V té jmenované sérii je tato kniha na jedenáctém místě. Na prvním místě v podsérii Anticipation je kniha Trestancem v Edenii, což je vlastně 47 kniha v sérii Mark Stone. Až se k této knize dostanu, tak snad pochopím ten podnázev. Jako by už teď nebyly knihy v této sérii tak solidně pomotané. Citát. Koho mám sejmout? Pravdou však je, že se v tomto příběhu vůbec nevyskytuje Mark Stone, ani jeho věrný robot Ray. V hlavní roli je zde mladičký Paul Revest, coby poručík Služby dálkového výzkumu. Mnohé, kteří tuto sérii čtou, snad ani nepřekvapí, že se zde setkají se spoustou stejných situací a výrazů, které pan spisovatel Jean-Pierre Garen používá v konzistenci s Marken Stonem. Tak že třeba místo mongolského generála Knova tu máme generála se šikmýma oči se jménem Orlov. Místo sexu je tu . . . sex a místo hvězdy v modrém poli je tu jiný znak. Pojmy jiné, prostředí stejné. Díky absenci Marka i Raye je tohle však jen průměrným dobrodružstvím. Citát. Nebudem o tom diskutovat. Už jsem se rozhodl.... celý text

Meta 2020, Pavel Bareš

„Člověk, kterej hledá smysl svýho života ve vás, protože ho neumí najít nikde jinde, vám ani tak neprojevuje lásku, jako vás spíš drží jako rukojmí.“ „Takový krásný jazyk máme a ty do něj cpeš cizí slova.“ Knížku jsem dostal darem a tak se nebudu řídit heslem; „Darované Metě na schopnosti moc nekoukej“. Musím přiznat, že jsem to chtěl po několika stránkách zavřít a nedočíst. Prvních 70 až 80 stran je opravdu vopruz. Ale na rozdíl od zbytku příběhu je to alespoň ucelené. Další části dobrodružství jsou roztříštěné a neucelené. Nejvíc mě štvalo přeskakování v ději. Ale znáte to, každý příběh, aby byl zajímavý, „musí věci uvíst do pohybu, ideálně nějakým spektakulárním a vzrušujícím způsobem.“ To se právě pomalu stane někdy kolem té osmdesáté stránky. A od tý doby by se to mohlo zdát zajímavé. Sice to stále hapruje, ale čtenář už má cíl a je zvědavý, jak to dopadne. Malá ochutnávka: „Kolik už tý věci je?“ zeptám se skepticky při pohledu na zaprášenej VHS přehrávač. Pokrčí ramenama. „Víc než tobě určitě. Tehdy se věci nerozbíjely jako dneska. Teď si musíš novej mobil kupovat každý dva roky, protože je naschvál dělaj tak, aby se ti co nejdřív rozbily . . .“ „Jo, jo jasně . . .“ „Můj první mobil vydržel bez nabíjení třeba dva týdny, víš?“ „No jo, ale taky v sobě neměl internet, foťák, pět různej aplikací na vyhledávání kamarádů a džípíesku.“ „Aspoň mě skrz něj nikdo nešpehoval.“ „Fun fact?“ Je to docela vážný a vlastně i smutný příběh o stalkování. Jenže se schopnostmi, které hlavní hrdinka Lenka i uzurpátor mají, to dostává trochu jiný náhled na stalking. Moc jsem se nesmál. Dokonce ani v případě, když se na scéně objevují kačenky Rachel QuackAdams a Ryan Gooseling. Tito dva tvorové tak trochu do příběhu zasahují a někdy jsou i chytači stresů Lenčiny spolubydlící. Nemá to nouzi o dramatické situace, sem tam je to odlehčené nějakou povedenou hláškou, ale vše je to vlastně psané až moc zbytečně dětsky. Opravdu to chtělo trochu přitvrdit. A bohužel, konec mě zklamal. Čekal jsem něco hektičtějšího a dramatičtějšího, třeba něco ve stylu X-Menů. Ale skončilo to, jak to skončilo, a já můžu jen hodnotit. 60% Citát: Svobodu. Jo, tu máme. Jsme k ní odsouzený. (Vždycky z tebe může být Wolverin.)... celý text