pet-kyval přečtené 211

Oddaná manželka 2012, Robert Goolrick

Mezi světy 2011, Tonya Hurley

[046/12] (ebook) Hmm, tak to bylo docela překvapení. Kniha předčila nejen má očekávání, ale i předchozí díl. Vážně zajímavé. A proč tomu tak vlastně je? První faktor: Charlotte pobrala rozum. Je to k nevíře, ale ano, pobrala rozum vcelku normální holky. Žádné hysterické excesy se nekonají a vlastně ta holka je i docela sympatická, i když charakterově nezajímavá. Prošla jistým vývojem, už není tolik sebestředná a přeci si zachovává tu kapičku úzkosti při zjištění, že je stále upozaděna mezi ostatními hráči nemrtvého póla. Když nad tím tak ale přemýšlím, Charlotte už tak docela není hlavní postavou. O tuto pozici se dělí se svou nejlepší přítelkyní ze světa živých a trochu se obávám, že o něj ve třetím dílu dokonce definitivně přijde. Vem to ale čert. Tonya Hurley se kupodivu snaží do dívčí literatury obsáhnout i něco víc. Není to sice tak úplně ono, ale po slohové stránce je to z té lacinější literatury určitě jedno z dílek horních vrstev. Bohužel, pro puberťačky to poněkud v rozporu ztrácí na touze po srdcebolu a milostných trojúhelnících. Nejsou tu ty sladké pokřivené úsměvy a na rozdíl od jedničky se to již úplně distancuje od pevných a tvrdých… hrudníků. Zkrátka, je to o notný kus blíž reálné dívčí mysli než to, co na knižních pultech předvádějí mnohé jiné, a daleko populárnější, autorky. K mínusům... Občas zmatené, občas primitivní a až příliš malý důraz na záporný charakter, který by mohl být méně čitelný a více úskočný. Bylo opomenuto s kým to tančila(?) Charlotte při „rozplynutí“ se v prvním dílu na plese. Vztahová linie byla posunuta do pozadí až moc a vůbec byly některé pasáže až příliš strohé a člověk si musel domýšlet. Další věc, která mě mrzí, je, že autorka není schopna využít hororový potenciál a tam, kde by se dalo krásně mladého čtenáře přimrazit k židli s husí kůží na rukou, se nic neděje. A jako úplný propad vidím ve faktu, že už i pokusy o humor byly naprosto odstraněny. Ale jinak, po vypravěčské stránce, docela pokrok.... celý text

Soumrak 2011, Lisa Jane Smith

[045/12] (ebook) Tak nám zabili F… Ale co to plácám? Žádného Ferdinanda, ale námět. Nemyslela jsem si, že to jde, ale teď tu je hmatatelný důkaz - ‘Soumrak‘. Z – dejme tomu – podžánrové klasiky se najednou stala překombinovaná břečka. První díl s novým nepřítelem to ještě šlo, ale teď už je toho vážně moc. SPOILER: Vymítač ďábla + posedlé čarodějky + nazrzlí skřítci(?) dovádějící v lese + dokonalý andělo-duch s jaspisovýma očima + sladcí upírci s rádoby démonickou druhou stránkou + nekonečné a komplikované milostné troj čtyř či snad dokonce pětiúhelníky. Ach jo. Z děje nám prakticky odpadl jeden z hlavních charakterů a nahradil ho dosti opomíjený příbuzný. Proč ne? Hrr na mě s tím. Jenže… po psychologické stránce je to bída. Žádná kolize osobnosti, žádné nutkání pochopit sobecké jednání. Zkrátka nic. Každou chvíli je, čistě teoreticky, hlavní hrdinka znásilňována nemilovaným a každý okamžik po ní někdo touží z takých či onakých důvodů. A stále to nebere konce. Ale co by taky kdo čekal. Musím ale strhnout jednu hvězdu z mého hvězdného standartu pro tuto sérii, protože tentokrát mě to už ani moc nebavilo. Překombinované, místy zmatené s nepřehlednými scénami a hlavně… hlavně tam opět o nic moc nešlo. Stylově autorka sice nepokročila, ale ani si nepohoršila. Drží se svého teplého místečka v kamrlíku béčkové literatury a užívá si to. Byť je „dílo“ staršího ražení, naivita z něj jen kape, ale to se prostě také očekává. Proč je ale její série u nás tak rozkouskovaná, to doteď nech… Počkat, on je to vlastně marketingový tah a ne snaha přimět mladé dívky, aby začaly s literaturou. Tak to pak ano. Ach jo. Chtěla bych takové knihy hodnotit lépe, ale to bych se musela naučit sama sobě lhát.... celý text

Prokletý maturiťák 2011, Stephenie Meyer

[043/12] (ebook) Nejspíše už nějak měknu, ale nebýt té jedné jediné povídky, možná by mé srdce pookřálo a dala bych tomu slabé tři hvězdičky. Dostala jsem totiž mnohem víc, než co jsem od této pisatelské sestavy čekala a dvě povídky mi dokonce přišly, že kdyby se ještě trochu autorky snažily, dostaly by je na velmi dobrou úroveň. Jednoznačným kamenem úrazu celé sbírky je ‘Kytička na ruku‘. Ze všech je nejnaivnější a klidně bych mohla přísahat, že ji napsal adolescent. Dialogy nejpokleslejšího charakteru, postavy dětinské až hanba a hlavně, hlavně nesmysly. Nejvíce mi ale asi vadil ten konec. Bylo by přeci tak jednoduché, kdyby se hrdinka trošku zamyslela a přála si něco jako: ,Ať se vše vrátí před ten okamžik, než jsem si kytičku koupila.‘ Vše by se vyřešilo a konec s bubákovinou. Pokud ovšem chtěla z kytičky udělat ten nejzáludnější artefakt na světě, měla svou hrdinku naučit vyslovovat svá přání opravdu dvojsmyslně, aby pak výsledek odpovídal lidské chybě. Mezi slabší se také řadí, hlavně námětem, povídka první (‘Likvidátorčina dcera‘), která stylově pokulhává, ale hlavně nepřichází s ničím navíc. Vykrádá populární béčkový seriál, proti čemuž nic nemám, jen ten námět autorka přenesla do kategorie céčkové. Navíc mě docela naštvalo, že si potomka nejslavnějšího pseudoupíra představuje jako dítě árijských SS, když přitom jeho otec snad ani ve svém genofondu nic takového mít nemohl. Ale budiž, mhouřím oko seč to jde. Naopak mě mile překvapila superhrdinská záležitost ‘Přísně tajné‘, která je, opět až na dialogy, docela dost povedená a beru ji jako nejlepší počin z celé sbírky. Za ní o celý sáh snaživě klopýtá ‘Madison Averyová a Smrťák‘, která měla zajímavý potenciál, ale přišlo mi, že si na sebe autorka upletla bič. Příliš rozsáhlé téma a do povídky jen těžce uchopitelné. No a ten konec… raději nic. A co doposud nezmíněné ‘Peklo na Zemi‘? Řeknu vám, že jsem to moc nepochopila. Nezaujalo, nenadchlo a celé mi to přišlo bez nápadu. Ale oproti Kytičce to tolik knihu neshazuje.... celý text

Čerpadlo 6 2010, Paolo Bacigalupi

[042/12] (ebook) No, jak jen začít? Na tuto sbírku jsem se docela těšila. Bohužel mě ale docela zklamala. Po stránce zpracování se rozhodně nedá říci, že by autor neměl na to, aby ohromil literární svět, ale po stránce obsahové to na mě působilo dost… neoriginálně, nezajímavě a časem dokonce nudně. Autor se nevkusně opakuje a čtenář se postupně uzívá nudou. Když se na to celé člověk podívá zpětně, autor se věnuje pouze jednomu tématu s dvěma odbočkami. Co bude s lidstvem po ekologické či ekonomické krizi/katastrofě a jaká bude problematika s reprodukcí a výživou zbylého lidstva. To jest vše. Hledat v tom víc nemá smysl. A ať na to koukám, jak chci, vraždění neviňátek není nic strašného, když jste o podobně surovém světě četli v té samé knize už několikrát, pouze v jiném hábitu. Navíc se nemohu ubránit pocitu, že má autor zaběhnutý povídkový rozpis, který nehodlá (ke čtenářově smůle) vůbec měnit. Dvě třetiny se seznamujete s prostředím a duševním rozkladem hlavní postavy (jejichž popisy se co povídku opakují jen s nepatrnou obměnou) a v poslední třetině teprve dojde na jakousi neuspokojivou pointu. Kromě dvou povídek mě tedy čtení vlastně vůbec nebavilo a to ne proto, že by to bylo napsáno špatně, ale autor mi postupem času přišel příliš neoriginální. Neplodně přemýšlí jen o jedné věci celý život a každou novou povídkou se snaží znovu a znovu vyjádřit tu stejnou myšlenku a k tomu ji ještě opláštit hadříkem s cedulkou ŠOKOVAT. Jenže neustálé mletí o tom stejném nevzbuzuje kýžený šok, ale touhu po spánku s růžovími poníky papajícími duhu. Obsah po stránce charakterů je také stejný. Vždy vstoupíte do osudu někoho, kdo celý život vedl svůj dennodenní boj o přežití a TEĎ NAJEDNOU dochází ke zlomu, který má změnit jeho současnost a snad i budoucnost. Zlo je naivně napravováno, dobro krutě trestáno a něco zůstává stále stejné pouze s domnělou obměnou. Postava začne svou současnost vnímat jinak a v myšlenkách se stavět proti všeobecnému náhledu či slepotě na situace. Opět se to vše děje stále dokola a opět to nemá žádné kloudné východisko. Jsem tedy toho názoru, že si stačí přečíst pouze dvě či tři povídky a nemá smysl pokračovat dál. Pointa je vždy ve výsledku vlastně stejná. Prostředí se mění jen minimálně, charaktery jsou skoro totožné a zápletka jen mlhavě vzbuzuje odlišnost. Na druhou stranu je ale pravda, že je ta sbírka aspoň tematicky sjednocená. Pro mě ale nuda, nuda, nuda… a k velkému překvapení zase nuda, která se dočítala jen s notnou dávkou paličatosti a hrnkem opravdu silného kafe. Nikdy víc.... celý text

Návrat 2010, Lisa Jane Smith

[041/12] (ebook) Pokud to dobře chápu, tohle je vlastně už druhá kniha. Prvního záporáka autorka již sprovodila ze světa nemrtvého a tak do tmy noci musí vejít někdo zcela nový. A kdo to je? No... těžko říct. Kdo ví? Tento díl je totiž naprosto o ničem a jediné, co nám zde autorka sdělí je pouze to, že přichází nějaké nové zlo, které si dělá zálusk na znovu mladou a svěží Eleninu dušičku. Jenže to tak nějak nenavazuje na předchozí události a ty velké a čarovné techtle mechtle okolo Eleniných transformací se přemorfovaly do zcela nemobilní zdi, která od sebe jednotlivé příběhy úplně odděluje. Takže by se dalo říci, že je tohle počátek nového příběhu, který nejspíše hned tak neskončí. Alespoň podle toho "závratného" tempa, které autorka nasadila. Po literární stránce je to stále na to jedno brdo. Po obsahové stránce je to kupodivu horší. Tentokrát postavy opravdu jen mluví, mluví a mluví. Objímají se, jásají, hádají se a pláčou. Skutečně to je převážně emoční vodopád vyjadřující ty neuvěřitelné city, které k sobě postavy vzájemně chovají a je jedno o jaké pohlaví se jedná. Všichni milují všechny a ti, co vypadávají tak nějak z tohohle grupáčového smilstva, se jen tváří, že všechny nenávidí a upřímně posílají do pekel, protože v dušičkách a srdíčkách jim stejně haraší nehynoucí láska a oddanost, případně touha po přátelství a vřelém obětí. (O francouzácích a postelovém muchlání prostěradel nemluvě.) ALE(!) číst se to pořád dá. Dá a docela si u toho mozek i odpočine. I když ty úšklebky, culení se nad prudkou inteligencí věčných a nekončících romantických scén a to nekonečné pročítání o Óóóch a Ááách, je mírně jazykově skličující a nervy drásající, číst se to – opakuji – dá. A vlastně se i těším na další díl, protože takhle si spirituálně umrtvit duši… to nedokáže každá literatura. Ne, ne.... celý text

Ohnivá puška 1991, Karel May

[040/12] (ebook) Karel May a moře, to není nic pro mě. Prvních pár kapitol sice bylo fajn a docela jsem se těšila na opětovné setkání s Vinntouem, ale jak text pokračoval, čím dál více jsem se nudila a do čtení nutila. Ano, 'Ohnivá puška' je docela nuda. Vinnetou se zde vyskytuje jen minimálně a celé se to věnuje naprosto neznámým, nedůležitým postavičkám, kterých podle K.M. běhají po divokém západě celá kvanta. Dějová kostra je překombinovaná. Naprosto zbytečně se odehrává nesmyslné pronásledování bůh ví kam, které v sobě neskrývá ani špetku napětí. Navíc jsem se nemohla ubránit pocitu, že autor pouze vykradl sám sebe a nechal se inspirovat jinými svými příběhy. Také je ale možné, že právě 'Ohnivá puška' předcházela něčemu později daleko lépe zpracovanému. Tak či onak byl ale text roztahaný a absence větší účasti někoho známého to jen uzemnila. Postavy splývají s pozadím, ničím nevynikají a jejich touha po pomstě není nic tak podnětného, aby to pro čtenáře znamenalo něco víc. Indiáni jsou zde bráni pouze jako ti zlí, když nepočítáme Vinnetoua, který bílým tvářím celou dobu zachraňuje zadky a nebo je varuje před nebezpečím. Žádná jiná úloha na něj nepřipadá. Pro mě to prostě bylo obří zklamání.... celý text

Vítejte na onom světě 2010, Tonya Hurley

[039/12] (ebook) Co na to říct? Vlastně kniha předčila má očekávání. Jistě, je to jako každý druhý pokus o americkou teen komedii, ale tak, proč ne? Už dlouho jsem chtěla zkusit něco podobného i když předpoklad pro katastrofu je to takřka stoprocentní. Charlotte... Ach, ta Charlotte... Nenechte se zmást její inteligencí. Je hloupá, naivní, pošetilá a nesmrtelná romantička - prostě puberťačka v tom nejženštějším smyslu. Chce to vydržet, dostat se za její trapnou úvodní smrt způsobenou gumovým medvídkem a na výběr se dostane naprosto jiný, mnohem zajímavější charakter – Scarlet. Ta má totiž šmrnc, všech pět pohromadě a vůbec je taková… zajímavá. O ostatních postavách, zvláště mužském ideálu, se to ovšem říci nedá. Vůbec nevím, co na něm ty baby vidí… a že se o něj perou tři plus veškeré ženské pohlaví na škole. Zvláštní… Co je přitažlivého na již poslintaném zboží? Jinak ovšem to celé beru jako pokus o komedii. Už jen ta bizardní smrt, která potkala každého z duchů. Ne, že by ty vtipy byly směšné, ale dají se nalézt i bez hlubšího rozebírání textu. Občas jsou trapné, občas tuctové a lehce prokouknutelné již předem a jindy nedotažené. Ano, autorka nemá smysl pro humor, ale berme to tak, že se alespoň usilovně snaží. Styl psaní je trošku těžkopádný. Dá se na to zvyknout, ale chce to alespoň dvě krátké kapitolky, než na to dojde. Kromě stylu a chabého pokusu o humor navíc knihu potápí ke dnu nesmyslné dialogy, nesmyslné chování postav a navíc ten závěr… Takový obrat v chování Prue… prostě zarážející. Navíc jsem postrádala větší rozebrání světa duchů, ty OPRAVDOVÉ pocity a ne ty povrchní, které Charlotte cítila během zvykání si na ektoplasmu. Zkrátka, je to celé nedotažené, vcelku špatně napsané a námět není nic světoborného, ale kupodivu jsem se při tom docela i bavila. Na vypnutí mozku naprosto vyhovující. Na zabití večera, když není co pořádného dělat, dostačující. Ale nemyslím si, že z toho budou lidé v cílené skupině tleskat nadšením. Je to prostě zábavné svým blbým způsobem.... celý text

Jedenáct 2012, Mark Watson

[038/12] Pro mne docela příjemné překvapení. Příliš pozitivní ohlas bývá na škodu, ale v tomto případě mi to ani moc nepřišlo. Ne, že by to byla dokonalost sama, ale velmi mě kniha i autor překvapili. Sice bych se nebála trochu přitvrdit a být na čtenáře hrubější a přísnější, snad i krutější a po stránce myšlenky brutálnější, ale jinak... jinak jsem byla opravdu spokojená. Xavier je sympaťák. I když se za ním táhne záhadná temná minulost jako stín s krumpáčem, lopatou a jámou připravenou na krchově, je na něm něco... přitažlivého. Celou dobu jsem si ho představovala, i když k tomu nebyl důvod, jako zarostlého, rozcuchaného a uváleného chlápka, který na ulici nechtěně děsí děti a ve vytahaném svetru a s kruhy pod očima se každé ráno belhá pro mléko do samoobsluhy. Místo toho to měl být normální chlap, který si akorát neumí uklidit a ženy vyhledává pouze skrze náhodu a nikoli cílenou činnost. Ale přeci... měla jsem svou vlastní, byť nepodloženou, představu, která mi ovšem v konfrontaci s Pippou začala mírně kolabovat. Styl je fajn. Docela svěží, čtivý. Text není obalen do zbytečných keců a po dějové stránce se to stále někam posouvá. Pippa je docela čupr baba, která to umí vzít hezky od podlahy a s ničím se po výrazové stránce neséří. Jediná postava, kterou jsem neměla ráda a ani jsem se o opak nesnažila, byl Murray. Nevadilo mi, že koktal, ale to jeho slabošství, neschopnost se nechovat a nemluvit jako deb*l a to upínání se na Xaviera... Zkrátka jsem se přes tu jeho povahu nedokázala přenést. Samozřejmě, nemůže nám být sympatická každá postava. Suma sumárum, docela pěkně jsem si početla a rozhodně posílám knihu do oběhu. Skrývá se v ní totiž pár zajímavých a dobrých myšlenek, které mohou do jisté míry někoho vyvést z rovnováhy a snad to i některé jedince k něčemu přivede. Jistě, není tam pravděpodobně nic, co by už někdo někde neřekl, ale přeci jen... Někdy je dobré si to přečíst zase a vůbec... každý někde musí začít a přečíst to poprvé.... celý text

Ticho 2011, Becca Fitzpatrick

[037/12] (ebook) Kupodivu mě to opět začalo docela bavit. Po tom strašném druhém dílu mě to opět zaujalo. Jenže, když se na to tak koukám zpětně, co se vlastně ve třetím dílu událo? O co tam šlo a co se vyřešilo? Ne, že bych neznala odpovědi, ale nějak mě to nedokázalo plně uspokojit. Kladem určitě je, že to nebylo tak přeslazené. Mínusem, že jsem v tom opět viděla až přílišnou inspiraci žánrově podobnými knihami. Na jednu stranu mě potěšila částečná rekapitulace děje zamaskovaná do Nořiny amnésie, ale na stranu druhou mi to připadalo chudé na napětí, akci a na tak velký rozsah to bylo opravdu hladové po nějakém kvalitním obsahu a ději. Jiné pozitivum ale zase vidím v tom, že byla ta prostoduchá Vee odsunuta do pozadí a v knize se tolik nevyskytovala. Na můj vkus je příliš jednoduchá, líná a otravná. Musí se jí ale přiznat, že díky nově získané averzi vůči zrádným mužům už neběhá za každým poklopcem a vůbec se jí trošku zklidnily hormony. Jinak si moje sympatie ale stále nezískala. Nora naopak naprosto zakrněla ve svých postojích, nevyvíjí se, nepřichází s novým způsobem myšlení a opět nesmyslně štěká na každý druhý strom v naprosto nevhodných situacích, které hrotí jen a pouze ona svým hysterákem a nevím proč, ale Patch mi tentokrát připadal jako chcíplá makrela dlouho ležící někde na rozpáleném molu. A co záporná postava?... Nedá se říci, že by se autorka nesnažila, ale všem těm zlým a bubákovským postojům se dalo jen těžko věřit. Nedokázaly vtáhnout a přicházely stejně suše, jako odcházely. Žádné rozčílené pohledy a ani tajné svírání palců se ani tentokrát nekonaly a tak tedy konstatuji, že to je kniha opravdu průměrná. Navíc se tentokrát autorka ani trochu nesnažila nějak maskovat hlavního zloducha a vše nám prostřela na zcela čistý ubrus tak, abychom naopak všechno viděli zcela jasně a nic nás nemohlo překvapit. Vedlejší postavy z předchozích dílů byly použity minimálně a tak nějak mám pocit, že to celé bylo hlavně o popisech činností jednotlivých aktérů, nikoliv o nějakém větším rozvinutí děje. Celá tato kniha je tedy spíš jakási vatová výplň celé série a mlžný opar, který má zastřít ten fakt, že autorka nevěděla, jak dostat do děje tu "monumentální" bitvu, kterou okoukala jinde. Už předem tuším budoucí katastrofu v podobě čtvrtého dílu, která nikdy nemůže podle rozložených indicií dopadnou dobře ani jako iluze.... celý text

Terror 2007, Dan Simmons

[115/11] (ebook) Já se vážně snažila! Dokonce jsem i prvních sto stran byla hrozně nadšená. Chtěla jsem vědět, jak si autor dokáže pohrát s událostí, o které nás učili už na základní škole. A tak jsem v hrubých rysech věděla do čeho asi jdu a těšila jsem se. Jenže... nějak to prostě nefungovalo a já se smutkem konstatuji, že mě Simmons nijak na pedel neposadil. Ani předtím, ani teď a do budoucích let to také světle nevidím. Takže nejspíš čau a šáteček. Nejdříve se dostavil pocit, že jsem určité události a slovní obraty už někdy někde četla. O to horší bylo zjištění, že to bylo ve stejné knize a jen o pár řádků blíže začátku. Jak to? Autor se jednoduše opakuje. Zbytečně rozvádí nedůležité a nepodstatné věci, kterými se snaží přiblížit postavy čtenářům a vyplnit prázdná místa. Jenže, sotva se o někom něco dozvíte, najednou z děje zmizí tím či oním smrtelným způsobem. Takže je vám následně předvedena další postava, která o dalších pár stran zařve takřka úplně stejně. A tak to jde celou knihou. Smrt si nikoho nevybírá a vy už předem víte, že v okamžiku, kdy vám blýskne hlavou něco jako: ,Čéče, s tebó by mohla bét docela bugerpárty', můžete se rovnou obléct na funus. Zkrátka nudný stereotyp, který je nastavovaný neslanou a nemastnou kaší, do které by ani toulavý, zbídačelý a parazity prolezlý werewolf raťafák nestrčil. Dokud v příběhu figurovaly tři postavy (Mlčenlivá dáma, Irving a Goodsir), měla jsem alespoň někoho, na koho se mohu těšit a spolehnout. Jenže v první polovině knihy se všichni tři vyskytovali jen opravdu poskrovnu a když už se začali podezřele hemžit bylo jasné, že to nebude mít dlouhého trvání a mně se zase pokřiví obličej nesympatickou křečí vůči autorově stylu. To jeho přeletování z postavy na postavu bez větší psychologie a procítěnosti. Ta jeho plochost, absence snahy vyvolat úzkost z omezeného prostoru a ponorkové nemoci. Občasná nelogičnost a neuvěřitelnost, že všiváci se projeví až po dvou letech. Pokud chtěl ovšem napsat pouze gore hadrmaso s jakýms takýms historickým podkladem, měl tu směšnou parodii na vyvražďovačku alespoň pořádně osolit. Ten přerostlý bubák se špatnou manikúrou byl naprosto nemožný. Nebylo se čeho bát, protože ho autor vystavěl za hranice lidské představivosti. Navíc jsem celou knihu postrádala nějakou mytologii, která by to krásně podtrhla a která se, jako nějaký výsměch, ukázala až na posledních stránkách. Jediný silný zážitek, který si z toho celého tedy nakonec odnáším je ten, že umřít na kurděje je k******y hrozná smrt a každý “moderní“ člověk, který kdy vztáhl ruku na domorodé obyvatelstvo v neprávu by zasloužil vykuchat a za koule pověsit na ráhno. A právě pro to všechno a přitom tak málo se nedokážu donutit dát nadprůměrnou známku.... celý text

Poselství růží 2012, Leila Meacham

[035/12] Tak tato kniha mne docela překvapila. A to nejen dobře schůdným literárním stylem autorky, ale i samotným příběhem. I když je banální a i když každý ví, že to dopadne dobře, funguje to skoro na výbornou. Klasický román současné autorky, která podle všeho ve svou práci opravdu věří a píše s chutí a ráda. Zkrátka, posadila mě na zadek. Postavy jsou různorodé a co je nejdůležitější, vyvíjí se. Jejich pohledy na život a názory na svět kolem se s jejich přibývajícími léty mění a zrají. Rozjařené a prudké povahy se postupně stabilizují a mladí a neklidní se stávají dospělými v tom nejlepším slova smyslu a konečně vidí dál, než jen na špičku svých bot. Vidím v té knize klasickou řemeslnou práci 19. století. Nic splácaného na koleni za pár dnů, nic uspěchaného a nedomyšleného. I když závěr je dejme tomu mírně naivní až úsměvný, nějak jsem se mu nedokázala přímo vysmát. Ano, autorka mě dostala a dalo by se i říct, že ve mně konečně někdo zase probudil i trochu z té ženské stránky. I když rozjezd knihy je zpočátku zdlouhavý, jakmile začne Mary vyprávět svůj životní příběh, vše se tak nějak ustálí do pravidelného rytmu. Některé postavy zpočátku člověk nesnáší, ale, jak už jsem psala, ty se stále mění a nakonec si čtenáře usmíří snad úplně všechny, které na něj předtím působily negativně. I když to není stoprocentní práce, umím ji ocenit. Je v ní několik nenucených emocí, žádné vydírání a vůbec by se dalo říci, že je to docela realistické povídání. Příliš jsem sice nesympatizovala s nejmladší, až příliš moderní, generací rodů, ale to se nedá nic dělat, když se v jedné knize odehraje snad 65 let z 20. století. Jen to prokletí rodu mohlo být důraznější a občas se autorka mohla pozastavit, například ve válečné vřavě, a vylíčit i něco navíc. Něco, co čtenář předem vůbec nečeká.... celý text

Střední hra 1998, Dan Simmons

[036/12] Pochopila jsem, že jeden význam tato část teoreticky může mít. A to ten, že pokud si to přečte nějaký jednodušeji se projevující mladý člověk, možná si konečně uvědomí, že říkat "vole" v každé větě místo tečky opravdu nemá kýžený smysl a místo domnělého efektu sebejistoty a touhy po respektu ostatních to v okolí vyvolává pouze trapnost, trapnost a zase a znovu trapnost. Celkově na mě kniha zapůsobila jako sjezd důchodců s černošskou stevardkou v uličce zájezdového autobusu. Sjezd důchodců, kteří vraždí lidi na potkání a jen to je vlastně náplň jejich života. Sjezd důchodců, který je plný zvrácených existencí a podivných hráčů, kteří si rádi hrají. Jenže... no a co? Mně se záporné postavy líbí více, než ty kladné. Protože na rozdíl od těch kladných alespoň ví, co vlastně chtějí. Zatímco partička směšných a pomstychtivých klaďasů běhá od ničeho k ničemu, ti zlí, zlí, zlí stařečkové prostě přemýšlí nad tím, jak co nejlépe zahrát svoji partii. Čí život má potom smysl? Kniha by potřebovala proškrtat a to jako celek. Celek, kterému by se zrušilo 50% textu a tak se smrskl na svižnou, čtivou a hlavně smysluplnou knihu, která by vám obsahem zlomila čelist a přivedla vás k literární extází. Jenže to se už nestane a místo toho tu máte knižního důchodce na pokraji mělkého hrobu, který se plazí na místo svého posledního odpočinku po zemi s prsty zaťatými do vlhké hlíny a to celé dělá jen proto, aby tu, mezi pozůstalými, už nedělal binec. Z toho tedy můžete vyčíst, že se mi kniha nelíbila. Jediné, co ji zachraňuje od propadu do bezedné jámy braku je dobrý literární styl. Myšlenka, charaktery, atmosféra, samotné dialogy a vůbec některé dějové nesmysly, to je jen koule u nohy, která to celé táhne do pekel rychlostí hraničící s pohybem světla.... celý text

Dva v buši 2001, Gerald Durrell

[034/12] To už je let, kdy jsem otevřela první Durrellovku. A tak se k ní jednou za čas zase vracím a zase se nořím do zemí, které možná ani nikdy na vlastní oči neuvidím a nechávám se unášet představami a vzpomínkami těch druhých. A jsem ráda za to, že něco takového existuje, protože alespoň takovým způsobem mohu nahlédnout do tajů a záhad matičky přírody. Názor na knihu 'Dva v buši' se u mě nemění ani po těch X letech. Do konce života budu mít v paměti tu legendární scénu s dopravou vajíček slípky takahe. To je prostě věc, která mě dostává smíchy do kolen snad pokaždé. U ostatních pasáží tomu tak ale není. Některým jsem se smála tehdy a jiným až teprve teď a přitom zapomínám na ty scény, které mi vyvolaly úsměv kdysi. Docela se to mění, ale i tak je to přitom skvělé čtení na odreagování, když člověk prostě nemá náladu na ten (někdy) tak otravný svět kolem. Ovšem pozor! Musíte mít rádi zvířátka. Autor se nebojí vyslovit své názory a povzdechy nad lidskou hloupostí a až neandrtálskou primitivností. Řekne co si myslí s posmutnělým úsměvem na tváři a přitom vás samotné donutí se trochu zamyslet. Pak opět nastolí svůj lehký humor a s občas docela velikou nadsázkou dále vypráví o tom, jak ho zalehl pštros, jak se jim potajmu chechtala březí klokanice a jak udělali z tučňáka málem filmovou hvězdu. Jejich kameraman je pak postavička sama o sobě a člověk si dokáže toho stále otráveného človíčka představit v docela živých a reálných barvách. Ale i když tu knihu mám docela hodně ráda, stejně postrádá něco, co by jí dalo tu plnou hodnotu. A i když je to nejspíše škoda, nepřipadám si, že bych jí křivdila.... celý text

Zahájení 1998, Dan Simmons

[033/12] 'Terror', i když jsem ho z nepochopitelných důvodů ještě stále nedočetla, mě zaujal ihned. A stačilo mi k tomu jen těch pár prvních stran. Jediný důvod, proč jsem ho tedy nedočetla, je ten, že z nějakého neznámého důvodu nemám ráda dlouhé příběhy v jediném svazku. A přitom si někdy ve skrytu duše přeji, aby to ještě nekončilo. Aby umřelo víc všiváků a ty nekonečné bitvy v závěru trvaly opravdu do nekonečna. Více smrdících skřetů, culících se elfíků a ďábelsky se smějících intoušů. A proč o tom vlastně píši? Protože 'Zahájení' pro mě bylo obrovským zklamáním. Ani se mi nechtělo věřit, že je zde autor totožný. Zápletka bez většího nápadu, nepřehledné postavy, žádný vůdčí charakter a trhané skoky v čase a prostoru. Žádný z charakterů mě nedokázal zaujmout. Odporné praktiky příslušníků nacistické armády mě nijak nezvedly ze židle a vlastně by mi ani nevadilo, kdyby postava, která tyto pasáže vypráví, při noční hře v hrádku zemřela. Samotný překlad mi přitom nevadí. Čte se to plynule, srozumitelně a jasně, ale celkový námět mě jednoduše nedokáže vtáhnout. Dokonce jsem se i párkrát pousmála nad autorovou naivitou. Ale co už. Ani ten šikmý stožár v Pise nepostavili za noc a tak, pokud je (neinformovala jsem se) tohle jedno ze zahřívacích autorových děl, dají se zpětně nedostatky odpustit. Nejsem schopna se orientovat v jednotlivých vztazích. Kdo drží s kým a kdo jen předstírá a drží na oko. Kdo je horší než tamhleten a proč právě tamhleten má pifku na toho. Jediné charaktery, které jsou naprosto zřetelné a jasné, jsou ženského pohlaví. Nic si z příběhu neodnáším. Nechápu, proč někoho tolik burcuje smrt pár bezvýznamných lidiček. Jakoby na světě neumíral někdo každý den. Jakoby se právě zde děla jediná nespravedlnost na světě. Největší problém mám tedy s tím, že tento literární počin vůbec nechápu. Proč vznikl, co měl autor jako hlavní motiv a kam to celé spěje. Na tak rozsáhlou knihu je to téma slabé jako perlivá voda bez bublinek a celkově mi připadá, že je kolem toho nablemcáno až příliš zbytečné maskovací špíny, která má napomoci předstírat, že o něco jde. A ono jde přitom leda tak o velký trolí prd s mrtvou Sněhurkou v závětří. Nemohu se tedy ubránit pocitu, že na konci bude stejně většina protagonistů mrtvých a vzhledem k tomu, že se v nich neorientuji, mi to stejně bude jedno.... celý text

Neřesti mé krve 2012, Maureen Jennings

[032/12] Příběh jednoho kanadského detektiva pokračuje. Vedlejší postavy odcházejí stejně jako přicházejí a k mému velkému potěšení se některé dokonce vrací z dějového archívu. A právě za to v tomto dílu děkuji. Za návrat jedné z postav, na kterou jsem se celou dobu těšila asi nejvíce. Samotný příběh je opět dobře zpracovaný. Lehká detektivka na mírné zapaření šedých buněk mozkových. Trochu jsem se obávala, že autorka až příliš zabředla do zajetých kolejí dvou případů, problematických domácností a klasických zápletek, ale tentokrát nás vzala na úplné dno historické Kanady, za což děkuji. Sice bych konečně uvítala i nějakou vyšší hru, kdy může Murdochovi po každém kroku pod podrážkou zakřupat tenká vrstvička, která ho nese jen s vypětím všech sil nad propastí kariérního konce, ale ani prostředí bezdomovců, žebráků a tuláků není od věci. Zase se rozšířil plánek z části fiktivního Toronta, naše představy byly okořeněny o další sféru a Murdoch si udělal další známé, které by mohla autorka využít pro příští příběhy. Na Maureen se mi nejvíce líbí dobové detaily. I když se nevrhá do monumentálních dobových extrémů a nepopisuje každou malůvku na nočníku, obraz tehdejší doby je lehce představitelný a nenáročný. Člověk odbourá svou mysl a ponoří se do špíny a pachu síry, což není před spaním pro zajímavé sny úplně od věci. Text se čte stále dobře a hezky to utíká a vůbec bych se nebránila hutnějšímu příběhu. Na druhou stranu je psychologie postav stále slabší a povrchní a i když Murdoch má za sebou již 6 svazků, stále je mu jen těžko vidět do hlavy. Ovšem, takový je autorčin styl a ten se nejspíše hned tak nezmění. Co od ní ale doceňuji jsou poznámky k historickým faktům, které nějakým způsobem pozměnila. Docela by mě zajímalo, jak na vlastní oči vypadá čelní stěna bývalého chudobince.... celý text

Jedenáct minut 2003, Paulo Coelho

[030/12] Kniha se pro mne na střední škole stala peklem. Nejhorší rest v mém literárním životě. Přitom s ostatními knihami od pana Coelha jsem nikdy neměla problém. Byť můj názor na jejich literární hodnotu nekráčel ruku v ruce s nadšením, byly jeho knihy alespoň čtivé. Ale ‘Jedenáct minut‘ bylo, je a bude pro moji maličkost vždy infernem, které se rozpoutalo na povrchu zemském. Styl, jakým je kniha napsána, je hrozný. Nudný, těžkopádný a nezáživný. Autor se neúnosně opakuje, slovo „láska“ przní při každé (ne)vhodné příležitosti a i přes to, že si kulisy prostituce zvolil zcela dobrovolně, obchází kolem po špičkách a hluboko do obličeje má staženou kápi, aby se náhodou neprovinil proti morálce. Na co autor volí takové téma, pokud není schopen je popsat a vyjádřit pádnými slovy? Stud, odtah a škrobené puritánství. To je to, co z této knihy cítím i po letech. Ano, mluví se o sexu a pohlavních orgánech, ale Coelho není schopen tato slova použít tak, aby padla na úrodnou půdu a vzbudila alespoň známku realističnosti a dokázala vtáhnout. (To i biblické příběhy s ohnivými falusy démonů a ďáblů vztyčenými, až někam těsně pod podlahu domu nebeského, vzbuzují větší dojem prostopášnosti, než toto cosi.) Hrdinka je nesympatická. Ostatní postavy jsou zbytečné. Monologické diskuze nevedou od ničeho nikam a nemají žádnou myšlenku a ani nápad. Autor nepřichází s ničím novým a vlastně ani není jasné, o co přesně mu jde. Moralizuje snad o tom, že ,,láska“ i sex přenáší? Budiž, ale je to natolik dětinské, až to hraničí s pohrdavým úšklebkem. Kniha navíc postrádá kabátek čtivosti a místo toho na sebe bere podobu opilého syna ulic, který se mátožně a bezmyšlenkovitě potácí od lahve k lahvi a spát chodí do kanálové stoky. Když jsem knihu brala poprvé do ruky (16.-17. rok života), otrávila mě a já se nedostala ani do Švýcarska. Hloupá Marie bez špetky bujné osobnosti. Zoufalá hlupačka neznající ani svou rodnou zem, která touží po lásce. Je mi jedno, pokud mi není hlavní postava sympatická, ale musí být v příběhu někdo, kdo její roli zastane. Tady ovšem není nikdo, kdo by ji nahradil na poli sympatií a kniha tak pro mě ztrácí i bod za absenci někoho, kdo by mě příběhem provázel s chutí. Proto jsem tenkrát i teď postrádala nějaký důvod, proč knihu dále číst. Tenkrát jsem to zbaběle vzdala, ale dnes jsem si řekla, že ne. Neuteču. Nechci zase dalších X let obcházet skříňku knihovny obloukem. Stálo mě to spoustu sil. Orosené čelo potem, nechuť knihu otvírat a pevně zatnutá čelist, která mi způsobovala bolest. Už nikdy víc, ani kdyby mi za to platili.... celý text

Zlomený meč 2003, Poul Anderson

[028/12] Kompozice obálky (2003) je ohavná. To mě také zprvu odrazovalo od koupě, byť za směšných pár korun ve výprodeji. Strašná barva, nesmyslné doplňující obrázky v rozích a nesourodé písmo. Nakonec jsem se ale odhodlala a knihu si vzala. Pak nastala další fáze, kdy jen stála na poličce a já na ni sem tam pohlédla, ovšem bez většího zájmu si ji přečíst. Nakonec jsem se ale odhodlala a kniha mi pomohla docela příjemně zkrátit dlouhou jízdu vlakem, plnou opilých Němců a pohoršených Angličanek. První třetina knihy je zajímavá více stylem, než obsahem. Připomíná totiž klasická vyprávění starých bájí, která se skládají převážně z popisů děje s minimem dialogů. Rychlé, velmi razantní tempo střídání jednotlivých událostí a zvratů, které vlastně slouží hlavně jako vysvětlení budoucích událostí, které mají teprve nastat. Bohužel, to také znemožňuje, že se čtenář není schopen blíže seznámit s postavami a vžít se do jejich osudů. Působí to ploše a odtažitě – přesně tak, jak se na autorovu dlouho nevydanou prvotinu sluší. Druhá třetina mě potěšila především větším záběrem v oblasti mytologie západní části Evropy. I když je zde použito daleko více dialogů a jakýchsi rozborů aktuálních pocitů a náhlých pudů hlavních postav, stále to působí ploše a nedodělaně. Žádný z charakterů si mě nedokázal získat a dvě z vedlejších postav se mi neustále pletly nepřiměřenou podobností jmen, i když každá stála na jiné straně válečné fronty. Příběh sám o sobě nepřináší nic nového. Snad pouze další z potencionálních světů, které si zaslouží další literární odbočky. Jedná se pouze o klasický boj mezi dobrem a zlem okořeněný sociálními zápletkami a problematikami, které známe již z klasických antických mýtů a legend. Nic nového, nic převratného, ale pro zájemce o stará božstva alespoň něco trochu zábavného. Na informace nijak hutné a na pevné držení palců v zaťaté pěsti málo kořeněné. I když byla kniha proškrtána a mírně poupravena bez větších zásahů do děje, postrádá dynamiku a napětí. Události jsou předvídatelné a okamžiky, které by měly být dramatické a napínavou atmosférou jen crčet, se malátně potácí s pintou piva někam na močící plácek. Žádné drama, žádné vzrušení, jen jakási povinnost.... celý text

Dítě noci 2011, Maureen Jennings

[027/12] Po dlouhé době jsem zase zabrousila do Kanady plné kriminálníků a opět strávila nějaký ten večer pod lampou se známými fiktivními přáteli. A ani tentokrát mě paní Jennings nezklamala a čtení jako takové nebylo v žádném případě utrpením. Příběh, jako takový, mi přišel o něco slabší. Hlavně první polovina neobsahuje žádné převratné informace k hlavnímu případu a spíše se věnuje problematice Murdochova soukromého života a seznámení čtenáře s novými postavami, které budou nejspíše hrát nějakou roli i příště. Trošku mě zklamal i ten fakt, že patoložka byla podle všeho jen epizodní postavičkou, která vlastně v dalších knihách nehraje žádnou roli. O to víc mě překvapila změna, která nastala ve společnosti okolo kníratého detektiva. Jak už jsem ale psala, detektivní sféra je posunuta tak nějak do ústraní. Pozornost se jí věnuje převážně, až ve druhé polovině. A celkové řešení je vlastně jen souhrou náhod, nikoli dedukce, poněvadž na tu má Murdoch příliš málo vodítek a informací. Na druhou stranu je ale zápletka zločinu jedním z těch témat, která dokáží zaujmout stále. V člověku se probudí jakýsi podprahový odpor, který se probudí pokaždé, když na podobnou otázku lidské zrůdnosti narazí. Tedy alespoň u těch, kteří se něčeho podobného dobrovolně neúčastní.... celý text

Poštolka pro pacholka 1989, Barry Hines

[026/12] Ne, že by se to nedalo číst, ale vzhledem k tomu, že kniha byla zfilmována, čekala jsem jednoduše něco víc. Ve výsledku je to kniha, která jednou nožkou volně čouhá do vzduchoprázdna podprůměru. Dokonce teď ten film ani nechci vidět. Byla jsem v očekávání, že se bude jednat o sondu do hlouby duše nedoceněného a o mateřské city ochuzeného chlapce. Tragickou novelu o životě v chudých poměrech, kde dítě může hledat jakéhosi přítele pouze v němé tváři. Bohužel, není tomu tak. Psychologie hlavní postavy je pouze povrchová, autor nedokáže čtenáře vtáhnout do tvrdého života šikanovaného a nevzdělaného jedince. Z knihy není cítit strach z budoucnosti a ani cit k zvířeti. Jen plochá lhostejnost o všechno. Ani jedna z postav mě nezaujala. Typické charaktery, které můžete vidět všude kolem sebe. Místo toho, aby dal autor důraz na problematiku jejich chování se k ostatním a vůbec na to, co vlastně tak strašného dělají, vzal to jako samozřejmost. Nikdo to tedy nemůže brát vážně a tak je člověku osud mladého Billyho úplně lhostejný. Jeho problémy jsou dnes vidět všude a na každém kroku a proto ani to nedojímá. Nic, až na poslední pasáže, není hnáno do extrému a tak to celé nemá emocionální sílu. Navíc vztah chlapce a ptáka je také plochý, jako prkno. Konec je navíc v mnoha ohledech otevřený. Čtenář se nedozví o tom, jak bude život chlapce pokračovat dál, není vyřešen vztah žáka a učitele a vůbec to, jestli se něco změní. Jestli se jeho vášeň k ptákům ještě prohloubí a nebo to pověsí na hřebík. Co bude jeho zaměstnání a jestli to alespoň trochu hne s jeho matkou. Zkrátka, skončí to tak, jak to začalo. Ať na to tedy koukám jak chci, není to zrovna kniha, která by vůbec stála za přečtení. Na druhou stranu to nikoho ani duševně nepoškodí a těch pár stran není nepřekonatelných.... celý text