meluzena meluzena přečtené 500

☰ menu

Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech

Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech 1967, Jevgenij Ivanovič Zamjatin
5 z 5

Líbezná staromilská divadelná hra. Divadlo na divadle. Chaldejové (staří ruští komedianti) nám zahrají divadlo, v němž se převlékají na scéně za jednotlivé postavy. Má to spád a šťávu, jadrná lidová mluva i slovní humor založený na zkomolení složitých slov nevzdělanými vesničany jsou tak úžasně přeložené do češtiny, jako by hra ani nebyla napsaná jinak než česky, a to včetně rýmů. Zároveň je to hra tak ruská, že to ani víc nejde – je to esence ruské potrhlosti a vznešenosti. Má to kouzlo, kvůli kterému máme rádi Mrazíka a třeba Svéráz národního lovu nebo Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. A slovní humor Lennonova Písání. Car se od Kurýra Sedmimíla dozví, že „Engličany posedla pejcha, (...) prej u nás všecko odzdola nahoru stojí za starou bačkoru a (...) že englický a švábský mistři dají našim fleka.“ Car se zamračí, nechá si přinést pokladnu a najde v ní mechanickou blechu v briliantovém ořechu. Kozák Platonov mu osvětlí, že „řečenou blechu Carovu pantatínkovi přinesli Engličani prezentem“. Car poručí, aby Platonov vzal blechu „na examen do města Tuly naší otčiny“, aby „tulští mistři ty Engličany utřeli jak zákon káže.“ Tulani se zavřou na závoru, 40 dní a 40 nocí nevychází a jenom ťukají. Tulani nechtějí prozradit tu tejnost, tak se Platonov a tulský mladík Levák vydají do Englicka. Dlouho to vypadá, že tulani s englickou blechou nic nezmohli, ale Levák nakonec všechny překvapí, jako dárek od Engličanů dostane „hacafrak dvorního troubydůra“ :-) a od Cara... Inu, přečtěte si to sami. Stojí to za to. Doporučuju všema deseti. --- „Hrom do koruny! Tohle je celá bleší persona, to se podívejme! Ne, na tohle musí přijít jinej kos.“ --- - LÉKAŘ-APATYKÁŘ: Jde o takřečený hmyzí monument v podobě blechy. Je ukována z nejčistší ocele a není to naše, nýbrž cizozemská práce. Víc vám o té bleší odlitině nemůžu říct. - CAR: Díky. Tak a teď dobře poslouchej, von Drekštajne, jestli v tu ránu nevysmejčíš, odkud se vzala v mojí kase tahle cizí podlitina a k čemu je dobrá, budeš krmit blechy a šváby v nevolnické base! - DREKŠTAJN: Veličenstvo, všecko do datejlu vyzím. Jenom mi dej lhůtu do zejtřka. --- „Fuj tajksl! Klouže, potvora, jako husa na ledě. () Láry fáry! Tady je zapotřebí ženská šikovnost. Ženská má prsty jako blechy, dokonce umí i jehlu navlíknout. Hej.. Hola, Malafjevno! Sem spěchej, všeho nechej!“ --- „Vem si blechu a ujížděj štando pede na Tichý Don.“ --- - MISTR NAD MISTRY: Vypadá jako svatej utřinos, zatím je to kos! Toho ani vodkou neopiješ, natož rohlíkem! - ALCHYMIK-MECHANIK: Svatá pravda. Ten nevleze v botách do rybníka! Ale počkej, my mu ukážeme ty největší divy a uvidíš, jak spustí stavidla! Copak nevíš, že je lechtivej na čest? (LEVÁKOVI) Tohle zařízení – to eště nic není. Jen počkej, to budeš teprvá kroutit fousama! --- „LEVÁK: Mně se zdá, že jsme tu z vejletu! (Uvidí na schodě slupku od semínka, zvedne ji.) Namoutěkutě! Slunečnicový semínka! Tak to jsme vopravdu doma: Však se nadarmo neříká: Lepší doma krajíc chleba, než v cizině kráva celá! To mně to hejbá osrdím.“... celý text


Dcera sněhu

Dcera sněhu 2012, Eowyn Ivey
2 z 5

Mrzí mě to, ale na rozdíl od mnoha komentářů já nadšení z této knížky nesdílím. Možná nedokážu najít konkrétní důvody, ale po dočtení cítím jakousi pachuť, jako bych byla podvedená. Přijde mi, jako by autorka nevěděla, o čem to chce napsat a v jakém žánru. To, o čem píše anotace (pohádkovost, možná magický realismus) je jen kus knížky (a je opravdu nádherný). Jenže pak člověk dostane ránu mezi oči, že nene, to všechno je reálné, drsně lidské a vysvětlitelné, a pak zase nene, hleďme na ta kouzla - atd., několikrát dokola. V reálných kusech mi překážela pohádková prvoplánovost a ne-uvěřitelnost postav a jejich vývoje. Z pohádky a reálu udělala autorka roládu a několikrát nás nachytá, že to je přeci reálno a pak zas, že to přeci není reálno – jako by si pohrávala s čtenářovou důvěřivostí a vždycky z něj udělala hlupáka, že jí na to zase skočil. Pro mě to přelévání mezi nimi pohádkou a reálnem tam a zase zpátky nefungovalo, nedrželo to pohromadě. Tohle tančení mezi žánry a tahání čtenáře za nos chce mistrovskou lehkost a eleganci, aby se čtenář zasmál sám sobě, což se tady podle mne nepovedlo. Jako by autorka chtěla zvládnout víc, než na co stačí. Asi si radši najdu a přečtu onu starou ruskou pohádku o Sněguročce.... celý text


Madisonské mosty

Madisonské mosty 1994, Robert James Waller
3 z 5

Část o „neodolatelném kouzlu vzájemné přitažlivosti“ (jak se píše v anotaci) je opravdu úchvatná. Skvělé vnitřní rozhovory obou hrdinů: valí se na ně vášeň, ale ne zvířecky, aby vše převálcovala, oni ji naopak pozorují „zvenku“ – prostě vnitřní dialogy vědomých bytostí, které čtenáře baví, „rajcují“, jsou smyslné, ale ne laciné – tomu říkám literatura! Pokud jste někdy něco takového zažili/y, můžete si oživit svoje vzpomínky, a pokud ne, můžete aspoň snít, jaké by to mohlo být. Není to totiž jen o až animální fyzické přitažlivosti, ale i o dalších, mnohem vyšších hodnotách „posledního kovboje“, které táhnou. Ovšem s „hodinou pravdy v okamžiku rozloučení“ (jak to nazvala anotace) je to najednou jiná kniha, kterou bych klidně odložila. Ne kvůli samotné „hodině pravdy“, ani rozhodnutí, které oba hrdinové učinili – tu tíhu jsem cítila velmi silně. Ale text má těžkou zadel, příšerně a lacině, prvoplánově tlačí na city a ubohé čtenářky (kniha je v kategorii „pro ženy“) mučí sáhodlouhými sladkobolnými litaniemi po lopatě vysvětlujícími, že se ti dva za těmi vysokými hodnotami nemůžou vydat, z ohleduplnosti k tomu druhému (cože?!) a zároveň až sebemrskačsky popisují, jak moc je to celé ty roky drásá. Čtenářky možná roní krokodýlí slzy, já obracela oči v sloup. Autor prý text napsal za 11 dní a byl určen jen přátelům. Za mě na něm mohl ještě pracovat a být v druhé části stejně distinguovaný a zdrženlivý (pointa konce obou životů jako by mi dávala za pravdu). I zarámování celého příběhu do setkání spisovatele a Francesčiných dětí v současnosti jako by bylo šito horkou jehlou a chtělo ještě (hodně) učesat. Ne, jako celek mi to nesedlo – jako luxusní vlněné sukno přišité k dederonu a zabalené v papundeklu :) (Na téma "posledního kovboje" mě daleko víc chytl třeba Muž se srdcem kovboje – ale to je samozřejmě úplně jiný příběh.)... celý text


Omyl

Omyl 1981, Antonis Samarakis
5 z 5

Geniální. Výborně vystižená obludnosti profízlovaného státu. I to, že postavy nemají jména, ale hlavními postavami jsou vyšetřovatel, manažer, on, šéf atd. působí skličujícím a odosobněným dojmem. Obyčejná situace: v kavárně mu někdo šlápne na nohu, on tomu neznámému vyhubuje a vzápětí ho za to zatknou agenti Zvláštního oddělení jakožto nepřítele státu. Druhý den ho veze vyšetřovatel a manažer na Ústředí do 910 km vzdáleného hlavního města. Během cesty se porouchá auto, manažer zajišťuje opravu a vyšetřovatel s ním mezitím jde na neformální procházku. Vše je vyprávěno nejdřív chronologicky, ale pak se začne skákat v čase tam a zpět, převypráví se totéž z pohledu jiné postavy (čteme ty samé odstavce, stejné slovo od slova, ale pak se najednou přehodí výhybka, a...) a nám dochází, že to vlastně není totéž a že vše je trochu jinak, a po jiném skoku v čase ještě zase jinak. Postupně se odkrývá, co kdo komu tají nebo předstírá a proč, a ukazuje se skoro až kafkovská absurdita a nesmyslnost státní mašinerie. Ano, Kavkův Proces mi mnohokrát vytanul na mysli, stejně jako i různé antiutopie.... celý text


Les mytág

Les mytág 2015, Robert Holdstock
4 z 5

Poměrně jednoduchý pohádkový příběh, při jehož čtení jsem se mnohokrát přistihla, jak se usmívám. První kapitola, která je jakousi „předmluvou“ od Neila Gaimana, knížku i jejího autora velice vychvaluje, což k mému překvapení nezapůsobilo kontraproduktivně. Naopak mi rafinovaně napověděla, jak ke knížce přistoupit (nejsem totiž běžný čtenář fantasy), a možná hlavně díky tomu jsem si ji mnohem víc užila a usmívala se pod vousy. To, jak si autor pohrává s různými mýty a lidskou představivostí napříč věky, a ta spousta věcí, které fungovaly v lese mytág jinak než v reálu, mi přišlo až roztomilé. Leč možná právě proto, že nejsem běžný čtenář fantasy, mi navzdory všem těm báječným kudrlinkám přišla samotná kostra příběhu přeci jen příliš jednoduchoučká.... celý text


Šikmý kostel 2

Šikmý kostel 2 2021, Karin Lednická
4 z 5

U druhého dílu bych napsala v podstatě totéž, co u dílu prvního, s tím, že všeho je tu mnohem víc, protože sága pokračuje na dalších šesti stech stranách. Víc informací z mně dosud neznámých dějin, nové detaily z dějin známých, víc nářečního výraziva, víc utrpení, víc otravných omeldovávacích monologů. Tady už jsem si skoro zoufala, že po těch stovkách stran nám už mohla autorka důvěřovat, že chápeme nastavení každé postavy, a mohla nám „vysvětlit“ jen ta hnutí mysli, kdy se ta která postava odchýlila od dosavadního myšlenkového směřování. (A přestože všechno převysvětlila, z nějakého záhadného důvodu se ani slovem nezmínila, co Julka na svoji bezdětnost. Zvláštní.)... celý text


Šikmý kostel

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická
4 z 5

Ideální knížka k zaplnění slepé skvrny, neb tuhle část české historie jsme se v dějepise neučili. Autorka odvedla velký kus badatelské práce a evidentně do toho dala kus srdce. Svým postavám vtiskla různé charaktery a životní postoje, aby na nich mohla ukázat, jak složité klubko to bylo – spíš takový gordický uzel, který neměl (a nemohl mít) jednoduché řešení, které by fungovalo pro všechny, až na věky věkův, amen. Už jen to, že se za uhlím táhli lidi s vidinou snadného výdělku (tím myslím dobrý plat, protože nelidská dřina tehdy byla kam oko dohlédlo, „v ďuře“ navíc vysoké riziko výbuchu či závalu, tedy smrti), leckdy to byli dobrodruzi a podivíni, nebo prostě jen tvrdé palice. Lidi, kteří zpřetrhali své kořeny a vydali se do (jim) dalekých, cizích krajů za „lepším“ nebo jen opustili svá hospodářství s věčnou nejistotou úrody. Smrt vždy připavená, bezprizorné vdovy a sirotci vydaní napospad osudu. A pak ta nešťastná národnostní otázka - Češi, Poláci a Němci, žijící po staletí ve shodě na jednom kousku země, se po rozpadu Rakouska-Uherska rozhádali, protože každý měl svou verzi jediné pravdy - kudy má jít hranice, kdo má mít jaká práva a hlavně komu je třeba zatnout tipec. První válka, mezičasí a lízání ran, sudety, druhá válka, holokaust. Bez ohledu na strádání a změnu režimů však podstata nesmiřitelnosti přetrvávala. Za tenhle historický exkurz patří autorce velký dík. Přimíchání výrazů ze slezského nářečí do textu je na metál :) Navzdory tomu všemu mi ale čtení drhlo. Toho utrpení a strádání je v knížce už samo o sobě naloženo až na samou hranici únosnosti. A není úniku, protože autorka jednotlivé hrůzy popisuje z pohledu různých postav, takže to samé vás propleskne z několika stran, z různých úst. Mnohem víc mi ale vadil ten „klub nechápavého diváka“, kdy autorka svým postavám neustále vkládá do úst vnitřní monology vysvětlující, proč dělají nebo naopak nedělají to či ono. Jako by to byla psychologická příručka s tajenkou, aby nikdo nebyl na pochybách, proč se která postava chová zrovna tak, a ne jinak. To bylo oravdu otravné. To tam bylo kouzlo nevyřčeného, možnost přemýšlet si nad věcmi, hledat mezi řádky, sama si přicházet na různá Proč/protože. A hlavně pořád dokola - každá postava měla svoje věty, opakované v mnoha a mnoha situacích, což už bylo fakt hodně protivné. Kdyby to nebylo tak zajímavé, závažné a zároveň skoro tabuizované téma, nestyděla bych se dát tři hvězdičky, i míň.... celý text


Podivuhodná odhalení Artura Peppera

Podivuhodná odhalení Artura Peppera 2017, Phaedra Patrick
4 z 5

Arturu Pepperovi před rokem zemřela žena Miriam a on se konečně odhodlal vyklidit její věci. V jedné kozačce nalezne krabičku a v ní masivní zlatý náramek s několika přívěsky, o kterém za celých 40 let manželství neměl ani tušení. Každý přívěsek odkrývá jeden příběh z manželčiny minulosti a skrze jejich hledání Artur nachází v sobě i v druhý to, co by tam opravdu nečekal. Kdyby to byl film, zařadila bych ho do škalutky vánočních slaďáků (však to taky v originále vydal Harlequin, že). To už samo od sebe stačí jako charakteristika, protože to má všechny odpovídající atributy: Ve všech ohledech obyčejný důchodce Artur před rokem ovdověl a sám nějak neumí žít. S dětmi se odcizili a navíc se k němu pořád vnucuje sousedka Bernardeta s nějakými dobrotami, přičemž on nestojí ani o ni, ani o její jídlo. Ve vánočních slaďácích to ale chodí tak, že každá záporná věc se postupně urovná nebo dokonce promění v kladnou, takže není těžké odhadnout, jak se co bude vyvíjet až do velkého finále. Kniha není objevná ani tématem, ani postavami, ani dějem, přijde řada na celou paletu klasických klišé a nad uvěřitelností vývoje postav (zejména Artura) neradno přemýšlet. Ale to se v tomto žánru ani neočekává, protože máme rádi, když aspoň v knížce to takhle funguje, když si připomeneme, jak by to mělo být, když můžeme zapomenout na tvrdou realitu, která nám nic nedá zadarmo. Tady je důležité, že nakonec všem záleží na všech, všichni zmoudří a nikdo nezůstane na ocet :-) V rámci žánru poctivé čtyři hvězdičky. --- "Byly to všechno vlastnosti, o nichž netušil, že je má. Byl silnější a měl v sobě větší hloubku, než tušil, a tahle nová odhalení o sobě se mu dost zamlouvala. "... celý text


Dallas 63

Dallas 63 2012, Stephen King
4 z 5

Vynikající román o cestách do minulosti. Obyčejný učitel angličtiny se dozví o ,,králičí noře", kterou se lze dostat do minulosti, vždy do stejného místa a času v roce 1958. Jeho přítel ho přesvědčí, že je bezpodmínečně nutné zabránit zavraždění prezidenta Kennedyho. Přes zdánlivé těžkosti i opravdu velké překážky jde vše dobře, dokonce i na životní lásku dojde. Jenže ono to s těmi změnami minulosti k lepšímu není tak jednoduché, a vezmeme-li v úvahu (mnohem) víc věcí, než dosud, už není tak jednoznačné, že je to změna k lepšímu. Steven King píše jako vždy skvěle, odvedl spoustu práce při získávání faktů, které zpracoval do téhle obsáhlé beletrie; v doslovu přidává svůj komentář, další fakta a souvislosti. Není to ale jenom dobře napsaná knížka. Autor nadnáší otázky k zamyšlení ohledně větších či menších zásahů do osudu jednotlivců či lidstva, a tím způsobeného efektu motýlích křídel. A taky trochu narovnává lety zidealizovanou představu o báječných padesátkách - sice byly skvělé, ale měly i své (velké) mouchy. Překlad jen občas zakopne (,,spodnička pod šaty" je přeci kombiné, neříká se ,,mentálně handicapovaný", ale ,,mentálně postižený", v té konkrétní situaci by nikdo neřekl ,,pohov si", ale ,,dej si pohov" atd.) Jako celek mohu doporučit. --- "Dospívající mládež je sice citově křehká a nesmírně zranitelná, ale empatie se jí příliš nedostává. Ta přichází až s věkem, pokud vůbec." --- "Připadal jsem si jako návštěvník v docích v sedmnáctém století, který si najednou uvědomí, že ho naverbovali." --- "Hloupost je jedna ze dvou věcí, kterou vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance." --- "Odpověděl jsem mu, že samozřejmě vítám jeho názor; ten má každý stejně jako díru do zadku." --- "Věříme Bohu. Všichni ostatní platí hotově." --- "Bylo to japonské přísloví. Kde je láska, i jizvy po neštovicích vypadají jako roztomilé dolíčky." --- "Ano, Weekly Gazette pořád vychází. Máma říkávala, že ho odebírá jenom proto, aby měla do čeho zabalit rybu."... celý text


Svědek

Svědek 1964, Václav Řezáč (p)
5 z 5

V y n i k a j í c í román, ke kterému by mi víc seděl název Pokušitel než Svědek, ale co už. Václav Řezáč ve vrcholné formě. Propracovanou psychologií postav, krásným jazykem i tím, s jakou lehkostí se ráchá v temných stránkách lidských duší, mi to připomínalo vynikající díla Jaroslava Havlíčka. Určitě mohu vřele doporučit. Do městečka Byteň přijíždí půlnočním vlakem už na první pohled divná postavička – tajemný a jaksi „měňavý“ stařík Emanuel Kvis. Jak se postupně ukáže, není schopen žádných citů a aby zaplnil svou prázdnotu, jitří cizí city, čím víc, tím líp a nejlépe hned - je už starý a nemá čas čekat, jak se co časem samo vyvine. Usadí se ve zděděném domku a se sousedy zapřádá zdánlivě nevinné hovory, při nichž neomylně vyčenichá jejich nejskrytější, těžce potlačované či zatím netušené touhy, zloby, křivdy (včetně jejich vnitřní nepřekročitelné hranice). Pak je ve vhodné chvíli pokušitelsky popostrčí, aby se věci mohly udát (a on si mohl nasosat hutné emoce). Dominový efekt, který tím uvede do chodu, smete kdeco a přesně po tom prahne - konečně naplní svoji bezednou prázdnotu cizími city. A vy si tak moc přejete, aby mu už konečně sklaplo, protože se nemůžete dívat, jak tenhle dědek postupně ničí život tolika normálním lidem, jak nezadržitelně šíří zkázu jako mor. A těžko se bráníte myšlence, že kdybyste se potkali, možná by dostal i vás, protože každý máme svou větší či menší 13. komnatu, zamčenou na devět zámků. Nebo ne?... celý text


Černé světlo

Černé světlo 1940, Václav Řezáč (p)
5 z 5

Uf, to byla síla! Výborná knížka ve vší své obludnosti. Karel Kukla vypráví svůj životní příběh neduživého hýčkaného jedináčka, kterého příhoda se zabitým potkanem proměnila v člověka zapšklého a až zrůdně nepřejícího nikomu jeho fyzickou zdatnost a sílu, a už vůbec ne úspěch a štěstí. Temnota a zlo se v Karlovi prosazuje pomalu, ale nezadržitelně, a vy sice tušíte, že to nemůže vzít dobrý konec, ale přesto doufáte, že boží mlýny stihnou zasáhnout včas a ti všichni, kteří mu (nic zlého netuše) kříží plány, nedojdou záhuby. Ta stupňující se tíha mi silně připomínala Havlíčkova Neviditelného - obě jsou o slabochovi, který škodí všem okolo, obě jsou to vynikající díla, která mohu jen doporučit. Jestli máte rádi bohatý květnatý jazyk, tady si přijdete na své. Jako bonus dostanete spoustu zapomenutých výrazů, přímo roztomilých (např.: "lidový soud hudrmanic a klepen z naší ulice" nebo "zaměstnanci polykají chvatně a kradí své přesnídávky"). --- "Proud věřících vytéká zvolna z chrámových dveří a rozlévá a vytrácí se všemi směry." --- "Už mají dost toho všeho, co tu dnes prožili, trapnost na ně vystrkuje svůj červený paviánský zadek." --- "Je v tobě červ, Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat." --- "Spokojenost nebo nespokojenost závisí od síly žádosti a splnění." --- "Řekl bych, že síla silných je zárodkem jejich zkázy. Vidí svůj život jen v rovině své moci a zapomínají skloniti se a naslouchati, co se děje pod ní." --- Frantík Munzar seděl už druhý rok v první třídě, ale vypadal mezi námi, jako by ji opakoval již počtvrté. (...) Jeho mozek byl dobře utěsněn, i nehrozilo nebezpečí, že by do něho pronikla kdy zhoubná nákaza vědění."... celý text


Zpronevěřené nebe

Zpronevěřené nebe 2010, Franz Werfel
5 z 5

Vynikající kniha Franze Werfela z Rakouska 30. let, navíc výborně přeložená. Vypravěčem je spisovatel Theo, starý mládenec, věčný host rodiny Araganových – nezávislých a spokojených lidí, kteří mu nastálo poskytli pokoj pro hosty, aby měl klid na práci. Araganovi tráví zimy ve městě, léta na usedlosti Grafenegg a už 20 let jim slouží "slečna Teta", nyní sedmdesátiletá česká služebná z Hustopečí, stará panna s mongolskými rysy a pomněnkovýma očima, vynikající kuchařka a nepřístupná žena. Její příběh se Theo rozhodl sepsat a tvoří většinu knihy. Těžko říct, v čem přesně tkví kouzlo téhle knihy. Asi ve všem. Především ve Werfelově vynikajícím vypravěčském stylu, který nám dává nahlédnout do duše i mysli ženy nevzdělané, podivně chladné a odtažité, která se tak moc chtěla dostat do nebe, že tomu na své pozemské pouti podřídila úplně všechno. Nebyla to ale žádná milující babička. Nehleděla nalevo, napravo, chtěla si "koupit" nebe za každou cenu, a i přesto jí člověk fandí a drží palce. Můžu jedině doporučit.... celý text


Rus je ten, kdo miluje břízy

Rus je ten, kdo miluje břízy 2016, Olga Grjasnowa
2 z 5

Příběh 19-leté Rusky Máši narozené v Ázerbajdžánské svazové republice (rodiče komunisté, ruští Židé). Po pogromech a honu na Rusy ze strany Ázerbajdžánců i Arménů v 90. letech utekla rodina do Německa, to bylo Máše 11. Její prababička přežila holokaust a Máša jako dívka při pogromech viděla a zažila věci, které už nikdy nemohla vymazat z hlavy. V Německu se stýká hlavně s jinými migranty (hlavně Turky), pak má německého kluka (jenže ten si ošklivě zlomí nohu a následky Máše podlomí kolena). Jako vystudovaná tlumočnice sáhne po práci v Izraeli u německé neziskovky, kde se potkává s jinou verzí národnostních a náboženských sporů. Kniha zpracovává komplikované téma migrantů v Německu i horké půdy v Izraeli. Pohled ruské migrantky i jejích kamarádů z druhé generace migrantů, kteří se narodili už v Německu, jejich vnímání života v Německu, i to, co zažívají od Němců. Kniha vyvolává řadu otázek a zamyšlení. Škoda, že autorka neumí psát, překladatelka neumí česky a redaktorka odvedla hajdaláckou práci a nechala v textu spoustu podivností a chyb. Těžko říct, nakolik byl text nemotorný už v originále a nakolik ho zdeformovala překladatelka - ale připravte se na perly jako: „seděla s nohama přitaženými k tělu“, „hlas z reproduktoru nabádal k nespouštění zavazadel z očí“, „bylo to po čtyř týdnech“ nebo že na větu „díky, že se mnou pojedeš“ knižní postava odpoví „je mi radostí“. Přínosem knihy je, že Máša je autorčiným alter egem, takže většina knižních událostí, rozhovorů a postojů se plus mínus mohla odehrát v reálu, čímž se nám dostává náhled „zevnitř“. To zároveň přináší i kouzlo nechtěného, protože si můžeme všimnout, že tihle knižní migranti jsou naštvaní a nechápou, proč se na ně Němci pořád dívají přes prsty, přestože oni přece mluví německy bez přízvuku (= považují se za STEJNÉ Němce). A tady přichází asi nejcennější okamžik: tihle knižní migranti nejsou schopni vidět sami sebe „zvenku“ a nikdy nepochopí, co na nich Němcům vadí, a vztahy zhoršují tím, že ve vzteku vytahují špinavé prádlo, staré viny, holokaust... Do země si ale přináší svoje problémy, svoje traumata (Máša je neléčený psychiatrický pacient, který nechtěně ubližuje svému okolí stejně jako mnoho jiných). A Němci vnímají svoje právo žít si po svém, bez tohohle ubližování „od cizích", protože koneckonců mají svých problémů dost. A tady vidím vpravdě filozofickou otázku k zamyšlení - otázku, která nemá žádné dobré řešení: Nakolik je nějaká země „povinna“ strpět migranty - co všechno jim poskytnout a po jakou dobu, čeho se vzdát na svůj úkor ve prospěch nově příchozích. A na druhou stranu: co všechno si migranti „mají právo“ nárokovat, jak dlouho můžou zůstat a nakolik jsou „povinni“ se uskrovnit a přizpůsobit, přijmout obyčeje svých hostitelů a slevit/vzdát se těch svých. Je integrace jednosměrná nebo obousměrná? Znamená to, že se má přizpůsobit pouze nově příchozí nebo i domorodec? Kdo z nich má změnit svá pravidla a obyčeje a přijmout (pro něj) nová? Když přijdete na návštěvu, zeptáte se, zda si u nich smíte zakouřit nebo tam prostě zavedete svoje pořádky? Když přijmete pomoc, která vám vytrhla trn z paty, budete se chovat pokorně nebo jednat jako rovný s rovným (nebo budete očekávat/požadovat, že ruka páně bude otevřená)? Když byly u nás ničivé povodně, lidi si vzali k sobě příbuzné či známé, co přišli o všechno. Ale neznamenalo to, že u nich zůstali natrvalo, že už navždy spali v jejich postelích, nosili jejich oblečení, vzali jim práci, důchod, úspory a místo u doktora a zavedli jim doma svoje pořádky. (ač možná že se někteří chopili příležitosti podle hesla „podej čertu prst a vezme si celou ruku“). Knížka se četla špatně kvůli formě i obsahu - skoro 300 stran o různých zpackaných životech a dominovém efektu, kdy jedna nespravedlnost plodí druhou a nic už nejde zcela napravit, i kdyby k tomu byla vůle. Máša (a nejen ona) jako neléčený psychiatrický pacient zoufale mlátí kolem sebe a neumí napravit spoušť, kterou tím způsobí (protože posttraumatický stresový syndrom nelze překonat bez náročné a cílené terapie). Ale jak k tomu přijdou chudáci Němci kolem ní...? --- „Jednou jsem četla knihu, ve které se psalo o lidech s traumatickými poruchami, sebe bych tak nikdy neoznačila, ale stálo v ní, že lidi, které milujeme, ničíme.“ --- „Tátova němčina působila pokaždé nezdvořile, rusky by to znělo diplomatičtěji. I jeho držení těla bylo jiné, když mluvil německy, záda měl rovná, svaly napnuté.“... celý text