kotasbk

Přečtené 166



Reportáž, psaná na oprátce
prosinec 2021 - leden 2022
Reportáž, psaná na oprátce 2008, Julius Fučík

Zajímavá kniha. Opravdu ano. Proč ale dávám čtyři hvězdy, když tu polovina lidí plive na knížku, že je komunistický blábol a propaganda? Zkrátka proto, že pasáže z výslechů a z vězení jsou prostě skvělé. Některé pasáže se mě velice dotkly. Zvláštně loučení s manželkou. A pokud i tyto pasáže byly nějakým způsobem upravený. Tak no a co? Prostě každá doba potřebuji svého hrdinu. Ať už se jedná o dobu socialismu, nacismu nebo moderní doby. I dnes tu máme hrdiny, kteří místo toho aby bojovali, radši se upálili.


Most přes řeku Kwai
prosinec 2021 (18.-25.)
Most přes řeku Kwai 2000, Pierre Boulle

A já mu sakra věřil. Celý příběh jsem četl dychtivě, užíval jsem si každé chvíle, kdy jsem byl v zajateckém táboře. Druhou vyprávěnou linku tří Britů v džungli jsem moc nemusel. Občas jsem přeskočil pár stran, letmo jsem se podíval, co se asi v džungli děje, kam dospěly jejich přípravy s mostem atd., ale ve výsledku se mi druhá linka nejvíce líbila až v té chvíli, kdy se propojila s tou první. Musím se přiznat rovnou, že mám talent na rozeznání nesympatických postav v knihách. Hned jsem věděl, že plukovník (bůhví co byl), je hotová svině, taková ta aristokratická krysa, která si jede svou namyšlenost, frňák nahoru, důstojnický vzhled, modré oči, upravený, aby mu to furt slušelo za všech okolností, k tomu ještě nepracoval rukama, ale hlavou. Jakože pracoval hlavou, dobře všichni víme, že jeho prací bylo mít frňák nahoru, povyšovat se nad obyčejné vojáky, ruku k dílu přiložit jen tehdy, kdy ho museli seřezat Japonci. Aspoň tak jsem si to domýšlel. No inu. Ten konec byl zajímavý, dojemný, byl jsem z toho celý odvařený, až jsem chtěl vytáhnout samopal a zpětně pokropit jednoho aktéra. Ale příběh je smyšlený, bez reálného pokladnu, nebo se snad mýlím? Oproti Krysákovi (Clavell) tohle byl slabý odvar života v zajateckém táboře, ale to je asi tím, že je zde více rozvedena akcička kolem mostu přes řeku Kwai. Soucit se zajatci jsem měl, to ne že ne, ale ve srovnání s Krysákem emočně pozadu. Osobně jsem tam necítil žádné velké emoce při popisu života v táboře, marodů na marodce či zacházení se zajatci japonskými vězniteli. Je to z toho důvodu, že popis mi nepřišel až tak vypracovaný, nějak mi nesedl k srdci, ačkoliv při čteních jiných knih na podobné témata (váleční zajatci) mi občas ukápne slza nebo si scénu pamatuji na dlouho dobu (Pianista, ačkoliv tam je úplně krátká scéna, ale výborná). Zde tomu tak není. Důležitou linkou celé knihy je i střet dvou civilizací - evropskou (západní) a asijskou (východní). V tomto střetu vyhraje pochopitelně ta evropská civilizace, která přinesla světu mnohé pozitivní, ale i negativní, to ale zde není zmíněno. Ovšem nedá se popírat, že právě západní civilizace přinesla do končin Asie pokrok, industrializaci, lepší životní návyky atd. A jak Boulle píše, že bez Západních států by bylo Japonsko stále ještě necivilizované, možná i má pravdu. Jen si stačí přečíst wikipedii o japonských reformách v 19. století a hned je vám jasné, kdo tyto reformy sem přivezl. Na to nezapomínejme. Je až zarážející, jak se v té době rasisticky mluvilo o Japoncích nebo dalších asijských národech. Přirovnání k opicím by dneska neprošlo zcela určitě, ale v tu dobu tomu tak bylo? Ani bych se nedivil, jestliže Japonci se zajatci zacházeli tak, jak zacházeli. Ještě v době rusko-japonské války byli Japonci srovnáváni s opicemi. Tak asi tomu tak bylo. Dnes by nikoho nenapadlo nazvat Japonce opicí.


Ucho
? - říjen 2021
Ucho 1990, Jan Procházka

Procházkův styl není nejspíš pro každého, ale já ho mám sakra rád. Jako jo, věty vypadají divně, jsou krátké a stručné. Ale slova jsou vybrána tak, aby nás to hned chytlo, abychom si hnedka představili situaci. Žádné slovo zde není navíc. Vše tak strohé, až prostě geniální. Jednoduché a v jednoduchosti je někdy síla. Nač psát dlouhé věty, které nemají konce? Aby to bylo literárně přívětivější? V tomto případě rozhodně ne. V případě takové krátké povídky, která se odehrává během jednoho večera na dvou místech, je prostě lepší psát krátce a jasně. Výsledkem je hmatatelná atmosféra, plná strachu a obav, cigaretového kouře a špíny pod kuchyňskou linkou. Procházka své postavy nevykreslil socialisticky krásně. Mají plno much. Nejsou to hrdinové socialismus, ale prostě obyčejní lidí jako každý jiný. A v tom je to kouzlo. Nejsou zde postavy rozděleny černobíle jako nejspíš v jiných prózách z dob socialismu. Je ale zajímavé, jak reagujeme na minulost. Zdá se nám všem, jak byl hrozný život v době soudruhů. Jak bylo hrozné, když někdo byl odposloucháván, sledován a pronásledován. Dnes je taková svoboda, že si můžeme napsat vše, co chceme, ale vše se zaznamená někam na megavelké úložiště. Rozdíl je pouze ten, že každý vědomě a dobrovolně píše vše, co někde pak leží na úložišti. Dnes je to promakanejší. Už není potřeba sedět v minibusu ve vedlejší ulici a natahovat uši ke sluchátku.


Pianista
září 2021 (09.-12.)
Pianista 2003, Wladyslaw Szpilman

Tak tuhle knížku vřele doporučuji. Jsem rád, že jsem si ji přečetl, protože o varšavském ghettu a o osudech polských Židů a Poláků jsem zatím nečetl. Bylo to velice zajímavé a napínavé čtení. Místy i dost smutné, asi nejsmutnější, když se Vladislav loučil s rodiči nebo prostě ten konec s německých důstojníkem. Jsem rád, že alespoň zde čtu o tom, že někdo z Němců projevil soucit a dokázal pomoct, ačkoliv byl on sám ve smrtelnem nebezpečí. Opravdu doporučuji a už se těším na film. Pět hvězd


Na střeše je Mendelssohn
srpen 2021 (06.-29.)
Na střeše je Mendelssohn 1960, Jiří Weil

Na střeše je Mendelsohn je krátká knížka, tvořena z příběhů, které na sebe moc nenavazují, ale opakuji se v nich stejné postavy. Společným tématem všech příběhů je život v protektorátu, ale ne pouze trpký život Židů, ale i Čechů. Na výsluní si žili Němci, kteří jako vítězové a barbaři nám vládli a utlačovali. V knize se dle mého nevyskytuje ani jedna německá postava, která by byla vyloženě pozitivní. Takže se mi zdálo, že všichni Němci byli suroví vrazi, popravčí, lupiči, darebáci a alkoholici. Buď jak buď, i v této době se museli najít Němci, kteří nesmýšleli obdobně jako vůdce v bunkru a jeho fanoušci. To mi na knize chybí, že postavy jsou rozdělené černobíle. Nevadí. Dostávám se k hodnocení samotných kapitol, kratších povídek. Některé povídky byly velice zajímavé, zejména z Terezína. Zajimalo by mě, jak dopadl týpek, který utekl se železničáři. Ovšem některé povídky neměly děj nijak zvlášť oslňující. To ale vůbec nevadilo, protože jsem se těšil na každou povídku zvlášť. Weil má totiž výborný styl. Ani ho nemůžu definovat, protože prostě nejsem zběhlý v literární teorii a analýze. Každopádně jeho popisy nejsou zdlouhavé, jsou jasné přímé. A nemyslím si, že jsem skončil u autora u této knížky. Mám rozhodně v plánu pokračovat dál a přečíst si zejména jeho nejslavnější dílko. No a pak Moskva-hranice. To bude jízda. 4 hvězdy, protože prostě je to delikátní dílo


Člověk bez osudu
červenec - srpen 2021
Člověk bez osudu 2009, Imre Kertész

Silný příběh. Jsem rád, že jsem konečně narazil na knihu, od které se jen tak neodtrhl. Letos je to ostatně slabý čtenářský rok z mého pohledu. Ale tenhle maďarský skvost mě ihned vrátil do mé radostné čtenářské nálady. Nestává se mi moc často, že bych se snažil ve vlaku číst co nejvíc to jde. Že končím se čtením, až tehdy, kdy vlak zastaví a já ihned beru věci a utíkám domů, abych ve čtení pokračoval. Takový radostný pocit mě chyběl. A je to zřejmě tím, že Člověk bez osudu je napsán tak výborně, že Vás to vtrhne do děje, do víru všech těch peripetií, že prostě nechcete přestat číst. Ovšem nic není bez chyby, protože kdyby něco nemělo chybu, tak by to pak bylo dokonalé, a svět není dokonalý. I zde jsem objevil jistou mezeru v celé knížce, což je vlastně jazyk díla. Jak už jsem psal, je to čtivé, je to výborně napsané, ale věty jsou tak složité a rozvětvené, že jsem se občas ztrácel. Nicméně příběh z pohledu patnáctiletého chlapce je zdařile popsán, jednoduchý, věcný, neobsahuje žádné přemrštěné přirovnání a bůhví ještě co si literáti vymysleli, aby knížce dali větší punc kulturnosti. Až na ty rozvětvené věty, přirozeně (přirozeně jsem napsal schválně tak, jak bylo napsáno v knížce). Ale musím se přiznat, že emociálně na mě působily jen některé okamžiky. Nechci případné budoucí čtenáře připravovat o tohle potěšení, nicméně si pamatuji scénu, kdy si hlavní hrdina uvědomil, jak se od ostatních liší strážní nebo další prominentní vězni. Člověk si totiž nedokáže uvědomit pomalé změny, když je má neustále před očima. O to víc si změny všimneme, když někoho nebo něco vidí po delší době. Samozřejmě, že popis Osvětimi a dalších koncentračních táborů, života v nich a umírání na mne působily velmi emočně. Byla to hrůza, a proto knihu doporučuji těm, kteří ji ještě nečetli a chtějí se seznámit se životem v koncentračním táboře. Za mne by měla být kniha vložena do povinné četby, ale to by seznam knih už byl tak velký jako toaletní papír. Tímto příběhem také začíná moje kratší čtenářská etapa na téma holocaust, Židé, popřípadě prostě druhá světová válka či zkrátka utrpení, pronásledování atd. Jsem totiž rád, že jsem se dostal k této knížce a nebál jsem se číst, i když jsem dobře věděl, že to nebude žádné oddechové a radostné čtení. Shodou okolností mě ke knížce přiměla jiná kniha, tj. Osud člověka od Šolochova. Taky se zde popisuje život v koncentračním táboře, ale tak rychle, že jsem si prostě musel najít něco lepšího a obsáhlejšího. Tak na závěr přeju všem příjemné čtení u této knihy.


Osud člověka
červen - červenec 2021
Osud člověka 1960, Michail Alexandrovič Šolochov

Za mne se jedná o průměrnou knihu, ačkoliv zde vidím mnoho kladných názorů a komentářů. Problémem této knihy je, že je velice útlá. Celý příběh má neuvěřitelný potenciál. Jen je škoda, že vše bylo napsáno tam krátce, úsečně. Ale na druhou stranu chápu, že se jedná o vyprávění Sokolova, proto také tak krátké popisy a zjednodušeně vyprávění. Osobně se mi nejvíce líbila a dotkla část, kdy byl v koncentračním táboře. To bylo zajímavé a poučné. Ale rozhodně nemůžu souhlasit s tím, že Rusové bylo svatí. Co prováděli Němci je jedna věc, ale co prováděli bolševici je druhá. Tato kniha má za cíl pouze poukázat na to, jak byli Němci krůtí vůči nepřátelům. Ještě aby ne, kritizovat své vlastní by nemělo ani cenu. To si pak Šolochov zavařil kariéru. A že by se mně příběh a osudy vojáka nějak dotkli, ani moc ne.


Na západní frontě klid
? - červenec 2021
Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque

Naprosto skvělá kniha, u které se mi nejednou chtělo brečet. Jako čtenář jsem si knihu náramně užil. Remarque dokázal to, že jsem se vcítil do děje, ocitl jsem se na frontě nebo někde v zázemí. Nejvíce mě šokovalo umírání kamarádů hlavního hrdiny. Tolik utrpení a bídy, co přinesla první světová válka, je nepopsatelné. Ještě více je zarážející fakt, že po první světové válce přišla druhá světová. Další zbytečné umírání, další zničení životy, rodiny, zkrátka celá země. Na základě tohoto románu, který se stal ve své době velice populárním, se divím, že lidé měli chuť rozpoutat další teror v podobně nacistického Německa. Nejspíš lidská paměť je velice, ale velice krátká. Pokud si někdo nepamatuje, co měl k obědu, tak je to ještě fajn, ale pokud si nepamatuje, co se kdysi dělo zvěrstva, tak je to smutné. Bohužel, taková je historie, ze které se člověk nepoučí. A právě na příkladu první a druhé světové platí to, že historie nás nepoučila, pokud by k něčemu byla, nikdy by se nic takového nestalo.


Carmilla
červen 2021 (24.-25.)
Carmilla 1992, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Konečně jsem po delší době našel čtivý a zajímavý příběh. K tomu všemu mi dopomohla návštěva mé oblíbené knihobudky v nejmenovaném městě, kde jsou knížky opravdu skvostní. Nečekal jsem žádné zázraky nad hororem z viktoriánské Anglie (ačkoliv autor byl Ir, žil v době vlády Viktorie), přesto jsem byl mile překvapený. Příběh je čtivý od začátku až do konce. Nutil mě číst povídku nadvakrát, to si opravdu cením, protože ne vždy vydržím číst dlouho dobu a mnoho stránek. Tento lesbický upírský příběh je o to víc zajímavější, že se odehrává v Rakousku a zmiňuje se zde také Morava, potažmo jeden moravský chasník. Od někoho z Irska se to málo čeká, že místo svého příběhu zasadí do hor Rakouského císařství. Romantické popisy a výběry scén mi k celému příběhu krásně ladily, přesně tak jak to má být. Občas ale děj mohl být více rozvinutý, ale zase jsem rád, že povídka neskončila tak zle jako Drákula, který mě děsně nebavil, alespoň ta druhá část, u které jsem skončil. 4/5


Tři mušketýři 1. díl
březen - duben 2021
Tři mušketýři 1. díl 1974, Alexandre Dumas, st.


451 stupňů Fahrenheita
únor - březen 2021
451 stupňů Fahrenheita 2001, Raymond Douglas Bradbury

Těch pár stránek, co jsem stihl přečíst, než jsem knihu s radostí odhodil do knihovny, bylo dalším mým čtenářským úletem. V letošním roce se jedná už o druhý můj čtenářský úlet. Mám prostě štěstí. Děj by byl možná zajímavý, ale ten jazyk, ten styl, ty slova, to spojení slov. Panenko Skákavá, to byl úlet. Hned jak jsem přečetl pár stránek, tak jsem se nestačil divit, co jsem to tam viděl za slovní spojení. Přirovnání z jiných dimenzí. Furt jsem kroutil hlavou, co to je, co to znamená, proč to tam píše. Pak jsem namátkou rozevřel knihu někde za polovinou a uviděl: Prsty jako fretky. A knihu jsem zavřel. Mělo by smysl hodnotit nepřečtenou knihu? Já myslím, že ano. V prostřenu taky hodnotí jídlo, aniž by ho dojedli.


Evžen Oněgin
únor - březen 2021
Evžen Oněgin 1999, Alexandr Sergejevič Puškin

Evžen je jeden z mých čtenářských úletů. Tuhle pytlovinu jsem radši zavřel na osmdesáté stránce a zařadil do knihovny, protože to prostě nešlo. Mělo to děj? Já vůbec nevím. Nějaká romantika? Já vůbec nevím. Jediné, co z toho vím, že se Evžen maloval tři hodiny před zrcadlem. Sakra, to nemůžou být všechny básničky jasné, přímočaré, úderné tak, jako Rytíř Smil?


Taras Bulba
? - únor 2021
Taras Bulba 1947, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Tak jsem se dočetl, že prý Laši byli strašně ukrutní, strašně zlí, že páchali hrozné zločiny proti kozákům a tak dále, ale dle mého jsou právě v Tarasovi popsány nejvíce zločiny a ukrutnosti samotných kozáků. Nejspíš to mělo vyzní tak, že právě Poláci jsou ti špatní v jihoruských stepích, že neuznávají pravoslavnou víru a podobně, ale kozáci se nemají za co stydět. To, co páchali Poláci je pouze slabý odvar toho, co páchali kozáci. Pokud jsem dobře četl celou knihu, dával pozor při strašně archaickém textu, tak mi prostě a jasně vyplynulo, že největší zloduši byli kozáci. Katolík byl pro ně odpad, Žid ještě větší, Tatar, Turek a muslim to byli pro kozáky nevěřící psi. Ve zkratce se dá říci, že všichni, kdo nebyli pravoslavní křesťané, byli prostě psi, čerti a bůhví co ještě. Ale kvůli tomu se nezlobím, také bylo asi cítění v 19. století mezi literáty, ale hlavně mezi kozáky a ruskými lidmi v 17. století. Ty jejich náboženské rozpory jsou směšné až do dnešní doby, ale to je fuk. Věří ve stejného Boha, ale hádají se kvůli nějakým prkotinám jako malé děcka na písku. Každopádně tohle dílo je pro mne překvapením. Nerad čtu knížky s modrým hodnocením, ale prostě Gogol je Gogol. To je láska už od střední školy, kdy jsem poprvé četl Petrohradské povídky. Taras je ovšem o trochu slabší. Četl jsem jakési staré vydání, kde to archaismy a různými prapodivnými tvary jazyka českého jen hemžilo. Nakonec jsem byl rád, že byly na konci vysvětlivky, jinak bych byl ztracený. Doufám, že novější vydání Tarase už není takový starý paskvil, který spíš mladé čtenáře (prej to mají studenti v povinné četbě, což je pěkná hloupost, protože Gogol má lepší knížky na rozbor) odradí od čtení Gogola, ruských klasik nebo od samotné četby povinných knih. Ostatně povinnost číst knížky ze všech možných směrů - od antiky po současnost, má spíš za následek to, že mladí méně čtou, než aby s radostí četli a měli rádi literaturu. Ani se jim nedivím, protože takový to překlad Gogola chce nervy při čtení, nejlépe nějaký slovník staročeštiny. Každopádně byla to dobrá kniha. A už pokukuji po Ohněm a mečem


Piková dáma
07. únor 2021
Piková dáma 1955, Alexandr Sergejevič Puškin

Krátká povídka, která bohužel moc nenadchne, ale také nezkazí večer. Musím se přiznat, že se jedná o mé první dílo od Puškina. Většina z nás zřejmě začínala z Oněginem, přece jenom je známější, ale já se rozhodl pro povídky a krátké romány. A zatím toho nelituji.


Kladivo na čarodějnice
leden - únor 2021
Kladivo na čarodějnice 2007, Václav Kaplický

Kaplický dokázal v Kladivu na čarodějnice zvěčnit kus naší temné historie. Byla to skvělá sonda do 17. století. Bohužel, stále je mezi námi tolik lidí, kteří čarodějnické procesy přehlíží, nekritizují, pokud ano, tak jen v rámci toho, že tam kdysi někdo upaloval čarodějnice. Taková minulost je strašně vzdálená, lidé byli určitě hloupí, věřili v pověry, báli se, ale nikdo si neuvědomuje, že tihle neviní lidé věřili stejného Boha jako dnešní čeští křesťané. Jak je to všechno úsměvné, že křesťan huláká, že za bolševiků byli pronásledování, vězněni, ale nebyli upalování. Neuvědomuje si, že to stejné prováděli křesťané všem nevěřícím, ale i věřícím jiného vyznání, přitom věřili ve stejného Boha. Jaký je tedy rozdíl mezi upalováním čarodějnic a vykonstruovanými procesy v 50. letech v Československu?


Cesta kolem světa za 80 dní
prosinec 2020 - leden 2021
Cesta kolem světa za 80 dní 1924, Jules Verne

Slušná Verneovka. Díky Verneovi jsem se mohl plavit kolem světa za 80 dní, aniž bych vylezl z postele nebo vstal z vany. Příběh to byl slušný, místy napínavý, ale postavy někdy strašně protivné. Největší averzi jsem měl právě k Foggovi. Tenhle anglický týpeček mi byl nesympatický až do morku kostí. Jeho přesnost, čajík o páté, čajík s topinkou, beztak i fish and chips, zkrátka smrděl anglickým snobismem. Korunu tomu všemu dával francouzský sluha. Jen je vidět, že si Fogg neuměl ani uvařit vajíčko ve skořápce. Zavázat tkaničky taky ne. Ale o to nejde. Na Verneovi mám rád jeho nadšení a vyzdvihování evropské civilizace. Právě na této knize je vidět, jak se pokrok a civilizace šířily do všech koutů světa. Nebýt anglické nadvlády nad polovinou světa, bůhví, jak by vypadal dnešní svět. Někde jsem četl, že anglické zisky z obchodu s otroky, opiem a dalšími neřestmi, uspíšily pokrok a modernizaci světa. Jen se podívejme, kudy všudy jel Fogg a jaké zde Evropané zanechali stopy. Domnívám se, že nebýt interakce západu s východem, tak by východní státy vypadaly daleko jinak. To právě evropský člověk přinesl pokrok do všech částí světa, ačkoliv ne vždy byl pokrok vítat přívětivě, leckdy místní obyvatelstvo trpělo a umíralo.


Bílá nemoc
prosinec 2020 (19.-22.)
Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Mrazivé? Vůbec. Hororové? Vůbec. Nadčasové? Ano, a velmi. Ale celý příběh smrdí takovým pacifistickým puchem, že to čtenáře ihned strhne na stranu Galéna.


Neviditelný
prosinec 2020 (16.-19.)
Neviditelný 1990, Herbert George Wells

Můj první Neviditelný ze tří (druhý je od Havlíčka a třetí od Ellisona), které mám v plánu. Budu stručný a řeknu vám rovnou, že jsem knížku v polovině odložil. Nebavila mě. Pak jsem se vrátil a dočetl, ale opět to nebyla žádná sláva. Zdá se mi, že asi nejlepší část celé knihy je samotné vyprávění Griffina o tom, jak se stal neviditelným a jeho první dny strádání. Celkově byl příběh dobře čitelný, i když občas nemusel autorův styl vyprávění, nicméně abych se přiznal, tak se mi líbila myšlenka neviditelnosti. Samotná myšlenka a nápad byl vynikající, ale celkové zpracování a rámec toho příběhu mě až tak nezasáhl. Krom té části, co jsem zmínil. Jo a ještě první část příběhu, jak byl kdesi ubytovaný, tak ta mi připominala úvodní hostinec v Ostrově pokladu (Poklad na ostrově) od Stevensona.


Baron Prášil
prosinec 2020 (08.-15.)
Baron Prášil 1958, Gottfried August Bürger

Pane Barone, to byla ale jízda!


Kytice
? - prosinec 2020
Kytice 2014, Karel Jaromír Erben

Je zajímavé, že všichni hodnotí Kytici plným počtem hvězdiček, ale samotné básně už tak hodnoceny nejsou. Šest básní má modré hodnocení, zbytek (sedm) básní má červené hodnocení. To zkrátka nemůže být plný počet hvězd! Přečetl jsem všechny básně a troufám si říct, že né všechny básně si zaslouží plný počet hvězd. Snad jediná, která se zdá být na 87% je Vodník. Tahle báseň nemá v celé sbírce obdoby. Je přímo skvělá. Vždy při čtení si vybavuji vodníka od Josefa Lady, jak sedí na topole nad jezerem (ačkoliv u Lady sedí vodník na vrbě, ale to je detail). Zkrátka a dobře. Celá sbírka je taková průměrná. Jediná báseň, která mě nějak výrazněji zasáhla, u které jsem pocítil mráz, chlad a jistou formu emocí, byla Vodník. Ostatní proletěly kolem mě a nic nezanechaly. Možná jen to, že některé byly složitější na čtení a pochopení. A to by se dalo čekat, že básně z dob poloviny 19. století jsou jaksi zastaralé. Ovšem Karel Havlíček Borovský, který byl o 10 let mladší jak Erben, psal své básně daleko čtivější a srozumitelnější.


Planeta opic
prosinec 2020 (05.-07.)
Planeta opic 1970, Pierre Boulle

Neskutečný! Geniální!


Kočár do Vídně
prosinec 2020 (01.-03.)
Kočár do Vídně 2009, Jan Procházka

Tak o Procházkovi jsem nikdy v životě neslyšel. A kde je ta chyba? Buď jsem nevzdělaný blbec, který si z hodin literatury odnesl málo znalostí, nebo zkrátka nám o něm pan učitel neřekl. Je to ovšem škoda, protože Kočár do Vídně je vynikající sondou do myšlení lidí na konci války. Nejde ani tak o děj, který je jednoduchý, dalo by se říct i dobrodružný, ale spíše o celé jazykové zpracování. Právě z toho důvodu se mi líbily krátké úsečné věty, žádné zdlouhavé popisy krajiny, žádné monology na dvě strany o hovně a o ničem. Nadávky a délka vět krásně odpovídaly tomu, jak se člověk vyjadřuje v takových situacích. A to nemluvím o prostředí, kde se příběh odehrával. Ani se nedivím Hansovi, že měl pro strach uděláno. Být sám opuštěný v lese, kde mohli být partyzáni, ale hlavně číhající Krista, tak to bych si nasral do kalhot. Voják-vojáček měl beztak taky hnědé trenky.


Volyň 1943: Genocidní čistka - fakta, analogie, historická politika
listopad 2020 (21.-30.)
Volyň 1943: Genocidní čistka - fakta, analogie, historická politika 2018, Grzegorz Motyka

Před pár měsíci jsem viděl polský filmeček Volyň (2016), takže jsem pochopitelně musel přečíst nějakou tu knížku týkající se dané problematiky. Bylo to věru zajímavé čtení. Občas mi slza ukápla, ale pro lepší "efekt" je nutnost se podívat na film. V knížce se dozvíte takové ty informace, které nejsou ve filmu (např. celý historický kontext, počty mrtvých, represe ze strany NKVD atd.), ale film Vám to vše přiblíží. Ze stránek knížky si jen tak nepředstavíte, jak hoří stavení, jak se tělo půlí nebo jak se stahuje z kůže (o tomhle se Motyka snad nezmiňuje, ale třeba se to událo).


Dějiny zemí Koruny české II.
? - listopad 2020
Dějiny zemí Koruny české II. 1992, Petr Čornej


Křest svatého Vladimíra
? - listopad 2020
Křest svatého Vladimíra 1948, Karel Havlíček Borovský

Ano, tohle já mohu. Výborně napsaná satirická báseň, která kritizuje poměry jak v Rusku za cara, tak v Rakousku za císaře pána. KHB se ani nevyhýbá kritice církve, což mě nejvíce potěšilo. Je dobré vidět, že někdo před více jak sto padesáti lety měl podobné názory a věděl moc dobře, co církev představuje. Krásné to vše zakomponoval do tohoto díla a někteří by si měli uvědomit, že bez Boha by svět také existoval. A jak píše Karel, tak by i slunce přes den svítilo, v noci zase měsíc, lidé by se rodili a umírali, zkrátka vše by fungovalo stejně jako doposud. Hloupým lidem ale nevysvětlíš, že bez Boha se dá také žít. A třeba to tak vše bylo. Aby se jedna vrstva obyvatelstva uživila, vymyslela si boha. Bez víry v Boha by byl chaos, ale hlavně by nebyly peníze na chlast a chlebíčky pro jeptišky. Zkrátka a dobře. Kdo chce být hloupý, ať rozum ve víře utopí. Tu hned tekla krev z obrazů, děly se zázraky, čistá panna porodila čtyři mladé draky. Všem lidem, co věří v Boha radím, aby se zamysleli, jestli panna Ježíše opravdu porodila.


Král Lávra
29. listopad 2020
Král Lávra 2006, Karel Havlíček Borovský

V poezii se nevyznám. Naposled mě nejvíce zaujal Rytíř smil, který nasadil laťku velmi vysoko. Každá sloka se mi líbila a bavila. Naopak tadyk u Lávry byly některé části slabší. Přemýšlím, jestli v tom není ukrytá nějaká kritika tamního režimu.


Tyrolské elegie
29. listopad 2020
Tyrolské elegie 1885, Karel Havlíček Borovský

Přiznám se, že jsem se KHB vybíhal jak čert kříži. Poezie nebyla nikdy můj šálek kávy, protože vždy jsem četl nějakou chujovinu o přírodě, o septajicim mechu a tam podobně. Tyrolské elegie jsou ale něčím jiným a jsem za to rad. Bylo potěšením číst verše o zatýkání a cestě do Brixenu. Páni policajti na něj ještě počkali, aby se pan redaktor oblékl. V kočáře si kouřil cigaretu a očividně se měl fajn. Nejspíš jiná doba, jiný mrav. Za padesát let později v jiné zemi někde na východě by pro něj četníci přišli a odešli s prázdnou. Přece jenom se Karel měl dobře.


Dějiny Polska v meziválečném období
? - listopad 2020
Dějiny Polska v meziválečném období 1999, Lukáš Fasora


Cesta do středu Země
? - listopad 2020
Cesta do středu Země 1965, Jules Verne

Moje první verneovka. Nesmírně vtipná knížečka, plná cestování, geografie, geologie a taky paleontologie. Určitě stojí za to ji přečíst. Je ale nesmírná škoda, že o takových knížkách se na střední škole neučí. Mají to snad žáci již znát? Nebo prostě má přednost nějaký random autor s Nobelovou cenou, jehož dílo je pochopitelné jem pro tři procenta čtenářů? Mě osobně Verne překvapil, poučil a díky němu jsem nalezl dalšího autora (sice opožděně, ale nalezl), se kterým budu trávit čas ve vaně. Už přemýšlím, kterou další knížku od něj přečtu. Asi tu, kde typecek cestuje kolem světa.


Dějiny Ruska 20. století - 1.díl
? - listopad 2020
Dějiny Ruska 20. století - 1.díl 2014, kolektiv autorů


Dějiny Polska
? - listopad 2020
Dějiny Polska 1975, Josef Kolejka


Stín šoa nad Evropou
říjen - listopad 2020
Stín šoa nad Evropou 2001, Miloš Pojar


Mikuláš II. a jeho svět
? - listopad 2020
Mikuláš II. a jeho svět 2000, Václav Veber


Smrt na Nilu
? - říjen 2020
Smrt na Nilu 1985, Agatha Christie

Belgický knírač opět všechno vyřešil a nikdo neví jak.


Jindřich V.
září 2020 (23.-24.)
Jindřich V. 2009, William Shakespeare

Takže k téhle historické hře s prvky komedie jsem se dostal dvěma způsoby. Tim prvním je, že jsem knihu koupil za dvacku ve výprodeji společně s Hamletem a Kupcem benátským. Obě díla již mám za sebou a byly daleko lepší. Zvláště si cením benátského kupce, ale hlavně díky Al Pacinovi. Zfilmovanou verzi Jindry pátého jsem se Zlatoslavem neviděl, takže nemůžou porovnat. Nicméně viděl jsem Krále od netflixu, kde hrál timothe nevím jak. Prostě týpek, který hraje výborně, ale za žádnou cenu si nemůžu vzpomenout a ani vyslovit jeho jméno. Tenhle film nebyl přesně podle hry, nicméně některé scény jsou od Shakespeara. A když porovnam hru a film, tak mě více oslovil film. Ačkoliv trailer filmu je lepší jako samotný film, ale na to již nezáleží. Každopádně Vilémova hra byla průměrná. Občas jsem se zasmál, ale rozhodně jsem si nepředstavil blátivé pole u Agincourtu.


Komunistický experiment v Rusku 1917 - 1991
červenec - září 2020
Komunistický experiment v Rusku 1917 - 1991 2001, Václav Veber


Obecné dějiny novověku I. (16. století)
? - září 2020
Obecné dějiny novověku I. (16. století) 2011, Kamil Štěpánek


Válka světů
? - srpen 2020
Válka světů 2005, Herbert George Wells

Musel jsem napravit resty a konečně dočíst tuhle knížečku. První pokus se mi nezdařil, kniha mě nebavila a obdobně jsem to prožíval i při druhém pokusu. Chtěl jsem to vzdát, knihu vložit zpátky do knihovny a vzít si něco jiného. Vydržel jsem a posledních pár stránek jsem dal za pár dní. Válka světů je vynikající kniha, která dle mého má dalekosáhlý vliv na všechny lidské představy (konspirační teorie) o mimozemšťanech. Není asi nahodou, že Marťané sestrojili létající objekt, který je zploštělý a vypadá jako létající talíř. Co se týče strojů, které měly tři nohy a vysoko položenou kabinu, tak mi to připadá jako stroj na dvou nohách že Star wars. Laserové zbraně využívané marťany jsou v podstatě blastery ze stát wars. A ještě jedna myšlenka mě napadá, a to, že ten granátník se chtěl schovat do podzemí, do metra a stok před Marťany, takže skoro jako v Metru 2033.


1