KejmlP
přečtené 496
Jeden den Ivana Děnisoviče
2011,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději. Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit. Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.... celý text
Byl Edvard Beneš vinen?
2002,
Ferdinand Peroutka
Velmi dobré jako shrnutí toho, nakolik je běžné hodit složitý problém na jedinou osobu, a tím se zbavit vlastní viny. To platilo kdysi stejně jako dnes. Nikdy není vinen jen jedinec, a tady, zvláště v době nástupu komunistů k moci, když jim "demokraté" svojí hloupostí, krátkozrakostí a politickou tupostí umetli cestu, to platí pětinásob. Beneš je hodně oblíbený cíl, a strefovat se do něj je dnes v módě. To, že Ferdinand Peroutka to jako jeden z prvních trefně shrnul, je záslužné. V pozdější době byla tato problematika zapracovávána do mnoha delších studií, a tak si troufám říct, že pokud se tématem Edvarda Beneše zabýváte déle, již jste se s většinou tezí setkali jinde. I tak se ale vyplatí si tuto útlou brožurku přečíst.... celý text
Lenin ve vlaku
2018,
Catherine Merridale
Bohužel, musím konstatovat, že kniha mě nijak neuchvátila. Především, jak už zmínili druzí, samotný název je velmi zavádějící. Kniha pojednává především o ruské socialistické emigraci v době 1. světové války, dále o situaci kolem únorové ruské revoluce, a teprve na třetím místě o samotné slavné Leninově cestě v "zaplombovaném" vlaku. Knihu určitě nedoporučuji začátečníkům v dané oblasti. Kniha je zaplněna řadou dnes již zapomenutých jmen, v kterých se bude složitě orientovat i leckterý poučený čtenář. K nejpřínosnějším pasážím řadím ty, které popisují Petrohrad před a po únorové revoluci. Autorka dobře vystihla tehdejší společenskou atmosféru, a skvěle popisuje následnou atmosféru naděje a příchodu nové éry. I tak ale některé věci chybí. Abdikace cara Mikuláše II. se odehraje snad v jediném odstavci, a dál se řeší jen revoluční Petrohrad. Leninova cesta vlakem je popsána do detailů, poměrně dobře z toho vystupuje charakter Lenina samotného. A následuje období prvních aktivit bolševiků po jeho návratu. Autorka tuto dobu popisuje opět precizně, a proto působí naprosto zvláštně, že náhle chybí další kapitola, a dočkáme se jen resumé a konce knihy. Celkově tedy nesouhlasím s upoutávkami na obálce, kterak jde o strhující knihu. Čtení mě sice bavilo, ale výsledný dojem je, že autorka se spíš nechala vést myšlenkami a prameny, než aby sama kreslila výslednou linii. Některé pasáže jsou zbytečně stručné, jiné se zdají být až disproporčně detailní a popisné. Kniha tedy není vyloženě špatná, ale nevím si příliš rady, komu ji doporučit.... celý text
Zápisník abstinentky
2021,
Michaela Duffková
Jelikož první Zápisník mě velice zaujal líčením Míšina pádu do závislosti, po pokračování jsem rád sáhl, o to víc se zjištěním, že v něm budou i příběhy dalších lidí co si závislostí na alkoholu prošli. Kniha se opět čte sama, nenudí. Míša rozvíjí své úvahy, s odstupem reflektuje některé své prožitky. Popisy toho co pro ni abstinence znamená, jak na ni reaguje okolí, a jak ona sama řeší situace, kdy by mohla alkoholu znovu propadnout jsou velmi zajímavé, a myslím, že i poučné. Poučné je to i pro osoby, co se závislostí nikdy nesetkali, a myslí si, že celé řešení závislosti je v prosté silné vůli odmítnout. Bohužel je problém mnohem složitější, a samotná vůle s tím často tolik nesvede. Tentokrát musím ale i něco vytknout. Je to sice můj subjektivní dojem, ale myslím, že přetisknuté příběhy dalších lidí příliš nezapadly do konceptu, v kterém byla síla první knihy. Na ní jsem oceňoval především to, že je vlastně příběhem "obyčejné alkoholičky", žádný extrém. Nebyl to příběh typu "Katka - jako malá jsem propadla závislosti na alkoholu, postupně přidala drogy, prášky, propadla se na dno, žila na ulici, začala šlapat chodník a střídala léčebnu za léčebnou". Absolutně to nemíním zlehčovat. Ale tyhle příběhy jsou obyčejnému člověku často velice vzdálené, a najít v nich poučení pro sebe či okolí je hrozně těžké. Pokud máte třeba v okolí alkoholika hladinkáře, který se dlouhodobě ustálil na svých 6-10 pivech denně, případně jiné typy ustálených případů, co se (alespoň zdánlivě) už dál nepropadají, tak příklad člověka co se vcelku rychle propadne i do drog a a na dno společnosti příliš inspirace neposkytuje, jelikož je až příliš cizí a odlišný. V tom byla síla Míšina příběhu. Popis mládí a prvního pití, hádky s rodinou, objektivní i subjektivní důvody pití, zvyšování dávek, první vážné důsledky... Tohle si může představit spousta lidí, najít v tom sebe, blízkého, někoho z okolí, a na základě toho se může leckomu rozsvítit výstražné světýlko "pozor, nepřipomíná ti to něco/někoho?" Holka co vyzkoušela všechny známé drogy a šestkrát se léčila vám moc nepomůže k případu vaší tety, co žije vcelku normálně, jen s tím, že každý večer vypije litr vína. Chápu, že tohle je subjektivní, ale já bych se radši snažil zachránit tyhle statisíce až miliony případů co balancují na hraně, než pořád dokola opakovat kam až se můžete teoreticky propadnout, když budete mít fakt smůlu. Za sebe bych tedy doporučil se soustředit víc na případy "od mládí pil dost, myslel, že se moc neděje a je to normální, chlastal první ligu, pak se něco odehrálo a začalo mu to docházet, zjistil, že to fakt není v pořádku, a rozhodl se něco udělat", či podobné typy alkoholiků, jako byl Míši táta. Myslím, že by to inspirovalo (a v důsledku i zachránilo) mnohem víc lidí.... celý text
