JohnCZ přečtené 100

R.U.R. 2018, Karel Čapek

Klasika? Ano. Nadčasové? Na svou dobu rozhodně. Četlo se mi to dobře? Moc ne. V divadelní podobě by to možná bylo záživnější, ale v psané podobě nikoli jako atmosférický román ale jako suchý scénář je to za prvé na můj vkus až příliš teatrální a za druhé velmi komorní, obsahově minimalistické a navzdory krátkosti až příliš plné nezáživných dialogů a podivností. Jednoduše, tohle nebyl úplně můj šálek čaje. Nutno ale ocenit, kolik dalších autorů a děl poté čerpalo ze zde předložených myšlenek a ještě je různými způsoby masivně rozvedlo. Asimov, Lem, Battlestar Galactica, Westworld, Ex Machina,... a mohl bych pokračovat.... celý text

Měsíční močál 2011, Howard Phillips Lovecraft

Na jednu stranu jsou povídky o poznání propracovanější, na stranu druhou jsou táhlejší a jejich tématika, která se trochu repetitivně zabývá - spíše než snovým cestováním a jinými světy - různými relativně přízemními monstry a strašidelnými sídly, mě bavila o něco méně. Chytlavé je to ale i tak, protože i když Lovecraft používá stále ty samé postupy (kterých si je i evidentně vědom - viz očividná sebereflexe v povídce Nepojmenovatelné), díky vytříbené formě a, byť možná místy složitějšímu, líbivému lyrickému jazyku je radost je číst. Přesto se tu stáří občas přeci jen projevuje a to ne vyloženě na povídkách samotných jako spíš v tom, kam se současný horor a vnímání neznámého posunulo a na jakou formu hrůzy je už současný čtenář zvyklý. Co dříve ještě mělo děsivý účinek, pro tehdejší společnost bylo provokativní, skoro až nepřijatelné, tady už trochu zní jako ohrané klišé a onen místy až přehnaně opulentní jazyk, se kterým jsou některé, z pohledu dnešního čtenáře, ne až tak děsivé výjevy popisovány, působí dnešním okem trochu srandovně. Pořád je to ale chytlavé čtení se sic pomalejší, ale vtahující atmosférou a ne se vždy zcela jednoznačně podávanými myšlenkami. Jediné, co mě otravovalo, byl tentokrát již všudypřítomný autorův rasismus, ale s tím je holt třeba u Lovecrafta, i v kontextu tehdejší doby, počítat.... celý text

Hrobka 2010, Howard Phillips Lovecraft

K mému potěšení mi byla celá kolekce sebraných spisů nadělena pod stromek a já si tak mohu veškerou tvorbu tohoto podivného spisovatele, jehož dílo znám zprostředkovaně, převážně z různých hororových her, přečíst hezky chronologicky. První svazek se zabývá vskutku úplnými počátky, kdy ještě mýtus Cthulhu neexistoval, ale už zde se objevují první střípky. Raná Lovecraftova tvorba nedosahuje nějaké závratné úrovně. Je to trochu brak, ale psaný hezkým, někdy až trochu zbytečně komplikovaným jazykem. Četlo se mi to ale většinou příjemně. Jednotlivé povídky jsou klasicky nevyvážené a úplně ty první snad ani nejsou povídky jako spíš slohová cvičení, jednoduchá vyprávění či různé literární experimentální pokusy. Ale už tady se dá vypozorovat smysl pro budování určité atmosféry skrze rozsáhlé popisy. Ony ty povídky jsou celkově hodně popisné, což nemusí každému sedět. Mě osobně ale právě ty popisné bavily asi nejvíce - zejména snové cesty různými fantaskními světy a návštěvy tajuplných měst mimo tradiční čas a prostor. Tyto úvodní povídky jsou však kraťoučké, jen málokterá přesáhne délku 10 stránek, takže o nějakých hlubších a komplexnějších příbězích nemůže být řeč. Opravdu jsou to spíše takové střípky různých nápadů, vizí a myšlenek. Až na jednu povídku - humorně laděné "Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona" - která mě vůbec nebavila a občasnou rozmrzelost nad občasným rasismem, který prostupuje některými povídkami, jsem se slušně bavil. A to i navzdory tomu, že jsou povídky tématicky i výstavbou trochu repetitivní. K té výstavbě bych se ještě vrátil. Lovecraft, minimálně v úvodu, všechny své povídky koncipuje tak, že začne velmi pomalu, velice popisně a postupně zrychluje až do úderného závěru. Nic proti tomu - funguje to skvěle. Jen by ta závěrečná rozuzlení mohla být za prvé o fous promyšlenější a nějak rozumně vypointovaná, což se tady děje jen málokdy. Lovecraft si naopak často vypomáhá lacinými berličkami v podobě frází typu: "Kdybych vám to teď popsal, tak byste neuvěřili." nebo "Co jsem viděl vám raději popisovat nebudu a raději bych to zapomněl." Trochu to působí jako snaha ulehčit si práci a nechat veškerou představivost na čtenáři. Ovšem byl to i důvod, proč některé povídky z mé strany doprovázelo kromě nadšení z parádně navozené atmosféry i určité finální zklamání. Souhlasím s ostatními, že Lovecraft nemusí sedět každému. Je to specifická tvorba, u které se ale zároveň nedivím, že má i řadu oddaných příznivců. Protože on už i samotný osobními problémy zmítaný Lovecraft působí jako dost atypická a ne vyloženě kladná persona. Ale jestli tohle byl jen takový nemastný neslaný začátek, tak jsem velmi zvědav, co přinesou další svazky.... celý text

Nepřemožitelný 1976, Stanisław Lem

"Ne všechno a ne všude je pro nás." Na Lemovi se mi líbí to, jak velký přehled tenhle chlápek měl. Biologie, geologie, technika, kybernetika, ale i filozofie. Stejně jako Solaris i tady vyprávění srší technikáliemi a zajímavými úvahami nad životem a evolucí. Je to příběh o střetu člověka s něčím neznámým, něčím nelidským a pro lidskou mysl těžko pochopitelným. Tohle je něco, co mě baví fakt hodně a tady jsem tajemna dostal opět poměrně dost. Jakmile se trochu odkryly karty, trochu jsem se obával, že se děj zvrhne v klišé horor, ale naštěstí se tak nestalo. Tohohle přístupu, který nemusí za každou cenu útočit na první signální, a snaží se o přemýšlivější záležitost si fakt cením. I navzdory stáří a faktu, že se tu pracuje z dnešního pohledu s převážně zastaralou analogovou technologií, se to pořád skvěle čte a je to dostatečně zajímavé a vtahující. A pro plnohodnotný pocit z příběhu to ani nemusí být nikterak dlouhé a natažené do osmi dalších pokračování. K plné spokojenosti mi chyběla snad jen nějaká údernější pointa na závěr.... celý text

Tajný život stromů 2016, Peter Wohlleben

Sympatická knížka, která není napsaná nudným odborným jazykem, ale poutavou formou, jež se opírá i o myšlenky, zkušenosti a pozorování autora. Většinou se drží vědeckých faktů a pokud autor nad něčím z vlastní iniciativy polemizuje, dává to v textu dostatečně najevo, takže žádné strachy, že by jednalo o nějakou pseudovědu. Lesník Peter Wohlleben je viditelně srdcař a zároveň vzdělaný člověk, který se dokáže dívat na věci střízlivě a emotivně zároveň. Na jednu stranu umí vyprávět skoro až mentorsky, na stranu druhou je z něj cítit pokora a respekt. Protože jak sám říká, pravda je, že řadu věcí i přes všechny snahy stále nevíme. Víme však jedno: nejen zdravé lesy, ale obecně prosperující přírodu k životu nezbytně potřebujeme, protože jsme na ní životně závislí. Přiměřená ochrana přírody, biodiverzity a stabilizace klimatu by měla být priorita číslo 1, neb se nejedná o pomýlení nějakých ekobláznů a fanatismus tzv. klima-alarmistů, ale o prostý pud vlastní sebezáchovy. Je to zodpovědnost vůči dalším generacím nejen nás samotných, ale také zvířat a rostlin, které nás obklopují a které obklopujeme my. Řadu informací z knihy třeba brzy zapomenu, ale jestli mi Tajný život stromů něco dal, tak především to, že si při další procházce lesem budu stromů, hub, rostlin a jejich vzájemných vazeb všímat zase o trošičku více.... celý text

Jedna želva za druhou 2018, John Green

Ale jo. Nepatří to mezi to úplně nejlepší od Greena, ale po trochu pomalejším začátku se z toho vyklubal moc fajn coming of age příběh přesně tak, jako to John Green umí. Navíc s tentokrát pro mě velmi zajímavým tématem, který se mě tak zlehka dotýká i v osobní rovině, neb občasnými, byť oproti Aze velmi mírnými a spíše otravnými a úzkosti způsobujícími než-li vyloženě ubíjejícími a život ohrožujícími, intruzivními myšlenkami mám také osobní zkušenost. Zprvu jsem se trochu obával naznačené detektivní zápletky, ale ta je v příběhu skutečně velmi minoritní a slouží postavám, ne naopak. Hlavní roli skutečně hrají hlavní hrdinové příběhu, jejich vztahy a osobní problémy a... nechybí ani tyrkysová barva. A opět je vše popsáno s lehkostí, kvůli které mám romány Johna Greena léta tak rád... i když jsem už dávno přestal být jejich cílovkou. Na léto ideální a i navzdory trochu těžšímu tématu příjemné a oddychové čtení.... celý text

Severka 2023, Nina Špitálníková

Obsahově síla, formálně mi to přišlo takové nejisté a místy trochu roztříštěné. V jednu chvíli vyprávění, pak zase jakoby rozhovor, pak skoro až lyricky pojatý popis nějakých pocitů a situací. Občas to na mě působilo trochu samoúčelné, přehnaně teatrální, až moc hra na city, byť si plně uvědomuju, že realita severokorejského režimu je zlá a velmi pravděpodobně ještě horší než jak to popisuje kniha. Ta je pojatá spíše jako román, ale věřím tomu, že převážná část vychází z jednoho či je složená z více skutečných příběhů skutečných Severokorejců. Přesto mi více sedla přesvědčivější interview forma použitá ve Svědectví z KLDR, která na mě zapůsobila svou dokumentární přímostí a celkovou bezprostředností o poznání intenzivněji. Každopádně, rád jsem tenhle projekt podpořil a těším se na další.... celý text

Komiks pro Ukrajinu 2024, * antologie

Fanda komiksů se ze mě ani po tomto nestane. Některé civilnější kousky (jako báseň Lesji Ukrajinky) byly moc hezké, některá díla jsem ale absolutně nepobral a ani mě příliš nebavilo je číst. Ale to je můj osobní problém. Čeho si cením nejvíce je především úmysl a cíl, s jakým byla tato antologická sbírka vydána. Na takové věci rád přispěju kdykoli. Díky za ně!... celý text

Vlčí štěstí 2022, Paolo Cognetti

Příjemné čtení. Do knížky jsem se pustil naslepo a čekal jsem dobrodružnou záležitost ve stylu nějakého útěku do divočiny, ale nakonec je to spíše taková poetická mozaika příběhů o lidech z jedné malé vesnice na úpatí hor. Zprvu mě to až tak nebavilo, asi i proto, že začátek trochu evokuje červenou knihovnu a chvíli trvá, než se čtenář skutečně podívá do hor, a taky proto, že se s hlavními postavami dost míjím z hlediska životních zkušeností, ale postupně si to hezky sedlo. A nakonec musím docenit i ten začátek, který byl pro závěrečné pointování potřeba. Hlavní síla Vlčího štěstí není v příběhu, ale ve všech těch drobných postřezích a téměř až nepostřehnutelných věcech, které utváří život a které nás dělají šťastnými. Byť pro každého to štěstí může být v něčem malinko jiném.... celý text

Na západní frontě klid 2020, Erich Maria Remarque (p)

Bez mučení se přiznám, že mě to příliš neohromilo. Ačkoli je Na západní frontě klid považováno za klasiku, jako válečný román se mi tenhle příběh jeví současným okem poměrně nevýrazně - jako jeden z mnoha. Neřekne nic moc konkrétního, nic moc osobního, nemá jednoduše nic navíc. Akce je odbytá, postavy působí jakoby nezúčastněně a z hlediska psychologie se mi to jevilo po většinu času popsané dost nedostatečně a zkratkovitě. Nečte se to zle, ale téměř nic jsem u toho necítil, což je u tohoto typu literatury a válečné tématiky obecně, kterou jinak obvykle prožívám velmi, docela problém.... celý text

Poselství z Ukrajiny 2023, Volodymyr Zelenskyj

Zelenského projevy a pravidelné vlogy sleduji od začátku války prakticky každý den a stále mě překvapují svou intenzitou - kombinací vzletných churchillovských slov, nelaciného avšak působivého patosu, přiměřeného vlastenectví, ale zároveň i svou bezprostředností, upřímností a především ryzí lidskostí, kde jsou neustálé vyzdvihovány hodnoty svobodnému světu vlastní. Hodnoty, na které mnohdy při svém pohodlí, hojnosti a celkové až rozcapenosti možnostmi západního světa pomalu zapomínáme. Hodnoty, které chybně bereme jako samozřejmost a ne jako něco, o co se musí neustále pečovat a co se musí aktivně chránit. Toto je nutno si neustále připomínat a přesně takové jsou Zelenského projevy. Velmi inteligentně napsané (kudos Dmytro Lytvyn), emocionálně nabité, v kontextu doby podnětné, vždy precizně namířené na dané cílové publikum a zručně Zelenského charismatu a zkušeností ostříleného rétora využívající. Mnohé z nich už dnes považuji za historické a mimo úderné krátké a mnohokrát citované "prezident tut", "potřebuji munici, ne odvoz" a nebo můj oblíbený facebookový post "odezírejte mi ze rtů: bez vás!" je pro mě vrcholem celá řeč: "Nikdy více!" Tenhle projev je jedním z mnoha jasných důkazů, proč je ruský propagandistický narativ o nacistickém vedení Ukrajiny lživý, nelogický, ba v historickém kontextu vyloženě zvrhlý. Ostatní projevy mj. zase dávají najevo, jako moc jsou Ukrajinci od Rusů mentálně odlišní a osvětlují důvody, proč neexistuje možnost, že by se Ukrajinci svých hodnot, své země a především svých lidí někdy vzdali a že budou zuřivě za svou nezávislost bojovat až do konce, ať už ten konec bude jakýkoli. A za sebe říkám: je na zodpovědnosti každého z nás, abychom my, Evropa a celý civilizovaný svět dopomohli k tomu, aby byl vítězný. A aby na Ukrajině "už nebyly žádné černobílé sny, ale jen samé modrožluté." Přál bych jim to z celého svého srdce stejně tak, jako to přeji každému národu naší překrásné planety Země. Tuhle "bitvu našeho věku" společně vyhrajeme, protože ji vyhrát musíme. Zajištění vítězství práva a spravedlnosti je naší morální povinností. Sláva Ukrajině! Sláva svobodě! --- A panu Janišovi díky za překlad a skvělé tematické posty na Facebooku.... celý text

Stroj času 2021, Herbert George Wells

Jednoduchý, nepříliš akční, ale zato nadčasový, příjemně napsaný a sympaticky přemýšlivý příběh. I když jsme se za těch takřka 130 let vědecky posunuli o dost dál, Stroj času, navzdory jasným fantastickým prvkům, není vůbec tak naivní a zastaralý tak, jak jsem od něj původně očekával. Právě naopak, H. G. Wells řadu myšlenek, které platí i dnes, trefuje úplně přesně. Bavilo mě poznávat nový svět a důvody, proč je ve takovém stavu, jakém je. Líbilo se mi, že čtenář nikdy neví víc, než ví samotná hlavní postava, která celý příběh retrospektivně vypráví a u toho se zamýšlí nad tím, co tam vlastně viděla. Možná je to i novým a fakt dobrým překladem, ale strašně příjemně se to celé četlo a úplně rozumím, že to ve své době musela být imaginativní bomba, byť je to třeba z dnešního jen taková menší skromná dobová ochutnávka toho, co všechno by v budoucnu mohlo být (a taky že bylo) v žánru sci-fi, potažmo fantastice obecně, vymyšleno. Jedinou výtku, kterou ale do hodnocení samotného díla samozřejmě promítnout nelze, směřuji k ryze technickému stavu posledního vydání - resp. k místy nekvalitnímu tisku. Žádné velké drama, pořád je to v pohodě čitelné, ale banality, jako blbě dotištěná písmena, by si nakladatelství, které se tiskem profesionálně zabývá, mělo ohlídat.... celý text

Kočičí host 2016, Takaši Hiraide

Malý skromný "slice of life" příběh psaný jakoby formou deníku. Příběh o tom, že v jednoduchosti je krása a že ke spokojenému životu nejsou třeba žádné velké věci, ale úplně stačí různé všední maličkosti. Popisné, kostrou jednoduché až vyloženě banální a přímočaré, nedramatické, ale s milou melancholickou atmosférou. Jen tu zmiňovanou poetiku, vyjma přesvědčivého vykreslení prostředí, v tom zas až tak úplně nevidím, obsahově i jazykově je to fakt strašně strohé.... celý text

Piknik u cesty 2021, Arkadij Strugackij

"...problém je v tom, že člověk - nebo přinejmenším běžný člověk - dokáže potřebu získávat vědomosti překonat a to velice snadno. Podle mě žádnou takovou potřebu dokonce ani nemá. ... Nabídněte člověku nějaký krajně zjednodušený pohled na svět a potom každou událost vysvětlujte na základě tohoto zjednodušeného modelu. Takový přístup nevyžaduje absolutně žádné vědomosti. Jen několik naučených frází plus takzvanou intuici, takzvaný důvtip a takzvaný zdravý rozum." Je to jiné než filmová i herní adaptace. Co se samotné Zóny týče, tam jsem trochu cítil nevyužitý potenciál. Na druhou stranu Zóna tu je spíše prostředek pro předání řady zajímavých myšlenek a pro psychoanalýzu jednoho sobeckého, ale v jádru ne úplně zkaženého člověka. Četl jsem aktuální zrestaurované vydání a musím říct, že i když se kniha na rozdíl od její filmové či herní adaptace neodehrává přímo v Rusku/na Ukrajině, ale kdesi na Západě, ta hrubá ruská nátura je cítit opravdu z každé postavy. Všichni neustále v lihu, drsná mluva, buranství, sobeckost, ale i očividná kritika některých prvků tehdejšího režimu a nespokojené chudé společnosti. Přesto ale Piknik u cesty není nijak zvlášť okatě politický, spíše sociální, takže je možné se s jeho myšlenkami velice lehko ztotožnit i dnes - 50 let od jeho vzniku (viz citace výše). Naopak na mě v mnoha svých myšlenkách působil hodně nadčasově a to nejen po zmiňované sociální stránce, ale i ve vlastní sci-fi rovině. Té mohlo být rozhodně více, na druhou stranu mnohé prostě zůstává skryto pod rouškou tajemna a tedy i představivosti. Nemám příliš rád mnohadílné sci-fi ságy, ale tady mě trochu mrzí, že příběhů ze Zóny, z té původní Zóny bratrů Strugackých, není více.... celý text

Blízký východ nad propastí 2016, Břetislav Tureček

Hodnotná kniha v tom ohledu, že nikomu příliš nestraní a vše je popsáno velice střízlivým analytickým okem. Je to vskutku nadupané informacemi a troufám si říci, že díky zkušenostem a osobním zážitkům pana Turečka se tu objevují i dost exkluzivní věci (nezaměňovat se slovem bulvární), které se čtenář nikde jinde nedozví. Nicméně taky musím férově přiznat, že jsem trochu podcenil (ne)připravenost, se kterou jsem se do knihy pustil. I když nemůžu říct, že bych o Blízkém východě nic nevěděl (byť pouze laické kombo zpravodajství a filmy), tak jsem se i přesto místy docela nechytal (zejména u změti jmen a popisu událostí z 80. a 90. let). Případný zájemce tedy musí brát v potaz fakt, že pan Tureček ve své knize počítá s tím, že se čtenář bude orientovat (nebo alespoň intenzivně googlit). Jakkoli to mnozí stále nemůžou nebo nechtějí vidět, svět je prostě složitej a situace na Blízkém východě o to více, protože je navíc ještě nepřehledná a turbulentně se neustále mění (a dnes, 6 let od vydání, je zase do jisté míry odlišná). On to vlastně i trefně popsal sám autor, že západní společnost si pod pojmem Blízký východ často představí "araby," "muslimy" a "teroristy." Ale tak jednoduché to není, je to ohromný svět se svou kulturou a specifiky. Za sebe tedy doporučuji spíše lidem, kteří mají k tématu už něco načteno a alespoň trošičku chápou politické souvislosti a historický kontext. Pro ty je tahle publikace především.... celý text

Cesta 2019, Cormac McCarthy

Po obsahové stránce jednoduché, šablonovité a minimalisticky odvyprávěné putování otce a syna blíže neurčeným postapo světem, kterému však dominuje krásný a neobyčejně osobitý jazyk, s jakým je celý příběh popsán. V rámci postapo žánru to na mě působilo jako takový ten vyšší level. Od inteligentního výraziva až po řadu nenápadně podávaných myšlenek se skoro až náboženským podtextem. Že i v takhle pochmurném světě zbaveného veškeré naděje v lepší zítřky, světě plném čistého zla, dokáží někteří lidé najít svou vlastní cestu bez ztráty morálních zásad. Dokud ve svém nitru nesou onen příznačný oheň.... celý text

Will Grayson, Will Grayson 2016, John Green

První greenovka, kde mi dlouho trvalo se začíst. A vlastně za to nemůže ani tak samotný Green, jako spíš spoluautor, jehož úvodní kapitoly za depresivního gay Willa Graysona jsou dost na pěst. Jeho pubertální rádoby drsňáctví mi moc nesedlo, stejně tak jako neustálé zmiňování jeho orientace snad v každé druhé větě. Zlom přišel asi až ve třetině knížky, po velkém zvratu, který svede postavy dohromady. Najednou se forma uklidnila, příběh trochu zvážněl a rozjely se hezky napsané romance - jedna gay, druhá straight. Otázky točící se okolo budoucnosti, vlastní identity, lásky i kamarádství jsou zpracovány pěkně. Tahle young adult psychologie Greenovi prostě jde a s kolegou se nakonec dokázali příjemně sladit. Když ale knihu porovnám třeba s Hledáním Aljašky, tak tomu ději prostě něco chybělo. Je to jen další greenovka v řadě - velmi podobná těm předchozím a tentokrát navíc místy zbytečně přepálená a nepřirozená (hlavně konec, byť hezký a vypointovaný).... celý text

Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2019, Daniel Prokop

Trefné nahlédnutí do problémů české společnosti. Pro běžného smrtelníka je asi nejdůležitější zjištění, jak moc velký vliv má na náš úsudek vlastní psychika a na emocích založené předsudky, které často jednají v přímém rozporu s fakty či empirickými daty. Právě tohle porovnávání "lidského přehánění" se statistickými údaji mě bavilo na téhle publikaci nejvíce. Ne ve všem bych se sice s autorem shodl (normálka) a občas mě některé pasáže, zejména ty, co se týkaly zahraniční politiky (USA) nudily více, než bych třeba chtěl, ale chápu, že to mělo účel a že se autor snažil porovnávat. Ve finále je úplně jedno, jestli s autorem souhlasíte nebo ne, Slepé skvrny jsou bezpochyby důležitou knihou pro každého, protože sebereflexe a kritické myšlení je to, co české společnosti často zoufale chybí. Stačí se podívat na sociálních sítích do diskuzí...... celý text

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

Už "Mezi dvěma Kimy" se mi líbilo, ale "Svědectví o životě v KLDR" je vyloženě pecka a zasloužený vítěz Magnesia Litera. Bezprostřední zážitky ze života několika navzájem zcela odlišných lidí, které by si měl přečíst skutečně každý. Zejména ti, kteří neustále nad něčím mrmlají a říkají, jak se u nás máme blbě. Protože nemáme. Občas jsem měl trochu pocit, že autorka hodně zkracuje a sám bych chtěl mnohdy vědět ještě více (dal bych klidně i celý rozhovor). Hlavně o samotném útěku, kulturním šoku z "blahobytu" kapitalistické společnosti a následném přizpůsobování se, byť chápu, že to první z důvodu bezpečnosti není tak úplně možné a to druhé už není vyloženě předmětem knihy. Na druhou stranu, jestli jsem minulé knize vyčítal strukturu, tak tady jsem se vším naprosto spokojený. Jednotlivé úryvky rozhovorů postupně demonstrují různé aspekty severokorejského žití. Od chudiny, přes dělníky, až po privilegované. Nejen ideologické mašinérie, která prostupuje každým aspektem běžného života, ale i denního režimu, kterému vládne bezútěšná rutina, šeď, neustálý nedostatek potravin a základních lidských potřeb, ale i paranoidní strach. Strach o rodinu, strach z nejisté budoucnosti, strach z tajné policie, dokonce i strach ze sousedů či vlastních přátel. Rozhovory navíc krásné prezentují jednu věc. Ukazují, jak moc si tenhle režim lže sám sobě. Stejně jako v kapitalismu, i tady vládnou ve společnosti peníze a dobrý původ. Klasické: všichni si jsou rovni, ale někteří jsou si rovnější. Kdo peníze má, má se ještě relativně dobře. Kdo je nemá, umírá hlady. K tomu si připočtěme zcela nulovou osobní svobodu, časté pošlapávání elementárních lidských práv a nedokážu si představit horší podmínky ke šťastnému a sebevědomému životu. Tedy takovému životu, o kterým sní nejen každý severokorejec, ale pokrytecky o něm mluví i ona směšná utopická ideologie. Na závěr bych rád zodpověděl otázku, která mě trapila od doby, co jsem si obě publikace koupil: má cenu číst obě? Nebudou se informace příliš opakovat? Nebude autorka recyklovat? Můžu vás ujistit, že rozhodně to cenu má a recyklované jsou pouze poznámky pod čarou (které mi i tak přišly vhod, protože mám paměť zlaté rybky). Vlastně i ve finále doporučuju nejdříve začít s "Mezi dvěma Kimy," jež je více informativní z hlediska faktů a funguje jako perfektní úvod do problematiky okem vnějšího pozorovatele, a posléze navázat těmito rozhovory, které vás dozajista zbaví i toho zbytku iluzí, které tam možná někde v nitru ještě zůstaly.... celý text

Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR 2017, Nina Špitálníková

Kniha sice nezprostředkovává ty největší hnusy, co se v téhle zemi dějí (pochopitelně), ale jako osobní svědectví české studentky, která měla cojones na to vydat se do země, ze které se nemusí nikdy vrátit, je to opravdu výživné čtení. Každodenní realita až děsivě věrně připomínající sci-fi román 1984. A to i přesto, že Nina viděla a zažila spíše to lepší, co tahle v jistém smyslu pozoruhodná země, vytržená jak z jiného světa, nabízí. Napsané je to čtivě - mnohé zážitky pobaví, některé trochu rozesmutní, ale líbil se mi nadhled a pozitivní přístup. Přesto se celou knihou nese jistá aura něčeho nepříjemného a zlovolného. Kromě popisování vlastních zážitků je kniha doplněna o vlastní analýzu propagandistické mašinérie a i v téhle rovině je to zajímavé a obohacující čtení, byť pochopitelně spíše pro ty, kteří toho o KLDR ještě tolik nevědí. Cením si i stručného shrnutí historie v závěru, které poodhalí vznik KLDR a zasadí ho do kontextu tehdejších událostí. Zároveň přehledně porovnává realitu s roztomile absurdními propagandistickými texty, jež jsou od malička Severokorejcům tak intenzivně vštěpované. Jediné dvě výtky bych směřoval ke struktuře, která je občas trochu chaotická a nedostatečné korekci textu. Těch překlepů tam nebylo zrovna málo.... celý text