Helmutek
přečtené 43
Spad
2016,
František Kotleta (p)
"Nečekal bych, že to kdy řeknu, ale jsem rád, že jsme konečně v Brně." V hlavě mi sice furt bliká majáček, že "na Kulhánkův Noční klub to přeci nemá", ale sere pes - možná to neni dokonalý, možná jsem se občas trochu ztrácel v tom, kdo že je vlastně ten generál/plukovník/admirál/jánevimkdo, možná ten Samův coming out byl oddalovanej trochu účelově, jízda je to ale parádní a skvělej konec to všechno vynahradí. Po nečekaně temnym úvodu jsem měl sice trošku depku (umocněnou současnym politickym děnim, kdy si člověk z toho přehršle idiotů ve vedení jak země naší, tak i zemí okolních nemůže bejt moc jistej, kdy komu nerupne v bedně a nedopadnem podobně jako v knížce), ale rozhod jsem se tim moc netrápit - protože JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN STOJÍ ZA TO ŽÍT...... celý text
Lehké fantastično
1993,
Terry Pratchett
I Lehké fantastično podtrhuje můj dojem z Barvy kouzel - napoprvý jsem si to před těma cca 10 lety prostě užil víc, dneska mi obě knížky přijdou ještě takový neotesaný. Furt je to zábava a furt je to lepší, než na co bych se zmoh já za 100 životů, ale je na tom jednoduše znát, že Pratchett tady se Zeměplochou teprve začínal - až mě zarazilo, jak často mě překvapila taková ta až křečovitě urputná snaha o nějakěj štěpnej a rádobyvtipnej gag nebo příměr (typu "Cejtil se jako nekrofil v krematoriu"), kdy to na mě ale víc než jakkoliv jinak působilo předevšim silově, a kdy to nemělo tu lehkost, která se mi v pozdějších jeho knížkách na Pratchettovi vlastně líbí nejvíc; totiž to, jak dokáže bejt vtipnej tim nejpřirozenějšim a nejsamozřejmějšim způsobem. Postavy a děj jinak vycházej z Barvy kouzel, takže to bych se zbytečně opakoval, snad jen jeden můj soukromej povzdech - škoda, že Zaklínadlo se Mrakoplašem nakonec opravdu nechalo vyhnat zpět do Oktáva; existence vyšší síly, která čaroděje chtě nechtě drží naživu a žije si tak trochu vlastnim životem, to mi, málo platný, na tom Mrakoplašovi (jako postavě) přišlo skoro nejzábavnější a nejzajímavější...... celý text
Zámek
1989,
Franz Kafka
Zámek je bizár - pro mě o to víc proto, že narozdíl právě třeba od Procesu nejde o život, že nejde o nějaký hmatatelný zlo, že nejde vlastně o nic moc dramatickýho; chlapík K. se prostě "jen snaží nastoupit do práce". Zjednodušuju to, ale v tom je pro mě v provnání s Procesem největší rozdíl - absence tý hrůzy, obcházející smrti, děsu ve ztělesnění nelidskýho Státu nebo Aparátu, kterej fyzicky drtí všechno, co nezapadne přesně do jeho soukolí. To samozřejmě Zámek jako dílo ani dojem z něj nijak nesnižuje, jen je to pro mě prostě jiná rovina zmaru, hlednání, beznaděje a zoufalství - rovina víc skrytá, míň hmatatelná, někde víc pod povrchem: Že něco tak obyčejnýho jako nástup do práce (kam jsem ještě nota bene pozvanej/povolanej!) je nedosažitelnej, neuskutečnitelnej - a to znova z důvodů, který vůbec nejsou zřejmý nebo pochopitelný. Vesnice pod zámkem je plná pokroucenejch, poníženě frustrovanejch a převážně zákeřnejch bytostí, který maj z vrchnosti na Zámku hrůzu, zároveň k ní ale fascinovaně vzhlížej jako k něčemu nepolapitelnýmu a božskýmu - a to přesto, že v podstatě nikdo z vesnice nikoho ze Zámku nikdy neviděl, až na pár uctívanejch a pro vesničany kultovních výjimek. S odevzdáním se Sytému se až zvířecky podbízej všemu, co pro ně z toho úřednickýho Olympu obejvanym pro ně nedostupnym božstvem ukápne, a bez nějakejch větších ambicí cokoliv změnit čekaj na to, až si u nich zase někdy památně úředník Klamm zaparkuje svůj kočár a využije je k tomu jedinýmu, k čemu mu je vesnická lůza dobrá - k nažrání se a vyspání se (možná i s nějakou tou vesnickou courou, proč ne, žejo). Nic víc vesnice pro Zámek a úředníky neznamená, a nic víc vesnice pro Zámek už ani bejt nechce - na jakýkoli vyšší ambice, měl-li je kdy vůbec někdo z obyvatel, už pod tíhou Systému všichni dávno rezignovali: respektive, oni by o nějaký povýšení v očích Zámku samozřejmě stáli, ale už je to jen taková psí oddanost, psí škemrání a psí čekání na něco, o čem sami ve skutečnosti dobře věděj, že je mimo jejich dosah (jediný vzepření se a ohrazení se vůči zámeckýmu povýšeně majetnickýmu přístupu, o který se u sexuálních invektiv jednoho úředníka /samozřejmě korespondenční, tzn. neosobní cestou/ pokusila Amálie, sestra Barnabáše, z ní i celý rodiny udělalo neodpustitelně a doživotně vyvrhela jak v "očích" Zámku, tak i vesnice). K tomu je třeba si přičíst Frídu - Klammovu údajnou milenku, která se s K. podezřele rychle zasnoubí, aby se s ním pak zase podobně rychle odsnoubila; zámeckýho sluhu Barnabáše i jeho sestry Olgu a už zmíněnou Amálii (rodinu upadlou v zámeckou nemilost), a taky hlavně ty dva K-ovy pomocníky Artura a Jeremiáše, který pro mě byli snad největším příbehovym bizárem - zvířecí chování, absurdně komický(!) výstupy jak nějaký bavičský dvojice, jejich infantilnost a neodbytnost, podivný vzájemný škádlení... - a je z toho scenérie, která se nedá popsat, ale musí se přečíst. Stejně jako v Procesu nebo jakýkoli jiný Kafkově povídce tak ani tady podle mě nemá smysl hledat univerzální výklad, bylo by to proti samotný povaze textů - a papouškování otřelých klišé typu "boj jedince proti mašinérii" je podle mě pod úroveň někoho, kdo už se knížkou prokouše. Proč něco klidně nenechat nevysvětleno a jen to v sobě nechat zrát? Ne všechno se podle mě musí explicitně pojmenovávat, jsou věci a je zlo, který stačí cejtit. Ale stejně jako u Procesu, tak i tady zmínim (spíš pro sebe) pár věcí, který zůstaly zaťatý ve mně osobně: 1) Kdo ten K. je doprčic zač? Byl jen profesionálem snažícím se dostat se tam, kam mu bylo přislíbeno se dostat? Nebo na Zámek ve skutečnosti, přestože tomu sám věří (nebo to jen proklamuje?), povolán nebyl? On totiž ani o svym povolání zeměměřiče nijak přesvědčenej nebyl (ano, wtf?!). Je to zase ten model člověka, kterej je nějakym obludnym systémem k něčemu hnanej jen proto, že mu neumí/není schopnej/není ochotnej vzdorovat? Jako v Procesu, kdy si možná Josef neuměl obhájit nevinu? Nebo je to systém tvořenej právě timhle pasivnim přístupem? (Jasně, ta pasivita je až v pozadí, možná až na nějaký filozofický úrovni - navenek se K. samozřejmě snaží na Zámek stůj co stůj dostat, nebo aspoň zjistit, co má dělat) 2) Utkvěl mi pro mě zatim nerozlklíčovatelnej a záhadnej trojlístek hostinská-Frída-K. (kdo vlastně byl tim pragmatikem, kdo byl ten, kdo ke všemu přistupoval machiavellisticky, kdo byla ta svině?) Motivy týhle trojice jsou pro mě trochu nerozluštitelný a hodně mi to vrtalo hlavou - ze začátku člověk podvědomě fandí K. jako hlavní postavě, ono to nakonec mohlo ale bejt všelijak... 3) Stejně jako v recenzi Herdekfilek, tak ani já si nemyslim, že by poselstvím (stejně jako v Procesu) Kafky byla "jen" kritika byrokratickýho mechanismu. Je to větší - širší a hlubší, víc v mlze (někdy i doslova - Zámek v době K-ova příchodu, hahaha), víc neuchopitelný - stejně jako všechny Kafkovy věci. Každej si tam může najít něco dalšího, něco svýho, nějakou tu svojí frustraci, děs a zmar - protože v tom je, podle mě, Kafka nejlepší a hlavně nevyčerpatelnej: Čtěte to za rok nebo za pět nebo za deset, a pokaždý v tom najdete jinej rozměr (aspoň pro sebe - ale koneckonců, o jinýho jde, žejo).... celý text
Proces
2005,
Franz Kafka
Za mě jedno z nejsilnějších a nejpůsobivějších Kafkových děl. Byť je to oficiálně nedokončený, ten celkovej rámec je Kafkou naznačenej jasně - včetně poslední scény, ve svý zoufalý bezvýchodnosti a beznadějný marnosti tak krutý a odzbrojující. Při čtení knížek se mi častějc než konkrétní obličeje atd. vybavujou barvy a s nima spojená atmosféra scény: a Proces mám uloženej jen pod černou a šedou - tmavá, temná atmosféra a nálada, všechno je v šeru a topí se v zoufalství, zmaru a beznaději... K., kterej všechno obětuje boji proti něčemu, o čem ani neví, co a proč to je; neví, co se děje, co se po něm chce, co si může dovolit nebo co má čekat... Není ani k ničemu připuštěnej, o všem se doslýchá jen z druhý ruky (a to se ještě musí hodně snažit), nikdy neni připuštěnej k instancím, se kterejma by moh něco řešit nebo kde by se mohl obhajovat. Je nucenej přijímat proces tak, jak je mu o něm bez něj popisovanej z doslechu - s tím, že o dalším průbehu nemá šanci se vůbec nic dozvědět. Nemá ani na koho se obrátit, ani čeho se chtit, ani se jak bránit - obvinění ještě nikdo nikdy zbavenej nebyl (znamenalo by to přeci chybu Systému, chybu Aparátu) a odložení je úlevou jen zdánlivou - případ se může kdykoliv kýmkoliv otevřít znovu - a jiný řešení neexistuje, vše ostatní je jen soudní stíhání. Příběh je tak protkávanej podobenstvíma a smybolikou, že dělat jednoduchej výklad podle mě nejde; natož aby mělo smysl se o něj vůbec snažit - a školácký poučky typu "knížka se mi líbila a zrcadlí pohnutý 20. století, frustraci z byrokracie a strach z nelidskýho státního aparátu" si zas každej může přečíst v podstatě kdekoliv. V mým případě je to tak, že někde hluboko vevnitř mýho nitra Kafka nějakym zvláštnim způsobem rezonuje, a i když nemusí bejt vždycky možný vysvětlit, co přesně mě zasáhlo, jeho díla se mi prostě vrývají až do morku kostí. Každopádně abych řek aspoň něco opravdu konkrétně za sebe (a každej v tom bude vypíchávat trochu jiný věci a z trochu jinejch pohledů), z Procesu si nesu hlavně tohle: 1) otázka neviny K. - opravdu je tak nevinnej, jak člověk předpokládá, jak se zdá? A i kdyby ne, co by to znamenalo - čim by se měl provinit víc než jiní? Nebo se provinil nejvíc tím, že si dostatečně nebyl schopnej uhájit svojí nevinu? Že neobstál v týhle obludný a nelidský zkoušce? 2) atmosféra totálního zmaru z vědomosti o absurditě situace a o zbytečnosti jakýhokoliv konání - i v osobním životě už jsem narazil na situace, kdy si na Proces vzpomenu: Člověk něco může stokrát vědět nebo si bejt něčim jistej, ale jsou situace, kdy to nic neznamená a člověk musí mlčky přijmout situaci naposto opačnou, jen proto, že prostě nelze udělat ani říct nic jinýho. 3) determinace osudu člověka prostředím - co kdyby se na to K. prostě vysral, nenechal si to líbit? A na tu jejich hru prostě nepřistoupil? Co kdyby odmítl roli, kterou mu přisoudil někdo jinej? Znamenalo by to něco, změnilo by to něco? Zněl by pak i jinak ten opovrhující a absolutně dehonestující ortel? - a abych byl úplně kompletní, tak nemůžu nezmínit abolutně bizarní a WTF scénu v komoře s haraburdím. Ta je pro mě nefalšovanym a neředěnym bizárem, u jehož čtení mi až přebíhal mráz po zádech.... celý text
Proměna
2007,
Franz Kafka
Proměna je prostě kult a i ten, kdo od Kafky nečet nic jinýho, o Proměně minimálně slyšel (i kdyby jen ve škole). A to je to, čemu tak úplně nerozumim - přijdou mi "lepší" povídky, dá-li se teda u Kafky vůbec něco porovnávat; za mě třeba V kárném táboře, Jedenáct synů nebo Před zákonem... O románech samozřejmě nemluvě. Proměna je samozřejmě skvělá, to ne že ne - bizarní, temná a špinavá, absurdní v Řehořově odevzdanosti a netečnosti k jeho proměně i v opadajícím zájmu rodiny... ale podle mě ne nejlepší, ne to jediný dílo, který se má mnohým vybavit, když se řekne Kafka. Ale nakonec co já vim - jeden můj přítel řiká, že Proměna se mu tolik líbí proto, že i jemu se jednou stalo, že se probudil a věděl, že všechno je nenávratně jinak. A že úplně rozumí tomu, co se s Řehořem dělo - přestože v povídce se nic nevysvětluje, není tam nic z Řehořova předchozího života nebo nějaký situace z doby "před" - je to prostě hotová věc, která se až trochu nezúčastněně a apaticky popisuje až k úplnýmu, hořkýmu konci. Takovýhle probuzení do života, ve kterym nic neni jako dřív, to mě ještě nepotkalo a upřímně doufám, že ani nepotká, nicméně možná i to je důvod, proč to na čtenáře může působit tak nebo onak. Já každopádně patřím do tý skupiny, která Kafkovy vrcholy vidí jinde.... celý text
Pražský hřbitov
2011,
Umberto Eco
Pražskej hřbitov se mi (co se šíře záběru týče) řadí hned vedle Foucaultova kyvadla, i když Kyvadlo je tou svou tematikou ještě monstróznější. Neřikám ale lepší - jen objemnější, delší, náročnější na čtení, plný fabulací, kontrukcí, hyperbol a hypotéz... Hřbitov je zase víc literaturou faktu a věnuje se "jen" dějinám evropskýho 19. století, to "jen" si ale může pomyslet jedině ten, kdo toho o 19. století vlastně moc neví (a pomyslel jsem si to samozřejmě i já, než jsem knížku začal číst). Až během toho, co mě Eco během čtení začal (jak je jeho dobrym zvykem) uchvacovat svym fascinujícím vyprávěním o všech těch událostech, který se všechny udály vlastně hrozně nedávno a hrozně blízko, jen o málo víc než třeba před 100 lety a doslova nám přede dveřma, uvědomil jsem si najednou, jak jsme se ve škole učili o Mezopotámii a Egyptě, o všech možnejch středověkejch královskejch a knížecích dynastiích, o WW1 a WW2, ale o 19. století, který bylo aktuální vlastně jen pár generací zpátky a který nakonec naší současnou politicko-společenskou situaci dokresluje možná nejzásadnějc, o tomhle století padla zmínka možná tak akorát v souvislosti národním oplozením, který ve škole aspoň co já vim každej nesnáší a zhruba stejně nudnej pocit si pak přenese i na celou tuhle dějinnou etapu. Aspon můj případ to je. Přitom ty nedávný příběhy, který nejsou fikcí ani heroickejma bájema, ty by vydaly na hezkou řádku Bondovek. Ale nebudu opakovat to, co Eco píše už ve svym Dopise čtenářům (k přečtení zde v anotaci knihy), bylo by to nesoudný, rouhačský a zbytečný: Lepší reklamu tomu totiž už nic udělat nemůže. Snad jen - důrazně se podepisuju pod narážku na Browna, protože Hřbitov (ani žádná další Ecova knížka) opravdu žádnou módně-tendenční rychlokvaškou s příhodně a senzacechtivě překrucovanejma pseudofaktama prostě neni - TOHLE je nefalšovanej majstrštyk. A ano - jak sám Eco píše, je málo hlavních knižních postav, který by byly tak odporný jako Simonini: misogyn a misantrop, xenofob, antisemita, bigotní a zahořklej všechnonenávidějící hlen, kterej navzdory svý znechucující charakterový výbavě (a možná právě díky ní) je natolik inteligentní, organizačně schopnej, potřebně podlej a bezpáteřní, že dokáže odvádět "dobrou práci" ve službách provokatérství, rozeštvávačství a jako nájemnej rozněcovač konfliktů chytře vezoucí se na vlnách aktuálních společenskejch tendencí. Opravdu nemluvím o Zemanovi, ale o hlavní postavě knížky, která navzdory tomu, že osobnostně nikomu slušnýmu ničim blízká bejt nemůže, tak jako prodejnej agent-provokatér všech možnejch tajnejch služeb a policií strhujícím způsobem čtenáře provádí některejma z největších politicko-společensko-konspiračních skandálů, teroristickejch útoků a atentátů 19. století. I tady se Eco věnuje konspiracím, spiknutím a snaze o ovlivňování veřejnosti a dějin nejrůznějšíma mocenskejma skupinama, a i tady mu to jde obdivuhodně a dokonale. Je zajímavý, že ve víc knížkách se Eco věnuje podobný tématice, a přitom se nikdy ani v nejmenším neopakuje. Pražskej hřbitov by si podle mě měl přečíst každej evropan 21. století, aby trochu líp poznal svoje historicko-společenský pozadí - historie se bohužel opakuje, xenofibní rozeštvávači jsou aktivní a společností hejbou stejně jako dřív i dneska, díky podobnejm knížkám budujícím obecný povědomí ale věřím, že se těmhle historickejm repeticím aspoň částečně dá předcházet. Já rozhodně mezi ty, kteří podobný knížky číst potřebujou, patřim. A tady ještě jeden náhernej Pražskohřbitovní kytát, kterej se mi vryl do duše: "Pro nás, kdo jsme četli dobré knížky, je představa, že jsme nezbytný prvek v řádu univerza, něco jako pověra u nevzdělanců. Myšlenkami svět nezměníte. Osoby, co mají málo myšlenek, méně chybují. Dělají to, co všichni, a nikomu nepřekážejí. Nakonec jsou úspěšní, zbohatnou, dosáhnou dobrých postavení, jsou z nich poslanci, obdrží vyznamenání, stanou se z nich proslulí literáti, akademici, žurnalisté. Jsou to snad hlupáci, když se umějí tak dobře zařídit? Hlupák jsem já, protože jsem chtěl bojovat s větrnými mlýny."... celý text
Foucaultovo kyvadlo
2002,
Umberto Eco
Intelektuální orgie - aneb pokud si chcete připadat jako úplnej dement bez přehledu a bez pocitu, že vůbec něco víte nebo aspoň tušíte, o co jde, šáhněte po Kyvadlu. Po všech směrech obohacující, kultivující a dokonce vzdělávající čtení je vlastností vlastně každý Ecovy knížky, Kyvadlo je ale podle mě jeho vrchol a doslova opus magnum. V kontextu mejch zkušeností a dosavadních intelektuálně-kulturně-religionisticko-historicko-mystickejch "vědomostí" (spíš teda ubohejch vědomostiček) na mě knížka měla zhruba stejnej efekt jako zásah dělovou koulí ze dvou metrů. Kyvadlo je určitě i pro lidi mnohem intelegentnější a sečtělejší, než jsem já, možný číst nesčetněkrát, a každý další čtení bude poodkrývat něco z vrstev, na který na první dobrou prostě nebyla kapacita a u kterejch mi hned bylo jasný, že je tak trochu míjim a nestíhám zpracovávat tak, jak bych si přál. I tak jsem během čtení proklikal asi tisíc článků na wikipedii i jinde. A i kdyby už snad někdo měl dojem, že ho to po tý fakticko-obsahový části už nemá čim obohatit, pořád si může užívat literární strukturu, mechanismy, který Eco při vyprávění a psaní používá - to, jak Eco knížku vystavěl, jak si hraje se čtenářem, jak si hraje s významem vět a slov, textů a knih, s filozofickym nebo mystickym přesahem ať už tý nebo oný úrovně, může si užívat to, jak si Eco hraje se symbolikou, mystikou a konspiracema. Nebo (což by bylo aktuálnější pro mě) by se třeba moh snažit dostat se aspoň do stavu, kdy s Ecem bude držet krok a kdy ho Eco knížkou nebude celou dobu jen vodit za nos, aby ho pak na konci shodil z kilometrovýho útesu, vystřelil do stratosféry nebo něco podobně decentního prokazujícího, že pánem situace je tady on. Samozřejmě to k Ecovi nemyslim jakkoliv ve zlym - tahle jeho schopnost obtočit si čtenáře kolem prstu a naprosto cílevědomě ho nechat věřit jednou tomuhle, za chvíli tamtomu, potom ho nechat si myslet, že je to tak, za chvíli trochu jinak, pak ho nechat se v tom zas trochu ztrácet, protože všechno je vlastně relativní, všechno souvisí se všim a stát se mohlo tisíc scénářů - aby z toho nakonec jedna verze vyšla jako zaručeně "prokazatelná", tu pak na třech stránkách rozstřílet na kousky něžnym protiletadlovym kanónem a ještě k tomu se na konci čtenářovi tak trochu vysmát do obličeje za jeho naivitu, pošetilost a možná až hloupost - to chce něco umět. A ten "výsměch" je tak sofistikovanej a tak mnohoúrovňovej, že to člověku prostě musí vyrazit dech: On si totiž nevodí za nos jenom čtenáře, ale dělá si srandu ze všech mystiků a paranoiků, ze symboliků a konspirátorů, dělá si srandu z lidí, který konspiracím věřej i těm, který se jim vysmívaj, hraje si se významem a rolí knih a slov, s rolí příběhů a mýtů, s konfliktem víry a vědy, náboženství a mystiky, dělá si srandu z "tajnosti" tajnejch společenství a sekt - ale takovou srandu, kterou člověk nejdřív ani nemusí chápat, čtenář mu prostě jen zobe z ruky od začátku až do toho konce, kdy čtenáře Eco postaví na kraj toho srázu a pak ho s pobavenym úsměvem jemně strčí dolů "Tak, a teď se s tim, čtenáři nejak poper. Já se bavil, a co ty?" (POZOR, TROLEJ) Já teda taky, a obrovsky. Teda, nejvíc až na konci - kdy mi po tom všem došlo, že si z toho všeho Eco tak trochu utahuje. Každopádně záběr, kterej Eco v Kyvadlu má, je fascinující (politicko-náboženská historie téměř celý evropy od středověku až po novověk, vývoj tajnejch řádů a jejich vazby a návaznosti na společenský dění - templáři, zednáři, rozenkruciáni, ilumináti, pauliciáni, asasíni..., dlouze se věnuje kabale a s ní spojený kombinatorice a hře s čísly, ale i dalším náboženskejm směrům vč. pohanskejch africkejch kultů a jejim provázanostem s evropskejma základama, rozebírá politický manifesty, korespondenci, knihy a možný zašifrovaný sdělení historickejch osobností napříč odvětvíma, napříč stoletíma, napříč Evropou) - a těch jednotlivejch oblastí se dotýká a spojuje je s takovou lehkostí, až to všechno působí naprosto jednoduše, jasně a samozřejmě. Po celý tý jízdě ale přijde závěr, ze kterýho vyplývá vlastně až hřejivý a uklidňující smíření, že navzdory tomu, že vidět souvislosti všeho se všim je vlastně jednoduchý, tak že navzdory tomu se některý věci prostě dějou opravdu jen díky souhře okolností, některý se zase dějou jen omylem, jiný se prostě dějou jen proto, že se dějou, a nějakej astrální význam nebo vyšší smysl to prostě mít nemusí. Skutečná perlička je ale v tom, že rozřešení nechává Eco na nás, na každym, kdo knížku přečte: Je to tak opravdu, že pragmatismus vítězí nad mystičnem a symbolismem? Opravdu zde na začátku všeho byla slova tří kamarádů, který tak trochu ze srandy a na truc začali psát na papír věci, který se pak začly realizovat, nebo to bylo naopak - že skutečně přišli na něco do tý doby skrytýho? Staly se ty věci skutečnými jen proto, že jim někdo začal věřit, přestože podstata zůstává neskutečná a smyšlená, nebo tam je skutečně nějaká skrytá vědomost, na kterpu oni omylem přišli a kterou se někdo jinej snaží ukrývat? Nebo je to celý jen fikcí těch, kteří propadli hře se symboly a už nejsou schopni nemít nadhled? Jdou si skutečně ti Neznámí pro posledního z tý skupinky tří kamarádů, nebo žádní Neznámí ani neexistují a vše je jen výplodem deformovaný mysli a paranoie člověka, kterej paradoxně uvěřil vlastním smyšlenejm konstrukcím a tomu, že jím zjištěný skutečnosti prostě někomu vadit musej a že před tím někým prostě nemůže bejt úniku? Jsem přesvědčenej, že ten směr Eco načrtl jasně, nicméně konkrétní formulování celýho poselství nebo konce toho příběhu zůstává otevřený. (Je tam i v rámci toho Ecova příběhu množství zcela jistě záměrnejch symbolickejch událostí, prvků nebo spojitostí - fyzická provázanost Diotalleviho s Plánem a jeho vývojem; rituální smrt Belba...) A není to ta nejednoznačnost konce u tvůrců, kteří nevěděli, jak věc zakončit, ale je to ta nejednoznačnost, která podtrhuje svrchovanost celýho díla - toho, který prostě jednoznačnej konec nepotřebuje; řečeno bylo dost.... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Za celej svůj život jsem čet jen dvě tak moc "jiný" knížky, že jsou pro mě naprosto nezařaditelný: Malýho prince a Klub rváčů. U Klubu rváčů ale jsem ještě ochotnej připustit, že (víc než) šikovnej spisovatel se třeba opravdu může umět stylizovat do role vypravěče, že se třeba bude umět naladit na tu zvrácenou a bizarní vlnu, kterou pak po pár hodinách zase dokáže opustit - přestože pro mě je to docela nepochopitelný. Klub rváčů je totiž takový to, když člověku přeteče pohár, rupnou nervy... jako úplně. Když se stane něco, cokoliv, po čem se člověk už na VŠECHNO a nenávratně vykašle. Když rezignuje na všechny hodnoty ideály, na kterejch je naše lidská civilizace založená. Když se člověk vysere na rodinu, na Boha i na život. Knížka je nacucaná zhnusením a kritikou k dnešní době, k dnešním mladejm generacím a jejich zůsobu života a fungování... Je to o hranicích, o společnosti a konzumu, o konvencích, zvycích, o tom, co se dělá a co ne, jak se funguje a žije. O pokrytectví, o hledání hranice mezi tím, co je společenská konstrukce a co je lidská přirozenost - a o překračování těchhle hranic, o jeho odůvodněnosti, oprávněnosti nebo relevantnosti. O překračování těchhle hranic proto, abych se kurva jednou taky cejtil, jako že žiju. O tom, jestli opačnej směr (proti společnosti, proti lidem, proti Bohu, proti sobě, proti životu, proti všemu) vůbec vede k dobrýmu konci a štěstí, k naplněnosti života - a taky o bodě, ve kterym už to zasahuje do svobody a práv lidí kolem a ze kterýho není návratu. Je to doslova fascinující sonda do chorý mysli člověka, jehož nasranost na všechno kolem už prorostla do jeho osobnosti a úplně ho ovládla, sonda do bizarních a zvráceně úchylnejch myšlenkovejch pochodů člověka, kterej vědomě jde proti všemu, na čem je naše společnost postavená - s jedinym cílem: uniknout, vykašlat se na konvence a popustit uzdu tomu, co jsme jinak celej život ve společnosti nucení potlačovat. Je to extrémní sonda do toho samýho myšlenkovýho podhoubí a východisek, který přesně (samozřejmě v mnohem mírnější formě) nakonec vede zejména bezprizorní a ztracený mladý kluky bez tátů a hledající sebe sama k extrémním postojům, do extremistických spolků a k extrémním řešením. Kde je zřejmý, jak moc je to ve výsledku všechno věcí nevybouřenosti, davový psychózy a čistý touhy člověka realizovat se a "někam patřit". Ukázka toho, jak hrozně špatně takovejhle (i jakejkoliv jinej) extrémismus je, toho, jak z něj plynou zoufalý mechanismy vedoucí k nešťastným výsledkům a k zoufalým řešením daleko za hranou toho, co už je jenom vyjádřením určitýho postoje - a taky ukázka toho, jak moc tenká a plynulá hranice mezi tím vším je. Jak nemilosrdně dnešní společenskej systém lidi vysává a drtí (přehnanej pesimismus ale neni na místě: tohle je věc, kterou v určitý míře řeší a řešila každá společnost, každá civilizace, každý společenství lidí; chápu to spíš jako pohled na koncept dnešního způsobu života jako takovej). Klobouk dolů, přestože tohle je opravdu hnusná, bizarní a úchylná jízda chorou myslí člověka, kterej se z toho už ven nedostane, tak je to neuvěřitelně fascinující a myšlenkově natřískaná knížka, která by neměla uniknout nikomu, komu se líbil film (jo, jasně, trapně předpokládám, že stejně jako já, tak většina lidí se nejdřív setká spíš s Fincherovym zpracováním než s Palahniukovou předlohou).... celý text
Malý princ
2005,
Antoine de Saint-Exupéry
Za celej svůj život jsem čet jen dvě tak moc "jiný" knížky, že jsou pro mě naprosto nezařaditelný: Malýho prince a Klub rváčů. I u Klubu rváčů ale jsem ještě ochotnej připustit, že (víc než) šikovnej spisovatel se třeba opravdu může umět stylizovat do role vypravěče, že se třeba bude umět naladit na tu zvrácenou a bizarní vlnu - přestože pro mě je to docela nepochopitelný, tak dejme tomu. Ze všech věcí, který znám, je to ale jen Malej princ, co je tak moc jiný - tak moc nezkažený, čistý a průzračný, tak přirozený a samozřejmý; tak křišťálově jasný a ryzí, že prostě jsem přesvědčenej o tom, že takovou věc (dílo? knížku? zázrak? poselství? myšlenku?) nemoh a nemůže napsat nikdo dospělej a nikdo "normální". Jsem přesvědčenej, že to nemůže napsat žádnej člen naší civilizace, jsem přesvědčenej o tom, že to je pohled a nadhled, kterej prostě nikdo normální mít nemůže. Nejde to - nejde se to naučit, říct si, že tak začnu přemejšlet, nejde se pro to rozhodnout. Malej princ nejde reprodukovat, nejde napodobit, nejde udělat remake nebo film (podle mě, teda), protože jakymkoliv dalšim zásahem to ztratí něco z týhle až nadpozemský struktury, a stane se pak z toho už jen obyčejná, byť možná nadprůměrná pohádka nebo povídka - prostě tvar, kterej už tu svojí nadpřirozenou auru ztratí. Jasně, nikdo nevíme, co se s Exupérym stalo během tý doby na tý poušti, ale jsem přesvědčenej, že právě to je ten důvod, proč dokázal napsat něco takovýho a proč se nic podobnýho nikomu dalšímu povést nemůže. V Malym princi se samozřejmě dá hledat jen příběh, jen poučky nebo jen moralitky; dá se tam hledat struktura povídkový knížky atd., ale kdokoliv by viděl jen to a neuvědomoval si, že tohle je jen jedna faseta, že to je jen nosič něčeho důležitějšího a většího, jen jedna tisícina celýho toho poselství, tak je omezenec a měl by si to přečíst buď ještě jednou - a ne proto, aby tady pak svrchovaně hodnotil, jestli ten příběh v jeho nynějších očích dospělýho a bohorovnýho kritika obstál /samozřejmě napíše, že jako malýmu se mu to líbilo víc/, ne proto, aby sem pak napsal nějakej štěpnej komentář, ale pro sebe a kvůli sobě. A pokud pořád nic, tak ať se k tomu vrátí za pět let. Malej princ je zjevení z jinýho světa: nezkažený, ryzí, průzračný a mnohovrstevnatý. Je to mnohem víc, než co by se dalo shrnout pod termíny jako pohádka nebo moralitka - je to celej myšlenkovej koncept, celej ten přístup (nebo přesnějc asi odstup), co se tak moc odlišuje od všeho ostatního, co nás neustále obklopuje a co my lidi umíme produkovat. Na světě by každopádně bylo mnohem líp, kdybysme se všichni naučili mít někde nebo v někom tu svojí růži; kdybysme se naučili dívat se tak na sebe a taky tomu pak věrně dávat to, co to potřebuje, přestože si to občas bere cenu nejvyšší. Kdybysme si na nic nehráli... Jako Malej princ. P.S.: Přehlídka zdejších komentářů hodnoty a typu "neznal jsem, ale rip" je žalostná a panoptikální přehlídka lidský omezenosti a buranský nesoudnosti. Ale nakonec asi i to k tomuhle všemu patří... Bez přízemnosti a nevkusu by nebyla krása.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Tak jsem se rozhod, že si všechny Pratchettovky přečtu hezky postupně, od začátku. Možná nakonec skončim u linií (Mrakoplašova, čarodějky, Elánius...), ale začátek u BK je jasnej. Barva kouzel byla první knížka, kterou jsem kdysi od Pratchetta čet, a tenkrát jsem z ní byl nadšenej - možná ale proto, že od tý doby jsem už několik dalších (podle mě lepších) pratchettovek přečet, mi napodruhý přišla přeci jenom slabší, než jsem čekal. Pořád je to dobrý intro do zeměplošskýho světa, neni ale lepším intrem než by byla téměř jakákoli jiná pratchettovka (minimálně začátky dějovejch sérií určitě). Takže kdo chce s Pratchettem začít, klidně timhle může, já bych ale doporučil třeba Stráže, stráže! (začátek line Hlídky) nebo Soudné sestry (linie čarodějek). Každopádně v Barvě kouzel je nejzajímavější snad ten kontrast cynickýho zbabělce a zkrachovalýho nýmanda Mrakoplaše a upřímně dobrosrdečnýho a naivního Dvoukvítka, kterej si všechny zvrácenosti Ankh-Morporku a okolí vykládá jako roztomilej folkór beztak převážně pořádanej místními vlídnými lidmi k pobavení turistů. K tomu máme Dvoukvítkovu kouzelnou stonohatou truhlu, která se pro páníčka rozkrájí (nebo když na to přijde, klidně rozkrájí někoho jinýho), namakanýho naolejovanýho hrdinu-kulturistu-primitiva barbara Hruna, ve vzduchu krystalizující koncentrovanou magii na samym okraji Zeměplochy a všeobecnou smůlu živenou znuděně zlomyslnym božstvem, a dohromady to dává příjemnou knížku popisující první část příběhu pokračující Lehkym fantastičnem. Je to pořád lepší, než na co by se zmoh téměř kdokoliv jinej (se mnou v čele), naštěstí ale Pratchett pozdějc napsal i lepší knížky.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane Vera Felscherinow
Maximálně autentický, maximálně nestrojený. Absolutní výpovědní hodnota. Pokud má někdo "zázemí" v nefuknčních rodinách, špatnejch příkladech u svejch rodičů, tak je to prostě špatně a možná mu nemůže pomoct nikdo jinej než právě to bezprostřední okolí; pro "všechny" ostatní (aspoň ty gramotný a ochotný přečíst nějakou knížku) je tohle ale podle mě neúčinnější forma prevence spadnutí do podobnejch sraček. I když znova - je otázkou, jestli už jen svou podstatou ta knížka necílí na trochu jinou sociální skupinu, než je ta nejrizikovější a nejohroženější. Každopádně to, že je to spíš výpověď Christiany a ne nějaký celotřídní sezení s psychologama v rámci školních prevencí, co je schopný zachránit nějaký životy, to je naprosto evidentní a nepopíratelný. Všichni asi věděj, jak tak knížka může zhruba vypadat a o čem to asi tak bude, tak moc nemá smysl popisovat tohle, ale kromě toho mi zmíněníhodná přijde hlavně fascinující ztráta sebereflexe a soudnosti. A to se netýká jen narkomanů, ale jakýkoli "sociální bubliny", která člověka dycky trochu strhává do těch svejch vlastních pravidel; a je to něco, s čim musíme bojovat všichni a celej život, byť samozřejmě nepopírám, že u feťáků je to v neporovnatelnější míře, s neporovnatelnejma ústupkama stran vlastní důstojnosti a vůbec vnímání světa, a v neporovnatelně nebezpečnější rovině. Je to ale pořád to jedno posouvání vlastních hranic: Jasně, kouřim hašiš, ale je to jenom hašiš, dělám to kvůli náladě a dycky můžu přestat, nikdy bych si nic tvrdšího nevzala, feťáci jsou hnus a odpad. Jasně, beru tablety a zapíjim to chlastem, ale nejsem alkáč ani feťák, co si něco píchá, tim pohrdám a je to největší hnus a lidskej odpad. Jasně, heroin šňupu, ale jen šňupu, takže nejsem jako ty hnusný heráci všude kolem, co si to píchaj, to bych nikdy nemohla. Jasně, sice si herion píchám, ale jen dočasně, můžu kdykoliv přestat, a podívejte se na tohodle, ten je na tom mnohem hůř než já, tak já nikdy vypadat nebudu. Oukej, jsem závislá, ale jen proto, že nemám důvod přestat, až ho mít budu, tak samozřejmě přestanu, to můžu vždycky. Jasně, občas něco ukrást musim, nikdy bych ale nešlapala, to je hnus, já ty holky nechápu. Jasně, občas je udělám rukou, nikdy bych s nima ale nespala. Dobře, někdy s nima spim, ale dělám to jen kvůli penězům, a brzo s tim přestanu. Atakdále - to neni přehánění, takhle Christiane přemejšlí, takhle žije. Takhle u spousty věci přemejšlíme všichni. A pak mi ještě zmíněníhodný přijde to, jak moc je v důsledku děsivá a mrazivá moc, kterou ty drogy maj, resp. kterou jim necháme si vzít - jak moc je děsivý, že z toho prostě a jednoduše cesta ven nevede. Že je to konstruovaný tak, že to chytne a už nepustí, protože už to člověku nikdy nedovolí, aby to opravdu CHTĚL opustit. A nejděsivější na tom je, že to děláme dobrovolně. A to vůbec nemluvim o prvních stránkách knížky, ze kterejch se mi chtělo brečet - kde Christiana popisuje svoje dětství, vztah matky s otcem, otcův chlast a bytí, vyrůstání na betonu v Groppiustadtu... Nemocný prostředí, nemocný vzathy a nemocný rodiny generujou nemocný děti a nemocný lidi. Problém je, že v hodně ohledech je nemocnej už ten celej společneskej systém - a pokud to neni schopná kompenzovat nebo vyrovnávat rodina, pak je oheň na střeše.... celý text
Den Trifidů
1999,
John Wyndham (p)
Jedna z těch klasik, kterou jsem měl roky na seznamu k přečtení, ale nikdy jsem se do toho nijak moc nehrnul - ňáký kytky, co z toho, žejo. No ale teď jsem se k tomu dostal a zhltnul jsem to jako dlouho nic - a Wyndhamovi i Trifidům se v duchu kaju za to, jak jsem jim křivdil. Ono totiž o nějaký trifidy vůbec nejde, je to naprosto zástupnej příběhovej prvek - gró tý knížky je v reakci společnosti na kataklyzma; a to nezpůsobený nějakejma emzákama, mystickym zásahem shůry nebo kdovíčim, ale prostou a obyčejnou nehodou nebo lidskou blbostí, třeba i v tom poslednim stádiu bez konkrétního záměru něco podobnýho vyvolat. Tady lidi oslepli - resp. 99,9% populace osleplo... Nic "víc" - a přitom to stačilo k tomu, aby se celá naše civilizace složila jako domeček z karet. Den trifidů vůbec neni o nějakejch zlejch nebo hodnejch nebo jakejchvlastně kytkách, je to o tom, jak člověk (už ne společnost, ale jednotliví lidi) na takovuhle změnu reagujou. Co se asi děje s těma 999 z tisíce, který si najednou ani nenamažou chleba, a co bude dělat ten jeden, kterej to všechno vidí. Co bude dělat deset vidoucích, jakej kdo bude mít názor na nastolení novejch nebo zachování starjech pořádků atd. - a to jsou všechno věci tak strašně zajímavý, že člověku (nebo aspoň mě) vyrazej dech i přesto, že zdánlivě o nijak revoluční nebo šokující myšlenky nejde. Nebo možná právě proto: Jedině pak můžou myšlenky, který kvalitu maj, vyniknout s o to větši intenzitou. Wyndham totiž dokázal s těmahle hypotézama v knížce pracovat tak, že pro mě to bylo maximálně autentický a uvěřitelný. Nic, co by na mě působilo vystřeleně nebo šroubovaně - s šokující prostotou vlastně vypráví, jak "jednoduchý" to začne všechno bejt; a to včetně černobílejch přístupů konvencema zatěžkanejch přeživších, kteří samozřejmě nakonec taky budou sami sobě největšíma nepřítelema. A trifidi? Pokud něco, tak jen využili situaci. A čekaj. Až to zase posereme. Oni maj času dost... Větší roli jim Wyndham v příběhu nedává, a budiž mu za to chvála - je to přesně jeden z těch dalších střípků, díky kterejm je to všechno zas o něco autentičetější. Každej civilizační růst v historii zatím předcházel pádu; a řiká to v knížce i Bill: bylo by nepřirozený, kdyby jedna éra čehokoliv měla trvat věčně. Kdy čeká pád naší civilizaci? Já doufám, že za hodně dlouho, protože doby, kdy jsme si sami uměli postavit barák, vykopat studnu, pěstovat brambory a chovat dobytek (a odborníky jsme tak k životu nepotřebovali), ty už jsou dávno pryč. Den Trifidů je jednoznačně jedna z nejzajímavějších, nejpodnětnějších a nejintelegentnějších sci-fi, co jsem čet. Jedinou drobnou výhradu bych možná našel u občas až moc knižních a podezřele sofistikovanejch dialogů.... celý text