Bingos
přečtené 271
Iluminace (limitovaná edice)
2023,
Alan Moore
Alan Moore je mistr formy. Ať už v ní figurují obrázky nebo ne. Jeho první, do češtiny převedenou prózu jsem vyhlížel s velkým očekáváním a pak i nadšeně konstatoval suverenitu a samozřejmost, s jakou se zařadil mezi Gaimana, Bradburyho, P.K. Dicka a další giganty povídkového formátu. Jeho technický perfekcionismus snoubený s neustálým formálním experimentem a chutná práce s jazykem (čímž vzdávám hold každému jednomu z devíti překladatelů) dělá ze všech statí unikátní zážitek. Sbírka je čirá demonstrace postmoderny. Skrz na skrz lidská témata a uhrančivé pointy halí Moore do transcendentního (někdy až halucinogeního) hávu, zápletky, které by snad mohly působit přímočaře protkává společensko-filozofickým, kousavým komentářem, přičemž buduje atmosféru s architektonickou přesností a hlavně přes to všechno nepřestává být emocionálně silný, nepřestává být Básník. Knize vévodí novela "Co vlastně víme o Thundermanovi". Jednak rozsahem převyšuje všechny zbylé části dohromady, druhak tématicky rozpitvává téma, které je s Moorem neodmyslitelně spjato. Ve zkratce se jedná o nevybíravou až žlučovitou obžalobu průmyslu mainstreamového komiksu, který zároveň funguje jako zástupný symbol pro celou popkulturu, respektive obecnou hrozbu závislosti na pocitu nostalgie (což je i ústřední motiv titulní povídky Iluminace: "Možná že fašismus nikdy nebyl nic jiného, než nostalgie použitá jako zbraň."). Jde poznat jak osobní problematika to pro autora je, od věrohodně vylíčeného nevinného opojení superhrdinským étosem, přes interní vhled do cynické evoluce řemesla i až po drasticky groteskní osobní příběhy jednotlivých aktérů. Bonusem je plejáda odkazů, ve které obeznámený čtenář rozklíčuje desítky parafrázovaných fiktivních i skutečných postav a reálií komiksové scény a která zároveň zrcadlí Moorovo katarzní rozžehnání se s tímto světem. Za úplný vrchol antologie považuju ovšem až následující povídku "Americké světlo: vzdání holdu" - ultimátní sumář, zúčtování, poctu i dekonstrukci fenoménu Beat generation. Jedná se o jeden z mých nejintenzivnějších, nejnáročnější a nejvíce obohacujících čtenářských zážitků vůbec. Záplavu reálií a historických faktů - opět musím jen fascinovaně smeknout před mírou znalostí a informovanosti s jakou se Alan Moore opět vykasal, protože tato dalece přesahuje možnosti příčetného smrtelníka - dokořeňuje neodolatelná a hromsky atraktivní fabulační příměs. Jejich kombinace pak vytváří jakousi intertextuální detektivku, nemilosrdně vypointovanou skutečně až do posledního slova. K tomu bych ještě rád vyzdvihl překlad Boba Hýska, který zdobí rovněž velká zasvěcenost v tématu (kdo je povolanější, než člověk, který se osobně setkal s Allen Ginsbergem) a některé lahodné neologismy. Jako celek je Iluminace nepopiratelný důkaz autorovy vypravěčské geniality, neopakovatelný výlet napříč galaxiemi a neodolatelný příslib jeho plnohodnotného vykročení na beletristické hřiště.... celý text
Kvítek karmínový a bílý
2014,
Michel Faber
Když jsem poprvé vkročil do puchu a bláta kočičíh hlav Silver street a rozprostřelo se přede mnou mnohorozměrné, detailní panorama, provázel to silně povědomý pocit spojený s exkurzí do stejné éry a obdobných poměrů z pera Alana Moora a štětce Eddieho Campbella. Však zatím co Z pekla jde až závratně hluboko do reálií i snad až metafizické (popřípadě mystické) nástavby, Faberova optika je spíš náhled z ptačí perspektivy a jeho komentář je především sociální. Z celkem malého množství postav (alespoň na tak obsáhlý román) je každá do detailu vycelizovaná, neprvoplánově stylizovaná (zpětně jsem se musel pousmát na tím, kolik z nich mělo nějakého druhu literární ambice) a její úhel pohledu je svým způsobem klíčový pro ty zbylé. O to chmurněji vyznívá, jak fatálně se všechny figury po celou dobu míjejí a zůstavají ve svých údělech žalostně osamoceny. Dějově kniha ani tak neplyne, jako spíš poskakuje kupředu. Vždy rozehrává podrobný živý obraz konrétního výseku v čase, který beze spěchu i prostřednictvím určité, pomalu gradující repetice čtenáře vtáhne a zároveň nekompromisně sune, aby byla připravena pevná půda pro výjev další. Evokovalo mi to jakousi sekvenci, kde i nevyřčené sdělení disponuje výpovědní hodnotou. Příběh jsem sledoval se zatajeným dechem. Vřící polévka ambicí, chtíče, slabosti, sobeckosti, ignorance a soucitu měla díky současnému jazyku o to ostřejší hrany. Určitá surovost, bezobalost i vulgárnost (která v soudobé literatuře už tolik nešokuje, naopak je plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem) jen prospívá hmatatelnosti kontur. Když šlápnete do nechutného mazlavého sajratu, který smrdí, až slzí oči, není to lejno, natož exkrement. Je to prostě sračka a tečka. Stejně současná je nutně i perspektiva, kterou autor při svém líčení zaujímá. Místy se proto vynáří sžíravý satirický komentář nad konáním a chováním postav či nad názorovými trendy doby, kterému by bylo snad i zbytečné se bránit. Délka románu je nejpatrnější fyzickými rozměry a váhou knihy, protože mimo to se stránky otáčí takřka samy a jen těžko se od nich odpoutává. O co rychleji jsem ale tento neoviktoriánský špalek přelouskal o to déle ho v myšlenkách vstřebávám a určitě ještě budu.... celý text
