baudolino
přečtené 78
Adalbert Hahn: Krušnohorský Faust
2011,
Jana Boříková
Podstatné části knihy jsou překladem a převyprávěním některých textů z monografie profesora Johanna Erndta „Sagen und Schwänke aus dem Erzgebirge: Der Zauberer P. Hahn, der Wunderdoktor Rölz und anderes“, která vyšla poprvé roku 1909. Tomuto jádru je předeslán přehled historie legend o Faustovi, k němuž jsou obě mýty obestřené osobnosti - páter Hahn a léčitel Rölz - přirovnávány. Pro čtenáře, který má zalíbení v typizovaných enšpíglovských taškařicích povídaček tradovaných německými obyvateli Krušných hor minulých staletí, popřípadě který si chce ozvláštnit procházky zdejší krajinou o zaniklou atmosféru jejich rázovitého vyprávění, může být tato kniha zajímavá. Snad neodradí grafické provedení knihy: veliký formát stran, ne vždy zřetelné červenobílé fotografie a ilustrace, dojem snahy o estetiku, která (jak to subjektivně hodnotím) nanaplnila záměr. Také čeština je místy trochu kostrbatá (překlad z té staré němčiny asi není vždy jednoduchý), ale zase na druhou stranu to obojí knize dodává jisté kouzlo. Nechtěně úsměvně působí občasné pokusy vysvětlit některé z historek racionálně, všechna ta bájná vyprávění tím získávají další svéráznou vrstvu. Věty typu "Zde se luteránské pojetí mění v křesťanské.", které se v této studii (tak knihu autoři označují) vyskytují, snad nikoho nepohorší.... celý text
Proč je důležité aby křesťané, kteří neodvádějí desátky, zchudli ... a jak mohou křesťané, kteří desátky odvádějí, zbohatnout
2014,
Dag Heward-Mills
odpad!
Adaptace, rezistence, rezignace: Církev, společnost a změna v novověkých dějinách
2013,
Tomáš Petráček
Ernettiho stroj
2021,
Roland Portiche
Kniha má všechno, co čtenář od tohoto žánru očekává. Hlavní myšlenku podepřenou vědeckou pseudo-teorií, osvědčenou snahu fikci prokládat obecně známými fakty, strhující děj ve více liniích posouvaný kupředu rychlými akcemi i dialogy, zajímavá prostředí, v nichž se epizody odehrávají, přiměřený počet postav různého postavení a charakteru. Ovšem to vše ke smůle čtenáře v provedení, které vzbuzuje představu, jakoby autor sepsáním textu pověřil třídu školáků, takže výsledek odpovídá vědomostem, představám o různých institucích, slohovým schopnostem, a zejména vyzrálosti a lidským zkušenostem přiměřeným jejich věku. Osobně nemám dost odvahy ani zlomyslnosti, abych knihu komukoliv doporučil. Nicméně ty, kdo ji už přečetli a líbila se jim, jistě potěší, že Roland Portiche již (do doby psaní mého příspěvku) napsal další dva díly série. Eventuální překladatel tak bude moci opět řešit otázku, jestli autorovy omyly (například barokní podoba vtisknutá stavbě někým ve čtrnáctém století) a vyjadřovací zvláštnosti pouze překládat nebo také opravovat.... celý text
Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti / Starej zákon a proroci
1986,
Roark Bradford
K četbě této knihy jsem pod dojmem její pověsti přistupoval s pozitivním očekáváním, což asi zapříčinilo mé zklamání. Protože biblické texty znám (jakkoliv jsem ateista), těšil jsem se na vtipné a zajímavé postřehy, ale našel jsem převážně jakýsi povrchní humor pro humor, který až na výjimky spíše nudil než bavil. Pokud snad bylo skutečně cílem s dobrými úmysly humorným způsobem zprostředkovat čtenářům přístup k víře typického představitele jednoho etnika, podařilo se naopak dokumentovat dobové stereotypy o něm. Právě v tom může být paradoxně kniha přínosná dnes. Dočetl jsem ji navzdory pocitu trapnosti až do konce, abych se ujistil, že ji nesoudím ukvapeně.... celý text
Malé dějiny katolického modernismu
2014,
Claus Arnold
Kniha může být příkladem snahy o nepředpojatý přístup a snahu postihnout téma v celé jeho plnosti a jednání jednotlivých osobností s přihlížením k jejich situaci. Poměrně malý rozsah srozumitelně a zajímavě psaného textu není na újmu množství předložených informací, z nichž bych vyzdvihl zejména zprostředkování skutečného pozadí vzniku klíčových dokumentů magisteria (Syllabus z roku 1864, Lamentabili sane a Pascendi dominici gregis z roku 1907), což z ní dělá přínosnou četbu i pro čtenáře seznámenými s tématem obecně.... celý text
Duch ateismu: Úvod do spirituality bez boha
2020,
André Comte-Sponville
Vzhledem k tomu, že náš národ bývá občas označován za národ ateistů (a podle mého názoru je to sice v té obecnosti zjednodušené tvrzení, ale přesto je v tom více pravdy než v popírání toho), je docela zvláštní, že tato kniha byla u nás vydána až tak poměrně dlouho po jejím vydání v originále (rok 2006). Je to pravděpodobně způsobeno přístupem k tématu, který je značně odlišný od "nových ateistů" (zmiňovaných výše v popisu knihy), jejichž kritičnost k náboženství je velmi razantní. André Comte-Sponville se zaměřuje víc než na náboženství spíše na výpovědi o svém prožívání a promýšlení ateismu, jakkoliv se přitom nutně vyjadřuje i o náboženské víře. Comte-Sponville je autorem, který dokáže obtížně sdělitelné prožitky a myšlenky podat mimořádně srozumitelným způsobem, takže navzdory tomu, že pojednává o niterných prožitcích nebo předkládá zásadní filosofické úvahy, nejde o texty, nad nimiž by se čtenář musel dohadovat, jak to autor vlastně skutečně myslí. To u knih tohoto zaměření není vůbec samozřejmé, jde spíše o vzácnou výjimku. Vše je řečeno na malé ploše útlé knihy a to bez únavného opakování, kterým se někteří autoři snad snaží čtenářům pomoci nepozapomenout na souvislost s již dříve uvedeným. Ani to není samozřejmé. Čitelnost a čtivost knihy byla zachována zásluhou mimořádně zdařilého překladu Hany Fořtové - náleží jí za to můj obdiv a dík. Autor navíc své myšlenky, včetně těch polemických, dokáže sdělit se vzácně vyrovnaným respektem k postojům jiných, aniž by přitom sklouzl k póze neupřímné úcty k nim nebo dokonce k přezíravé shovívavosti. Z celé knihy vyzařuje nejen autorova hluboká znalost odlišných či příbuzných názorů, ale také ochota interpretovat tyto postoje skutečně tak, jak jim rozumějí samotní jejich nositelé.... celý text
Dlouhá cesta k dočasnému Československu
2018,
Ivan Kazimour
Mé poznámky se vztahují k prvnímu elektronickému vydání knihy, kterou jsem zakoupil v říjnu roku 2020. S vědomím, že nejde o odbornou monografii vybavenou poznámkovým aparátem s důsledným uváděním zdrojů (což jsem věděl předem z ukázek nabízených knihkupectvím Kosmas), má očekávání nebyla přemrštěná. Rok vydání naznačoval, že by mohlo jít o text nabízející autorův pohled na dějiny se zřetelem ke stému výročí rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky. Celkový dojem z četby mám přesto takový, jako kdyby za mne autor brouzdal internetem a nalezené výsledky mi předložil jako ne zcela sourodou kompilaci chronologicky seřazených textů vztahujících se ke sledovanému úseku dějin. Tento dojem je prohlouben například výskytem zapomenutého odkazu na poznámku pod čarou, která do této knihy nebyla z neuvedeného zdroje (v tomto případě Franz Chocholatý Gröger) přebrána. To by samo o sobě nebylo nic až tak překvapujícího nebo odrazujícího od četby, kdyby se alespoň podařilo zabránit ne vždy dobře odůvodnitelnému opakování popisu některých událostí a především - kdyby byl text podroben alespoň základní jazykové korektuře. Kniha obsahuje jazykové prohřešky v míře, která vysoce překračuje to, s čím se v knihách čtenář běžně setkává. Velmi často jde o nesprávně umístěná interpunkční znaménka, která tak místo usnadnění četby působí pravý opak. Vícekrát se opakuje podivná větná skladba, působící dojmem, že jde o důsledek nesoustředěnosti při snaze přeformulovat původní znění zdroje. K mnoha jazykovým prohřeškům přistupuje řada překlepů, zapomenutá tvrdá rozdělení slov, chybějící mezery a podobně. Vícekrát se vyskytují chyby v letopočtech, většinou naštěstí snadno rozpoznatelné. Byla-li tedy kniha pro mne něčím přínosná, pak snad tím, že jsem se seznámil s autorovými názory tak, jak je sděluje buď explicitně nebo hodnotícími výrazy typu "bohužel" a podobně. Nicméně výše uvedené formální jazykové a stylistické nedostatky mne nelákají k vyhledávání dalších knih tohoto autora a vzbuzují určité pochybnosti i nad přístupem vydavatele.... celý text
Zahrada Mariánská
1972,
Julius Zeyer
Jakési novověké apokryfní evangelium, které by mohlo nést podtitul "Co vše nám autoři kanonických evangelií smlčeli zejména o Panně Marii, mamince Ježíšově". Do mírně pozměněné osnovy evangelií a pozdějších legend vplétá autor své zbožné fantazie plné horoucích citů, nesených hluboce prožívanou mariánskou spiritualitou konce devatenáctého století. Čtenář neznalý novozákonních textů by přečtením "Zahrady mariánské" mohl nabýt zkreslené představy o tom, co do nich vložila víra rodícího se křesťanství a co je až poetickým převyprávěním novozákonního příběhu v duchu rozvíjení nauky a citů v průběhu následujících staletí, což ale není vada knihy. Krásná kniha, legenda napsaná poetickým jazykem, výron dnes už ne příliš běžné zbožnosti tohoto druhu vyznavačského přehánění.... celý text
Průkopníci a jejich odpůrci
2018,
Ctirad Václav Pospíšil
Monografie je nesena snahou vyzvednout ty z římskokatolických teologů a přírodovědců, kteří ve své době v rámci římskokatolické církve pluli proti proudu v názorech na myslitelnost slučitelnosti katolického vyznání s přijímáním teisticky interpretovaných poznatků o vývoji biologických druhů obecně, člověka pak zvláště. O to více vynikají dlouhodobě odmítavé postoje a zásahy těch, kteří v římskokatolické církvi představují rozhodující interpretační autoritu. A to i přesto, že autor monografie je přes určitou kritičnost k této autoritě podle mého názoru přece jen ještě příliš optimistický. Uvedu příklad: Autor píše: "Snad je vhodné připomenout rok 1950, kdy vyšla encyklika Pia XII. Humani generis, která bývá sice progresisty všeho druhu hodnocena jako zpátečnická, nicméně ve věci názoru na evoluční způsob vzniku lidského těla dává oficiálně teologům svobodu, nesměli ale tvrdit, že věc je z hlediska paleoantropologie definitivně vyřešena." Autor se v tomto hodnocení zřejmě soustředil na odstavec 36, avšak ponechal mimo zorné pole následující odstavec: "37. Pokud jde o jiný názor, s uvedeným tématem úzce související, totiž o tzv. polygenismus, zde už synové Církve takovou volnost nemají. Pro věřícího křesťana není možné přijmout názor těch, kteří tvrdí, že po Adamovi žili na zemi skuteční lidé, kteří od něho, jako praotce všech lidí, svůj přirozený rodový původ neodvozovali, anebo podle kterých Adam označoval jakousi skupinu praotců, když naprosto není jasné, jak by bylo možné tyto názory uvést v soulad s tím, co říkají prameny Zjevení a rozhodnutí církevního Magisteria o dědičném hříchu, který pochází z hříchu spáchaného skutečným a jediným Adamem; jenž pak plozením přechází na všechny jako hřích vlastní každému jednotlivě." Z pohledu tehdejšího magisteria pan Pospíšil nemá volnost ke svým úvahám tohoto typu: "Nauka o prvotním hříchu určitě není podmíněna monogenismem, protože první zhřešivší člověk mohl být takzvanou korporativní osobností reprezentující lidstvo a není nutné, aby to byl fyzicky praotec všech dnešních lidí. Z praktického hlediska je jen obtížně představitelné, že populace prvních lidí by vznikla z jediného páru, neboť k přežití takové skupiny je nevyhnutelně nutná genetická variabilita." I ateista či jen prostě nekatolík však může ocenit, že dnes už v římskokatolické církvi bez hrozby postihu nebo uvedení svých knih na Index může římskokatolický teolog psát podobné názory s přesvědčením, že věc bezrozporně vyřešil a obhájil s respektem k různé míře závaznosti různých výroků své církve ve věcech víry a mravů, popřípadě závaznosti soteriologických odůvodňování svého vyznání jednoho z prvních křesťanských teologů, apoštola Pavla ("Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista." Římanům 5,17) Kniha je zajímavou sondou do problémů, v nichž se v určité době ocitají věřící snažící se zoufale sladit nová poznání s nově interpretovanými či relativizovanými články své víry, které jsou v jejich církvi oficiálně považovány za Bohem zjevené a na jejichž původním chápání byla v minulosti vystavěna další tradiční nauka s nižší mírou závaznosti. A je zajímavé znovu a znovu shledávat, jakou psychologickou životaschopnost má "Bůh mezer", ať už mezer skutečných nebo domnělých.... celý text
