Zpráva pro jistou Akademii
Povídka od:
Franz Kafka
Z knihy:
Venkovský lékař, Povídky, Proměna a jiné povídky, Povídky I. – Proměna a jiné texty vydané za života
Slovutní členové Akademi!
To je první věta a po tomhle úvodu, že pisatel píše, že je rád, že se dostalo velké cti podat Akademii zprávu o svém předchozím opičím životě.
Vtipné, nad míru, neb si pohrává se čtenáři stejně jako s imaginárními představenými, kterým posílá zprávu plnou ironie, o tom, co si myslí o lidech, o svém narození, o svobodě a řadě pojmech, které si sám vybral, aby na ně reagoval.
Povídka má 9 a půl stránky.
Ein Bericht für eine Akademie
Rok vydání originálu: 1917
Komentáře (3)
Přidat komentář
Nezdá se mi to veselé... zdá se mi to smutné. Jsme ochotní změnit se, vzdát se - jen proto abychom se dostali z klece.
Povídka je to na Kafku nezvykle veselá, až legrační jako když se klaun baví sám sebou a je rád, že se tomu někdo směje.
Myslím, že v povídce o opičákovi, který se stal člověkem, aby našel „východisko“ (jak říká) ze zajetí, je hodně výsměchu, ironie a hořkosti. Předně mi vytanuly představy evoluce jako úpadku, vývoje k horšímu, jak ji v 18. století chápal třeba Buffon. Vždyť opičák se nejprve hominizuje nápodobou námořníků, tedy lidí dost hrubých a prostých, tak, že se od nich naučí odplivovat, kouřit a pít alkohol. Málokdy jsem si u Kafky něčím jistá, ale tady mi přijde očividné, že se v tom skrývá kritika člověka.
Stejně jako v několikrát opakovaném konstatování, že opičák se polidštil proto, aby našel „východisko“, nikoli „svobodu“, neboť lidé svobodní nejsou (!). Dokonce říká, že kdyby chtěl svobodu, utopil by se v moři skokem z Hagenbeckovy lodě, místo aby se stal člověkem.
Ještě jedna složka kontextu, která ve mně rezonovala při čtení: Kafka psal povídku v době, která věřila (možná ne neprávem) na zvířata schopná naučit se lidskou řeč. Prof. Stanislav Komárek vysloveně mluví o fin de siecle jako o „éře mluvících zvířat“: éře takzvaných Krallových koní (kteří svými „výroky“ částečně inspirovali promluvy Mloků u Karla Čapka) nebo třeba „mannheimského psa“, jenž prý diktoval dopisy. (Kdyby to někoho zajímalo víc, doporučuji Komárkovu knížku „Ochlupení bližní“.) Takže jistě, je to fascinující a „nadreálný“ motiv, ale vyrůstá z dobového mentálního podhoubí, které se nám dnes možná zdá stejně absurdní jako Kafkův tvůrčí výkon.