V kárném táboře / V trestanecké osadě / V trestaneckej kolónii
Povídka od:
Franz Kafka
Z knihy:
Povídky, Proměna a jiné povídky, Povídky I. – Proměna a jiné texty vydané za života, 10 novel 1957, Premena a iné poviedky
Franz Kafka napsal svou povídku V kárném táboře během tří dnů, od 15. do 18. října roku 1914, nedlouho po vypuknutí první světové války. Líčí v ní návštěvu jakéhosi cestovatele ve vojenském táboře, kde má přihlížet potrestání vojenského sluhy. Ten se provinil tím, že místo aby se během noci co hodinu postavil do pozoru přede dveřmi, za nimiž spal kapitán, a přiložil ruku ke štítku vojenské čapky, byl přistižen v dřímotách.
Důstojník, pověřený vykonáním trestu, pyšně cestovateli předvádí přístroj, do něhož bude provinilec vložen a který mu bude mnoha ostrými hroty ocelových bran stále hlouběji vrývat do těla text příkazu, který porušil, a to tak dlouho, dokud nezemře. Cestovatel se od důstojníka dozví, že odsouzenci nebyl sdělen rozsudek ("Kdybych ho nechal předvést a vyslýchal ho, vznikl by kolem toho jen a jen zmatek. Lhal by, a i kdyby se mi povedlo ze lži ho usvědčit, vymyslel by si lež jinou a tak by to pokračovalo... Teď ho ale mám v hrsti a už ho nepustím...").
Čtenář Kafky ví, že po cestovatelově odmítnutí stát se obhájcem vražedného přístroje, který se prý už netěší oblibě, jaké se těšíval, se důstojník pod vražedné hroty položí sám: přístroj se porouchá a důstojníka rychle připraví o život. Sám sice tvrdil, že poslední chvíle života přinášejí odsouzencům jas poznání, který se šíří z očí ("Je to podívaná, který by snad každého přiměla, aby se pod hroty bran položil sám"), jemu samotnému se jej podle všeho nedostalo ("Rty měl zaťaté, v otevřených očích utkvěl život, pohled měl klidný, plný přesvědčení, a čelo probodené velikánským žihadlem.")
Kafkův text je příměrem, jehož smysl nemůže čtenář nehledat a nenalézat ve své vlastní současnosti a ve svém vlastním táboře. Téma viny a trestu ostatně tkví v základech každé civilizace a její politické i etické historie.
In der Strafkolonie
Rok vydání originálu: 1919
Komentáře (6)
Přidat komentář
Kafkovi asi nepřijdu nikdy úplně na chuť ... dokážu snad alespoň částečně pochopit jeho způsob vyjádření, dokážu respektovat jeho způsob vyjádření, dokážu možná i částečně obdivovat jeho způsob vyjádření, ... co ale asi nikdy nedokážu, ... říct, že se mi líbí. Výsledkem mých snah o pochopení Franze Kafky je hodně otázek proč? ... k nim několik odpovědí a pramalý důvod k další četbě /přesto se o to občas pokouším, každou chvíli na něj někde narazím a pak mi to nedá a zase se pustím do Kafkova světa/.
Franz Kafka byl bezesporu velmi zvláštní a komplikovaná osoba, pochopení jeho způsobu chápání a prožívání světa by možná vydalo takovým osobnostem, jako byli C.G.Jung nebo S. Freud, na velkou odbornou práci, pro mě zůstává stále spíš velkou neznámou ... možná jen pár útržků ... není zas tak složité poznat, že Kafka ve svých povídkách využívá své podvědomí, řekla bych, že pracuje na plné obrátky :-) ... možná proto mi je jeho způsob zpracování světa tak vzdálený ... protože to jeho je hodně negativní, jako by jeho podvědomí zpracovávalo samé nepříjemné zážitky /smyslové i rozumové/ ... výsledkem pak jsou popisy té temné až nejtemnější stránky člověka ...
... a přiznávám, že třeba konkrétně v téhle povídce, mi přišlo, že snad ani není možné, aby člověk s běžnými psycho-fyziologickými dispozicemi, něco podbného zplodil, bez sebemenšího zaváhání bych hlasovala pro patologické psycho-fyziologické prostředí, ze kterého podobné vize vzešly.
A máme tu jedno z těch nezodpovězených proč? Proč právě Kafka takovým způsobem popisuje ty nejtemnější stránky lidského bytí, když se prý jednalo o člověka velice laskavého (a se sklony k altruismu)?
Kafkovy texty mají zvláštní sugestivní, snový podtext – v jeho případě je ovšem tak strašně temný ... a konkrétně v případě téhle povídky je až masochisticky hororový ... a slovo masochisticky tam opravdu patří, protože se možná neubráníte ani myšlence o nějaké sexuální úchylce, nebo problému /možná v Kafkově případě spíš v rovině morální než fyziologické, ale ono to je děsivé vlastně v obou případech /.
Pokud vezmu v úvahu děj příběhu ... zapomeňte na slovo „normální“ ... celý děj je v podstatě jednou velkou masochistickou scénou (i s ohledem na velké finále) ... navíc jste po celou dobu konfrontováni s existenciální úzkostí ... a vinou ...
Asi nejvíc mně pak na příběhu „popuzují“ samotní hrdinové Kafkových vizí ... kteří běh událostí snášejí trpně, až lhostejně ... nijak se nebouří, nepokoušejí se řešit problém (navíc ho často ani neznají a ani se nesnaží ho odhalit), a už vůbec ne vyřešit ... budu se u Kafky opakovat, ale mě vážně až irituje (hovořím o čistě subjektivním pocitu při čtení), jak pro ně není vůbec důležité, CO situaci způsobilo ...
„Pravda je totiž příliš namáhavá ...“
V této povídce může mnoho lidí najít mnoho významů, pro mě třeba tento: stroj je strojem totalitní ideologie na zabíjení, na vykonstruované procesy, je to Čeka a Džerzinskij a vrahove ve sklepích, Jagoda a Ježov, je to troika, důstojník je Berija odsouzeny za svál zvěrstva k smrti ...
pro mne nejlepší Kafkova povídka
dodnes si vybavuji tu hrůzu a zároveň okouzlení, když nám ji předčítala ve škole paní učitelka, a já jsem omdlel
kupodivu, když jsem ji četl sám asi po 10 letech nato, účinkovala stejně
Jedna z vůbec nejzajímavějších povídek, jaké jsem kdy četl (nejen od Kafky). Je hodně kafkovská, ale zároveň z ní až mrazí, čte se jedním dechem a má hodně nadčasový význam. 100%, 3.1.2014.
Povídka o cestovateli, o aparátu, který zruší darebáka jen to fikne. A co svědomí? To jen netahat, to jen bere sílu k činu!
Zabudnúť na starý svet.