Starý list

24.05.2021

V povídce není řečeno, kdy a kde se odehrává – patrně to také bude snové, vymyšlené město –, ale mně se neustála vnucovala představa rudolfinské Prahy. A to i přesto, že topografii povídky, myslím, neodpovídá (nevím, na kterém náměstí před císařským palácem by v Praze mohl stát pekařský krámek?) a za Rudolfa II. ani nedošlo k žádné invazi divokých, kulturně naprosto cizorodých nepřátel (takovému obrazu ani přibližně neodpovídají Pasovští ani Matyášova vojska). Prostě si nemůžu pomoct, utkvěle vidím Prahu.

„I jejich koně žerou maso; často leží vedle sebe jezdec i kůň a oba se krmí z téhož kusu masa, každý na jednom konci.“

Vzpomněla jsem si sice na lidožravé koně krále Dioméda z řeckých bájí, ale hlavní asociace, kterou to ve mně vyvolalo, byla dětská vzpomínka na skutečného masožravého (samozřejmě ne výhradně) koně, kterého měl jeden otcův známý. To zvíře opravdu milovalo syrové maso, a jednou dokonce pokousalo i mě. Proto mi ten surreálný příběh přijde mnohem reálnější, než by měl.

„Co bude dál? ptáme se všichni. [...] Císařský palác nomády přilákal, avšak zahnat je nedokáže. Brána zůstává zavřena; stráž, která dříve vždy slavnostně pochodovala dovnitř a ven, se drží za zamřížovanými okny. Záchrana vlasti je svěřena nám, řemeslníkům a obchodníkům; my jsme však nedorostli takového úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je to nedorozumění; a my na ně zajdeme.“