Píseň pro Lyu
Povídka od:
George R. R. Martin
Z knihy:
Píseň pro Lyu, Písečníci (3 povídky), Povídky, Snové písně 1.
Příběh dvou telepatů, kteří jsou povoláni na vzdálenou planetu Škí, aby se pokusili odhalit tajemství tamní zvláštní civilizace a jejího zdánlivě nepochopitelného náboženství. Pátrání však pomalu a mrazivě odkrývá i pravdy o nich samých.
G. R. R. Martin napsal Píseň pro Lyu ve svých čtyřiadvaceti letech, v roce 1974 ji publikoval v Analogu a v následujícím roce za ni obdržel své první významné ocenění v žánru SF (Hugo 1975), které ho vyneslo až na vrchol hvězdné kariéry.
A Song for Lya
Rok vydání originálu: 1974
Komentáře (13)
Přidat komentář
Tenhle kousek o jednom dokonalém spojením v "náručí" rozčvachtaného obrovského červa mě příliš nenadchnul, stejně jako filozofické žvásty o lásce jako jediném podstatném smyslu žítí - 55 %
Je těžké si představit své pocity, které by ve mě povídka vyvolala, kdych jí četla jako samostatnou jednotku, místo v téhle sbírce. Asi jde o to, že mi strašně připomíná první povídku sbírky. Takže pozitivně hodnotím výběr (ale jak jsem už psala, asi měl autor tohle období, tak už šlo jenom o to, jak povídky poskládat).
Chcete zjistit, co je Sjednocení bez toho, aby jste ho prožili? Dva telepaté to mají zjistit a zároveň se neztratit. A zase tady je ta hlavní věc. "Pokud konečně dostaneme odpověďi na otázky a zaplatíme za to svou cenu, co se stane, když nám onu odpověď potom nikdo najednou nechce věřit?"
Ale chápu, proč to byl takový hit. Nejde o to zjištění všem? Nalezení lásky, pochopení lásky a života, pochopení vesmíru a pochopení všeho...
Na myšlenku povídky jsem už někde narazil, ale díky datu vydání těžko říct, kdo byl první. A taky ji klidně mohli napsat nezávisle na sobě. Téma povídky totiž občas vrtá hlavou každému člověku. Tedy minimálně v mládí než se člověk stane dospělým cynikem, který nad životem už dál nepřemýšlí. Povídka je totiž docela existenciální. Zabývá se tím jak k sobě mohou mít dva lidé blízko. Je láska tím co nás spojuje a nebo naopak něco co nám říká, že úplně spojení nikdy nebudeme? Je to chytlavě napsané. Co však kazí celý dojem je značná předvídatelnost. Když už ve třetině tušíte jak to skončí, není to dobré.
Bohužel už kvůli konstrukci povídky, kdy telepaté jsou pár, povídka neunikne téměř klasické šabloně. Tento pár přilétá na jednu zvláštní planetu, kde mají za úkol vyzkoumat, co některé lidské obyvatele vede ke konverzi na místní poměrně bizarní náboženství. Představa telepatů jako ateistů není příliš konzistentní s touto schopností. Je docela úsměvné jak sci-fi někdy poměrně dobře popisuje realitu a pak ustřelí někam úplně mimo. Ale na zamyšlení dobré. Třeba to někoho donutí zajímat se a přemýšlet dál… Doporučuju. 75%
V dnešním světě všeobjímajících sociálních sítí nabírá příběh o dokonalém Spojení, které vám ale vymydlí mozek naprosto nového rozměru. Píseň pro Lyu považuji za hodně náročnou a diskutabilní povídku s příchutí beznaděje o lásce, životě, náboženství a komunikaci mezi lidmi. 9/10
Trochu mne zklamal poslední odstavec, ale opravdu je to jedna z nej sci-fi povídek.
Jedna z nejkrásnějších povídek v celé knize. Bohužel taky asi nejsmutnější, nepravdivější a nejzoufalejší. Dokonale napsáno.
Novela, která podle mě patří k vrcholným povídkám nejen v rámci žánru SF, ale i napříč všemi žánry beletrie.
Moc se mi líbil komentář Vojty pode mnou: "Stejně je to zvláštní, neboť žvásty o niterných emocích a všeobjímající lásce mě nikdy moc nebraly." Tenhle komentář vystihuje Píseň pro Lyu asi nejlíp - sice to je v podstatě filozofická povídka o hledání lásky, smyslu života a nečeho vyššího (boha?), ale je napsaná tak chytře a lidsky, že zaujme a donutí k zamyšlení i člověka, který jinak moc nefilozofuje. A to už podle mě něco znamená.
Povídku jsem si přečetla kvůli jménu G. R. R. Martin. Vypravěčský styl mi hodně připomínal Píseň ledu a ohně, mnohem víc než třeba Křídla snů. Líbily se mi úvahy hlavního hrdiny, zajímavé pojetí telepatie, Škíni, celkové zamyšlení nad člověkem ve "větším" vesmíru, otázky hledání Boha i trochu ponurá atmosféra. Naopak "vhození" do příběhu, které bylo asi záměrné, se mi moc nezamlouvalo, stejně jako některé zbytečně zdlouhavé pasáže (ale to se dalo čekat).
Stále uvažuji, zda je Gríška hodná, nebo špatná. Nejspíš je na každém z nás, aby si vybral. Být svým pánem ve vlastní hlavě a celý život něco hledat, pídit se za štěstím, láskou, bohatstvím a možná zemřít s tím, že hledané bylo nenalezeno. Nebo strčit hlavu do Gríšky. Parazita, který navodí dlouhodobý nikdy nekončící blažený stav. Gríška, bůh parazit. Droga, která natluče lidem do hlavy upřímnou lásku o hloubce vesmíru. Těžko říct co je správné. Gríška je pokušením. Gríška je poznáním. Gríška je smrtí. Sladkou jako medové víno, půvabnou jako dívčí tvář a krásnou jako letní den...
Ne, já bych volil nevyzpytatelný život. Nechci zemřít, jakkoliv nesmírné množství lásky a štěstí bych v tu chvíli cítil..
Povídka je to úžasná, skvěle napsaná, tak jak to Martin umí, ale hrozně znepokojující a depresivní, až z toho na mě padla taková stísněná nálada...
Povídka o vnitřních pocitech, která po brutálních Písečnících, které jsem předtím četl, působila jako pěst na oko. Je možné, že o to větší na mě udělala dojem. Stejně je to zvláštní, neboť žvásty o niterných emocích a všeobjímající lásce mě nikdy moc nebraly.
„Za důležitější považuji schopnost sdílet jistou část sebe s jednou speciální osobou, nežli schopnost sdílet se celého se všemi. V tom případě jde totiž o intimitu, v tom druhém o banalitu, exhibicionismus.“ Takto, nebo jen maličko odlišně jsem si můj osobní názor na značnou část filosofie povídky zformuloval.
Povídka je pěkně napsaná. V zásadě nikam nespěchá, čte se relativně dobře. Je otázkou do jaké míry jsou parazité v tomto směru originálním konceptem. Je to opravdu otázkou, protože já nevím. Ve sci-fi a upřímně i fantasy literatuře mám, jak zjišťuji, velice silné mezery, takže nevím, ale nezdá se mi to bůhvíjak originální.
Nečekal jsem, musím přiznat, že Martin bude filosofovat o lásce a Bohu a dalších takových pěknostech. Osobně shledávám přístup že Bůh je láska dosti líným. V poslední době to začaly dělat i křesťanské církve a upřímně se jedná pouze o snahu udržet neudržitelné, totiž obhájit fungování toho co nefunguje. Věří, že se v takovém světě hezky žije, ale jak říkám, považuji to za dosti líné. V zásadě mi mimochodem, jak asi vyplývá z úvodních vět, nesedí představa té všeobjímající lásky. Zdá se mi to spíše děsivé.