Mé ztracené město - ukázka

Povídka od: Pavel Brycz

Z knihy: Mé ztracené město

nehodnoceno

V novele „Mé ztracené město“ se autor vrací do uliček a kulis svého dětství a dospívání, vrací se do města Mostu, které mizí v dírách hnědouhelných dolů, které halí dusivé smogové mlhy a naleptávají kyselé deště, a které škrtí změť potrubí chemických závodů…

* * *

Tobě, mami

Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Pablo Neruda


I.

Když mojí matce odešla plodová voda, rychle se osprchovala, pořád při tom mrkala na náramkové hodinky Prim, aby vše stihla a já se nenarodil do vany, ale protože je neměla vodotěsné, tak se jí ručičky zastavily, a přestože jimi mrskala jak divá, už se nerozešly.
Oblékla si pak volné šaty a pospíchala na tramvaj, pořád ten samý čas, strašlivá délka čekání, když nevěděla, kdo přifrčí dřív, jestli stará červená tramvaj s dřevěnými sedačkami potaženými koženkou, anebo Já.

Tramvaj to naštěstí stihla, takže moje nastávající maminka nastoupila, lidi asi jeli do práce, anebo naopak brali z práce roha, že jich byla taková strašná fůra, já ale nebyl černý pasažér, to tedy vůbec ne, máti si koupila lístek už raději dopředu a já nebyl narozený a děti do šesti let měly jízdu zdarma. Matka se pak pověsila na madlo, rád bych to viděl, ale maminka mě nenechala vypadnout na ošklivou ošlapanou podlahu tramvaje na pupeční šňůře jak na bungee, a stála se svým vystouplým životem povznesená jak vzducholoď Zeppelin nad kyselými ksichty lidí, kteří jeli do arbeitu, anebo z něj naopak prchali, tvářili se pekelně nezúčastněně a zarytě koukali z oken, jako by zrovna tehdy bylo otázkou života a smrti hledět do stoky plné starých kočárků, pneumatik a odpadků, již tramvaj za hrkání míjela a v níž plavala hejna těch nejvypasenějších krys.

Konečně tramvaj projela kolem několika obrovitých secesních budov, vyšplhala se ulicí plnou umouněných cikánských dětí, které šutráky bombardovaly nosy nalepené na sklech tramvaje, a zastavila u nemocnice.

A maminka vystoupila, nebo byla spíš vynesena proudem těch oproti mně pekelně starých a sešlých lidí, v očích měli pořád ještě ty krysí čumáčky, co spočítali ve stoce, jež se jmenovala Běla, ale byla černá jak starý škrpál, a ti pasažéři byli fakticky chyceni smrtí a stářím, hnilobou a rozpadáním proti mně, protože oni byli už dlouho narozeni, ale já ne, i když jsem to měl taky za pár.

Pak se shrbená maminka, bránící mi oběma rukama projít úplně poprvé rodidly ženy, dobelhala do prosklených dveří příjmu starého oprýskaného špitálu, uviděla ji služba, taková hodně tlustá paní, která nikomu nikdy neublížila, a přece neměla štěstí na lásku, a tak pořád jedla, až byla dvakrát taková jako moje těhotná maminka značky Zeppelin (tohle už vím na vlastní oči, protože jsem se jedním očkem mrkl), tak ta paní odložila vlašský salát, který v tom vedru už trochu zaváněl, položila do něj nedojedený rohlík se solí a mastnýma rukama otřela té splavené prvorodičce pot z čela a okamžitě volala porodníky.

Vyklouzl jsem z maminky jako hříbě z kobyly, ještě ji ani nepoložili na porodní stůl a já už se plácal na podlaze v hlenu a krvi. Pan doktor Krtička mě poplácal po zádíčkách a já se natáhl jak veliké hodiny, kukačky naší babičky, rozešel jsem se a začal dýchat.
A světe, div se, i ručičky na maminčiných primkách najednou začaly upalovat jako o život, asi chtěly dohnat to zpoždění.
Narodil jsem se. A to, co mě obklopovalo, bylo město. S náměstími a ulicemi pokrytými černými dlažebními kostkami, jimiž cikánské děti bombardovaly lucerny a okna, s velikou tržnicí plnou vůní z kedluben, jablek a ředkviček, s parky a topoly, s páchnoucí černou stokou s krysími čumáčky na hladině, s divadlem se zteřelou sametovou oponou v barvě rudé, se smradlavými vartburgy a embéčky, s velikým soudem a slepou sochou spravedlnosti, která byla sošná jak athénská bohyně, s vysokánským morovým sloupem, s hospůdkami s pivním pachem, z něhož se kroutí nosy, než úplně otupí, ale pak snese i pivní sýr a zavináče, s rychlými občerstveními plnými lidí nad gulášovou polívkou nebo chlebíčky se šunkou, sýrem, vlašákem a okurkou, s tlustými pány s aktovkami v limuzínách tater šest set trojek, s veřejnou bezpečností ve žlutočerných autech, s mužem na radnici panem Buchvaldkem, s velikou chemickou fabrikou, která páchla jako dinosauří pukavec a hrozila potencionálním výbuchem, kdy by následná tlaková vlna měla sílu tří hirošimských bomb, s dělníky se špínou za nehty a špínou v plících dělníků a dělnic, s experimentálním básníkem, jenž neuměl mluvit, ale jen psát, a tak na rub svých básní, jež pilně psal na erární papír v Městském podniku služeb, čmáral vzkazy, kdykoliv po něm někdo něco chtěl: „Mám múzu, dejte mi svátek a děte do píči!“

Město, kde mě vzala matka poprvé na projíždku v neforemném kočárku, který vypadal jak pletený košík na kolečkách, a kam jsem se narodil, vidělo pak můj křest, pan farář mi lil vodu na vlásky v Děkanském kostele Nanebevstoupení Panny Marie pod klenutou gotikou a já svým řevem posílal celý ten cirkus do horoucích pekel.

Psal se rok 1961, člověk se vystřelil poprvé do vesmíru, ale Boha tam nenašel. A mě vítalo starobylé hornické město Most s jizvami dolů v širokém okolí a na každém z těch jam svítila rudá pěticípá hvězda za splněný plán těžby. A miliony kubíků hnědého uhlí mizely v chřtánech tepelných elektráren a v jedné robotoval můj otec a týden nepřišel domů ani do šichty, jak se chválil před kamarády, že jeho sperma bylo dostatečně silné, aby nabralo správný směr a razanci a stvořilo Adama tak, jako ten Bůh, co se schoval před Gagarinem, ale stejně ho pak později krutě srazil z oblohy, stvořil prvního člověka.

Můj otec byl básník, alespoň, když byl opilý, ale jiný než experimentální poeta, který posílal všechny do píči. Představoval si, že poezie nejsou slova, ale čin, a proto v sedmdesátých letech, když přišlo první velké zdražení a rudoši sáhli dokonce na pivo, to mateřské mléko Čechů, navštívil v noci s kamarádem sochu v životní velikosti, jež stála na jednom z mosteckých náměstí, a pověsil velikému vůdci proletariátu s kamennou bradkou, tvrdým jurodivým pohledem a hladkou pleší na tvrdé lebce, jenž ostrým prstem ukazoval tam, kde byl Gagarin a Bůh, na záda modrý baťoh s velkým rozhořčeným nápisem na bílé čtvrtce: „Táhni domů, je tu draho!“

Originální název:

Mé ztracené město & Jsem město


Rok vydání originálu: 2013

Komentáře (0)