List od Nimrala
Povídka od:
J. R. R. Tolkien
Z knihy:
List od Nimrala a jiné příběhy, Příběhy z čarovné říše
Nimral je malíř, který jen pro své potěšení věnuje veškerý volný čas a energii malbě jediného stromu, pečlivě vykresluje každý jeho list, aby zachytil jeho jedinečnost a krásu. Jenže od jeho díla ho neustále cosi odvádí a brání mu je dokončit. Nakonec musí podstoupit neodkladnou cestu, kterou už dlouho odkládá, a zanechat obraz rozpracovaný. Cesta ho však nakonec zavede do země Stromu a Lesa, kterou vlastně dobře zná…
Leaf by Niggle
Rok vydání originálu: 1945
Komentáře (5)
Přidat komentář
Zaujímavé a netradičné čítanie. Dej bol veľmi citlivo a pútavo spracovaný, v rôznych častiach boli skryté múdrosti a poučenia.
Tak tohle byla nádhera. Po krátkém čtení mi to přišlo čím dál více jako alegorie na smrt, soud, očistec, ráj. Zkoušel jsem pohledat a nejsem evidentně sám. Už jenom za tento přesah si to opravdu zaslouží plný počet. Krátká, ale o to silnější povídka. I ta část s tím samotným Nimralovým listem zde na zemi, z celého obrazu zbyl jen kousek, ten se vystavil do muzea, to shořelo a ani po něm nic nezbylo. Stejně jako lidský život, nezbyde z něj nic, jen pár pozůstalých si na nás vzpomene, až se na nás zapomene úplně. Ten hlavní život (Nimralův obraz) je až po smrti...
Nimral= Tolkien, obraz= Pán prstenů. Tak takhle se tedy cítil... Zvláštní, magický a krásný příběh :)
Toto je velice zvláštní… nu snad už ani ne pohádka, ani v Tolkienově smyslu patrně ne. Připomíná to skoro Kafkovy romány. Zásadně souhlasím s níže nastíněnými interpretacemi. Alegorie smrti (nevím, jestli je to vůbec alegorie, očividnost je až přehnaná, je to zkrátka umělecké ztvárnění života, umírání, smrti a odkazu), Tolkienova kryptická autobiografie. Ale přeci to bude trošinku složitější.
Vzdalme se, prosím, od autora (sám o něm v jiném komentáři hovořím jako o malíři, to je ale zkrátka irelevantní). Co vidíme? Umělce. Zkrátka umělce. Umělce s jeho životem, který je… Lehký? No mohlo by se z venku zdát, ale on není. Těžký? Nu z venku určitě ne, ale vnější pohled leckdy selhává. Nimral tvoří, jelikož tvořit musí. Ukončit tvorbu značí rezignovat na esenci vlastního života, zemřít zaživa. A jedinou alternativou je skutečná smrt, která však hrozí přijít před finální katarzí. Umělec tvoří cosi nadzemského, tedy cosi, čeho není možno se dotknout. Ostatní vidí jen něco zbytečného. Nehodnotného, něco, co je nahraditelné, zbytečné. Počmárané plátno nemůže zkrátka mít přednost před budovou. V tomto ohledu je dílo kafkovské. Umělec je opuštěn ve světe, kterému snad plně nerozumí (a v tomto ohledu zčásti odvolávám co jsem výše napsal, vlastně tato povídka zčásti odpovídá Tolkienovu pojetí pohádky) a kolem něj se pohybuje cosi příliš reálného. A toto reálno, život, jej zrazuje, myslí si totiž, že je důležitější, než nějaký umělce. Nu, nakonec ho „naučili být užitečný.“
Avšak došel své blaženosti a jiní se museli naučit, že to nadpozemské není o nic méně užitečné, než to „Užitečné“. Takže to vlastně končí vcelku pěkně.
Samozřejmě se to zdá býti rovněž jakousi apologetikou samotného autora, to jsem již přiznal. Nejen však popisem jeho pocitů a života, ale skutečnou apologetikou. Autor obhajuje nejen svou „neužitečnou tvorbu“, která ovšem na rozdíl od mnoha budov přežila po, již brzy, dlouhé století, ale dokonce jakoby, v závěrečné části, obhajoval dokonce konzervativní ráz svého díla v kontextu řádění experimentální tvorby Joyce a dalších.
Vcelku se z této, nevím, zda pohádky, jistě krásného textu, stává krásný celek, který je vlastně strašlivě osobní, pustíte-li jej k sobě. A já jsem šťastný, že jsem si jej po letech znovu pročetl.