Inultus
Povídka od:
Julius Zeyer
Z knihy:
Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce
Děj nás zavádí do Prahy v době pobělohorské. Poražený český národ trpí pod vládou cizí šlechty. V bídě a na ulici přežívá mnoho žebráků a pohybuje se mnoho chudých, mezi nimi i Inultus. Jedné noci potká podivnou sochařku Flavii Santini. Ta právě hledá věrohodnou předlohu pro svoji sochu ukřižovaného Krista. Právě Inultus splňuje její představu o člověku s výrazem plným bolesti a utrpení, které provází jeho chudý život. Flavia chce tuto sochu vytvořit pro bohatého španělského šlechtice Baltazara a dokonalostí sochy chce předčit svoji velkou konkurentku i vzor sochařku Properzii de'Rossia. Inultus jako model dochází do ateliéru a nechává se na dlouho hodiny pevně přivázat na kříž. Dlouhodobý pobyt v nepříjemné poloze mu přináší bolest a utrpení tak velké, že Flavii s uspokojením vidí ve výrazu jeho obličeje přesně to co chce. Každodenní bolest na kříži však přivádí Inulta k myšlence, že stejně jako Kristus i on trpí a obětuje se, avšak on za český národ, aby jej přivedl ke spasení. Tato myšlenka mu přináší uspokojení a útrpný výraz z jeho tváře mizí. To se nelíbí Flavii a v zuřivosti Inulta zabije. Podle předlohy mrtvého Inulta dokončí úspěšně svoji sochu a dostane se jí uznání nejen od španělského šlechtice, ale i ve společnosti. S pomocí svého služebnictva Inultovu mrtvolu vhodí do hlubokého sklepa. Sama však časem cítí výčitky svědomí, a tak se zabije. Stejné noci zmizí ze sbírky španělského šlechtice i socha Krista. Služebnictvo pak zveřejní Flaviin vražedný čin. Na pohřbu Inulta se sejde množství chudých lidí, kteří v něm viděli cosi nadpřirozeného. Ti vidí v čele pohřebního průvodu kráčet Krista a biblického Davida.
I po letech se člověku vybaví ten krvavý děj, krvavé přání, krvavý obraz. Působivá četba.
„…..Když na mostě jsem vás zhlédla, tu vzkřikla jsem překvapeně, neb vidouc vás, nalezla jsem pravzor svého Krista! A nyní vidím opět, jak šťastně jsem volila! Inulte, dle vás jej utvořím! Budete vzorem mého umírajícího krále Židů?“
„Nikdy!“ zvolal Inultus v pokoře. „Nejsem toho hoden! Ó, jak můžete něco podobného žádati, madono?“